Den člověka nebo večer chaosu?
Inscenace Den člověka je uváděná na studiové scéně Obejvák, nacházející se ve třetím patře budovy Činoherního studia v Ústí nad Labem. Scénografie i mobiliář přitom skutečně pomáhají navodit docela věrný dojem menšího, zabydleného obýváku. Vepředu se nachází dvě křesla, konferenční stolek, lampa a rádio. Zdánlivý klid obývací místnosti narušuje zeď s velkým kráterem uprostřed. Ten může vyvolávat dojem červí díry (je bílý, zářivý, uprostřed má temné jádro) a zároveň slouží k tomu, aby se herci nečekaně dostávali na scénu.
Zdánlivý klid obývací místnosti narušuje zeď s velkým kráterem uprostřed. Ten může vyvolávat dojem červí díry (je bílý, zářivý, uprostřed má temné jádro) a zároveň slouží k tomu, aby se herci nečekaně dostávali na scénu. Foto: archiv divadla
V kontrastu s důkladně rozvrženou scénografií proto stojí chaotický příběh inspirovaný slavným románem Clifforda D. Simaka. Zásadní změnu oproti předloze přináší dramaturgická úprava, díky které byly do všech rolí obsazené ženské herečky – Andrea Berecková, Anette Nesvadbová a Klára Suchá. Kromě Anette Nesvadbové, jež ztvárnila robotku Sofii, hraje každá z nich vícero postav. Berecková předvádí několik Madam, u nichž není možné jednoduše rozeznat, v jakých okamžicích vystupuje jaká z nich (až s pomocí scénáře se dá pochopit, že jsou celkem čtyři). A protože je příběh o úpadku světa zobrazen na několika generacích nerozlišitelných Madam, často nastává značný chaos.
Suchá hraje zcela jasně odlišené obyvatele představovaného světa (Linda, Ema, Joe, Ingrid), v jejich případě zas ale není úplně patrné, proč přesně přišli. Inscenace se totiž pokouší předkládat spoustu témat (krize bydlení, krize identity nebo environmentální katastrofa), jež se mnohdy ztrácejí v nepořádku mezi změnami postav, nebo nedostatečně vysvětleným kontextem.
I díky výrazné aktualizaci se může Činohernímu studiu podařit přilákat na Den člověka mladší generaci. Foto: archiv divadla
Nejzásadnějším přínosem ústecké adaptace je otázka, co vlastně znamená domov. Vzhledem k neustálému zdražování cen bytů nemají nejmladší dospělí téměř žádné jistoty, a tudíž jsou odkázání na landlordy a jimi pronajímané bytové jednotky. Jedinec prostě nikdy nezná dopad dalšího zvedání cen, nebo hůř – ani neví, kdy jej z bytu vyhodí. To rozvádí právě i Den člověka, jelikož samotní autoři vytváří paralelu mezi landlordy a jednou z Madam (asi tou třetí?), která po vzoru majitelů nemovitostí „vyhání“ obyčejné lidi ze svých obydlí. Rozdílná je však samozřejmě migrace ve fikčním budoucím světě do lesů a pralesů, zatímco reální obyvatelé velkoměst odcházejí dobrovolně do periferií, kde nejsou životní náklady příliš vysoké.
Jako další příklad se dá označit i úvodní replika první Madam, která se bouří proti tehdejšímu nastavení společnosti. V reprodukovaném projevu několikrát opakuje, že je „domov základní lidské právo“, jež si nikdo kvůli vysokým cenám nemůže dovolit. Rozhořčuje se nad politickými tlaky nebo vysokými daněmi a odsuzuje závislost pracujících na sociálních dávkách, aby měli bydlení vůbec z čeho zaplatit.
I díky výrazné aktualizaci se může Činohernímu studiu podařit přilákat na Den člověka mladší generaci. Nepřipravený divák však jen stěží rozpozná potenciál, jaký by mohla inscenace mít. Chaos je totiž tak velký, že jediné, co si lze z představení jednoduše odnést, jsou izolované narážky na bytovou krizi.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Clifford D. Simak: Den člověka. Režie Petr Uhlík, dramaturgie Kateřina Součková, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Pekařová, hudba Michal Vejskal. Premiéra 16. prosince 2021 (psáno z reprízy 22. března 2022).
Komentáře k článku: Den člověka nebo večer chaosu?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
