Démon antikultury
Během prezidentské kampaně se umělci stali hybnou silou politických procesů nejvýrazněji od roku 1989. Třebaže byla jejich podpora kandidátů, nejviditelnější kolem Karla Schwarzenberga, podrobena vzájemným kritikám z protilehlých táborů mimořádně polarizované společnosti, lze přesto trvat na tom, že umělci po dlouhé době opět určitým způsobem naplňovali jejich kýžené poslání ve veřejném prostoru. Určitým způsobem proto, že nebereme-li v úvahu autorství předvolebních šotů a servilní zpěv členů PEN klubu, nesplňovali ho vlastní tvorbou, jak by se u angažujících umělců očekávalo, ale slovy a nastavováním svých populárních tváří televizním kamerám.
Tato populisticky založená veřejná služba sklízí ovoce právě v těchto týdnech, kdy zástupci živé kultury vystoupili proti záměru ministerstva kultury snížit finanční dotace na tuto oblast o dalších sto milionů. Úřad pod správou TOP09, tedy Schwarzenbergem vedené strany, tak prohloubil nastoupený trend snižování příspěvků na současné divadlo, výtvarné umění, tanec či literaturu. Zástupci postižených oborů proto zahájili kampaň zahrnující otevřené dopisy, petici a demonstraci před budovou ministerstva. Všechny oblasti živé kultury žijí z existenčního minima. Pokračovat v ubírání dostupných prostředků by proto znamenalo částečné vymizení aktuálního umění ze všech sfér společenského života. Jakkoli v době uzávěrky LN neznáme průběh avizované demonstrace a jednání, jedno je jisté: obranná iniciativa umělců plus angažmá některých z nich v prezidentské kampani vyvolaly staré démony nenávisti proti kultuře jako celku.
„Tleskat a podporovat toho, kdo dře z kůže ty nejchudší, kteří nemají šance chtít ke své práci jakékoliv dotace a jdou od výplaty k výplatě s obavou a problémy – a zároveň hlasitě natahovat ruku o peníze zadarmo, aby k vínu byl i kaviár – TO JE HANEBNOST, POKRYTECTVÍ A BEZOHLEDNOST!!!“ Diskuzní příspěvky na internetu bývají nejtemnější stokou, v níž plavou mrtvoly lidských povah. Přesto jim lze věnovat pozornost i jako běžně neprosakující „zprávě“ o vztahu společnosti k určitým fenoménům. Komentáře pod internetovou peticí zástupců živé kultury jsou toho příkladem. Převažuje v nich zloba ze spojení umělců s prezidentskou volbou. „Vážení umělci, jděte pro prachy za milovaným Karlem, třeba Kalousek také něco přihodí.“ Zatímco dříve byli umělci haněni jako levičáci, nyní jako pravičáci. Jejich společná iniciativa, která si vzala za cíl překročit běžné a v demokracii logické spory o kvalitu, přínosnost i politickou perspektivu té které umělecké aktivity, na svoji jednotnost doplatila tím, že ji lze použít jako pytel na hrubou záplatu. A také pro vyjádření dlouho neventilované nenávisti a zášti vůči „elitářům“, kteří se rozhodli nepracovat.
Nedalo se předpokládat, že se vnímání umělecké práce za poslední desetiletí výrazně změnilo. Reakce na souběh dvou procesů, v nichž umělci hráli jinou roli, než aby si potichu cosi kutili v divadlech a galeriích, však ukazuje, jak silné je přesvědčení, že z nich nemají vystrkovat nos. Třebaže konflikt s ministerstvem kultury ujasnil, že v sázce na Schwarzenberga někteří umělci podcenili reálný politický rozměr jeho osobnosti, teprve nyní se odhaluje hloubka antiintelektualismu, jehož tradice sahá daleko, přinejmenším k propagandě 50. let, ale ve skutečnosti již odlouplého od politické ideologie. I tentokrát totiž politika plní pouze funkci „maziva“ pro motor pokřiveného rovnostářství, v němž jsou nám rovní jen ti, kterým jsme všechno upřeli. „Vážení komedianti. NASRAT! Hnědá a rudá prasata.“
Jiří Ptáček
Literární noviny číslo 5/2013
vyšly 31. ledna 2013.
Komentáře k článku: Démon antikultury
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
