Obnažíme mrzkou existenci lidskou
Velká dřevěná židle na způsob gotického trůnu. Její vysokánské opěradlo končí hlavou a trupem pštrosa. Vpravo černý klavír. A už přicházejí! Za klavír usedá lesní muž, hustá zelenohnědá srst. Rozloží noty a sejme si masku z hlavy: Martin Dohnal. K trůnu dorazil Miloslav König: s taškou na kolečkách, v laciné modré teplákové soupravě, s modrou přilbou a ve sportovní obuvi. Ještě se König nachystá: vlevo na zem položí pytlík s moukou, uprostřed sklenici s medem, vpravo pytlík s čímsi – tam se skrývá, jak záhy poznáme, zemina.
Celek chce být – slovy tvůrců uvedených v programu – mysteriózní operou na texty Jeana Geneta a Bedřicha Bridela pro jednoho činoherce/zpěváka. Dohnal není decentně sloužícím instrumentálním doprovázečem, ostatně taková poloha by šla proti jeho naturelu, je zde současně i dirigentem, který Königovi gestikulací jasně předepisuje pěvecké nástupy, občas se od klavíru otočí do publika a grimasou komentuje dění, někdy v souzvuku nebo v dialogu s hercem zakřičí repliku. Je to nervní, aktivní činitel u klavíru chrlící energii nikoli zběsile, nýbrž s oddaností věci.
Těžištěm scénáře Miloslava Königa jsou vybrané pasáže z Deníku zloděje Jeana Geneta (přeložil Ladislav Šerý). Ty jsou kontrapozičně skloubeny s úryvky básnické skladby B. Bridela Co Bůh? Člověk?. Sousedství dvou textů tak různorodých vytváří napětí, které vyvolává nečekané konotace a obzvláštní asociace, téměř rouhavého charakteru, píše v programu ve Slově skladatele Dohnal a vypočítá některé kompoziční postupy použité při skládání hudby k Deníku zloděje. Ten by optimálně měl recenzovat dvojdomý kritik, tedy s erudicí i hudebního vědce. Sice Dohnala poslouchám od osmdesátých let, nicméně jsem schopen říci pouze dojem: v Deníku zloděje mám jeho hudbu za zkrátka kongeniální. Königových pěveckých schopností využívají režiséři již dávno, ale tady se mi jeví jeho pěvecký výkon Königovým dosavadním vrcholem: zvládá tu obrovský rozsah poloh, od rapu po téměř kontratenor.
A tak jako se v jeden organický celek v Deníku zloděje pojí rozličné pěvecké polohy, tak se v jednotě nacházejí pasáže mluvené a zpívané, a rovněž tak svět Geneta, toho francouzského homosexuálního prostituta z první půle minulého století, a českého barokního básníka Bridela. Režiséru Janu Nebeskému se všechny složky podařilo sladit bez švů, lépe než u jeho předchozí inscenace jeho komorní linie, loňské inscenace Miluji tě jak po smrti v pražském NoD. Ta komornost a důvěrnost je vytvořena i tím, že dění inscenátoři situovali výhradně na jeviště, kde se hraje i sedí publikum.
A pak je zde to hlavní: Königova kreace. Takhle si představuju laureáta na herecký výkon roku – třeba právě v Cenách DN. König s fantastickou tvárností vede své monology-zpovědi o životní cestě, v níž se duše pere s tělem; „zvrhlé“, lačné, nenasytné tělo poskytuje zážitky metafyzické. Königova postava se postupně obnažuje fyzicky i duševně, herec stále více pomazává své tělo medem, sype na med mouku a zeminu. Jeho „zloděj“ stárne, transformuje se v bytost nahou a současně plnou nánosů. Martin Dohnal se v jednu chvíli zbaví svého lesního mužství, účinkuje pak už jen v tmavém obleku, kostýmově již „neruší“, vše v tomto ohledu přenechává Miloslavu Königovi.
Výtečné. Umělost nádherně obcuje s naturálností, minulost se současností, divadlo se tady projevuje ve své nezastupitelnosti. Nemusí se nás genetovsko/bridelovské „zlodějství“ týkat osobně, přesto je to zásah. Dohnal s Königem několikrát za těch osmdesát minut zcizujícně mrknou na diváka, ale přesně tak akorát, aby dali najevo hru a hravost, ale nenarušili mysterióznost setkání.
Divadelní společnost Masopust – Genet, Bridel, König, Dohnal: Deník zloděje. Honba za nemožnou nicotou. Výchozí idea Tereza Marečková, scénář Miloslav König, živá i nahraná hudba Martin Dohnal, kostýmy a rekvizity Petra Vlachynská, scénografie a režie Jan Nebeský. Premiéra 12. května 2017 v Divadle Komedie, Praha.
Komentáře k článku: Obnažíme mrzkou existenci lidskou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)