Dennis Kelly: O pravdě se nejlépe vypovídá prostřednictvím lži
Dramatik Dennis Kelly (1970) je i v britském kontextu fenomén. Zvláštní jsou nejen jeho hry, ale i životní příběh – z chudého kluka, který do puberty netušil, co je to divadlo, se krátce po třicítce stal dramatik uznávaný po celém světě.
Jeho cesta života se zúročila – píše, jak chce, má jasné, svobodné názory, nepohrdá ničím a nikým. Má na kontě nejen pár „vážných her“, ale také televizní sitcom a muzikál, který trhá rekordy v londýnském West Endu. Sám sebe bere s nadhledem. Zavedl jsem se jako dramatik tak, že se lidi setkání se mnou děsí. Mají pocit, že před jejich očima zabiju kočku nebo tak něco… říká.
Přijel jste se podívat na českou inscenaci své hry Láska a peníze.
Sice jsem v Londýně zavalený prací, ale stejně jsem pozvání rád přijal. Je to pro mě vždycky zajímavé cestovat do země s jinou kulturou, protože nikdy netuším, co mě čeká. V divadle je důležitý jazyk, a ať chcete nebo ne, každá inscenace je v jistém smyslu lokální. Já to ale beru tak, že ve chvíli, kdy hru napíšu a odevzdám ji, tak mi už nepatří. Tuhle chvíli jako autor miluju – posunu svůj text dál, lidem, kteří nemají ponětí, jak vznikl, a hra už žije svým životem bez mého přičinění.
Jak tedy vnímáte inscenace svých her v cizích jazycích?
Sledovat hru v jazyce, kterému člověk nerozumí, je zábavné. Je fakt, že angličtina je takový jazykový bastard, přejímá slova odevšad – takže se trochu orientuju v italštině, francouzštině či němčině. Ale zažil jsem také hraní v hebrejštině nebo v řečtině, a tam se vůbec nechytám. Zní to pro mě ba-bla-bla-bla, Louisi, bla bla bla bla, mami! Mám zajímavou zkušenost s inscenací Lásky a peníze v hamburské Thalii. Když jsem ji viděl poprvé, vůbec se mi nelíbilo, jak Němci text doslova plivají, sekají. Ale když jsem tu samou inscenaci viděl v Berlíně na Theatertreffen, už mi to tak nevadilo.
Kde berete náměty svých her?
Já vlastně nevím. Když mě divadlo osloví, tak se v prvé řadě musím zeptat sám sebe, jestli mě to téma opravdu zajímá a co mě na něm zajímá. A pak se musím zeptat ještě jednou, protože v našem mozku se tvoří určité stereotypy. Mnohdy si sami zalžeme a začneme kalkulovat, jak to udělat, aby to bylo chytré a zajímavé pro diváky, jaký vliv to bude mít na moji kariéru a podobně. Navíc bývají ze strany divadla různé tlaky. Podsouvají mi nápady, které tam mít nechci, ale které „zaručeně zapůsobí na diváky“. Ale já jsem jako divák nikdy nechtěl, aby se někdo snažil uhodnout, co si myslím. Naopak – zajímá mě, co si myslí ten druhý. Každá hra, kterou napíšu, se diametrálně liší od té předcházející. Pro mě neexistují lepší a horší témata, vhodná nebo nevhodná. Je stejně důležité psát třeba o globálním terorismu jako o lásce. Základ je, že mě samotného musí to téma zajímat. To znamená, že nemám žádná předem daná řešení. Tak třeba u Lásky a peněz jsem věděl jen to, že chci napsat něco o penězích. Neměl jsem postavy, neměl jsem příběh. Dostalo to směr, když jsem začal první monolog.
Po představení Láska a peníze v Divadle v Dlouhé FOTO IRENA VODÁKOVÁ
Jak a kde píšete?
Píšu furt, mám neustále rozdělanou spoustu textů. Člověk je pořád ve stresu, má nějaké nutkání, a musí se s tím naučit žít. Takže jsem k sobě drsný, nedopřávám si žádný oddech. Když se člověk dá do psaní, tak to není nějaké radostné naskočení do procesu tvorby. Naopak. Trpím permanentním pocitem viny, že nejsem schopen pracovat víc. Nedokážu sedět na zadku a čekat na inspiraci. Když začnu psát, nechci nikoho poučovat, nikomu dávat lekce. Prostě jen nabízím otázky, na které neznám odpovědi, a psaní využívám k tomu, abych je zkoumal. Může to znít nadutě a marně, když začnete takhle mluvit o kreativitě, ale je to fakt důležité. Žijeme v kultuře, která odvozuje hodnotu věcí od jejich prodejnosti, ale jsou věci, které mají svoji cenu, i když nám prvoplánově nic nepřinášejí.
A když se ptáte, kde píšu – tak v kanceláři. Potřebuji místo, kde jsem sám a nikdo mě neruší. Stačí, že se ruším sám – velmi snadno se nechám rozptýlit. Mám okno do strašně nudný ulice, ale jakmile se podívám z okna, už tam vidím něco zajímavého a sleduju to. Takže raději zavírám okenice. Nejraději píšu propiskou na malé nastříhané papírky. Někdo zahaluje svoje psaní do mystiky, ale já ne. Nemám žádný kouzelný brk, bez kterého mi to nepíše.
Pokud jde o témata – nejdůležitější je, aby byl člověk přesvědčen, že právě tohle a teď chce sdělit. Když přemýšlíte jinak, když kalkulujete, tak se své práci zpronevěřujete. Mám neustále na mysli, že být dramatikem je privilegium. Pořád mě to udivuje, že někdo mé texty inscenuje, a mám pocit, že to může kdykoli skončit. Počítám s tím. Nepotřebuju, aby se mnou lidi souhlasili, ale aby je mé psaní zaujalo. Předkládám svůj pohled, nabízím dialog. Je nebezpečné, když si autor začne myslet, že je neomylný, a když se jeho práce nelíbí, že se mu ubližuje.
Jste v kontaktu s divadelní společností, když máte zakázku?
Nerad. Nechci, aby mi při práci někdo stál za zády. Řeknu divadlu, o čem ta hra bude, a nechci, aby mi předem říkali, kdo tam bude hrát a jiné představy. Když text dopíšu, odevzdám první verzi, čekám na připomínky a pak jej podle nich dodělávám. Tohle není v Anglii moc obvyklé, když divadlo má rezidenčního autora. Ale já si myslím, že mým úkolem je napsat text, a od toho, jak jej inscenovat, jsou jiní. Nechci na to myslet, bylo by to svazující.
Jak už jste poznamenal, struktury vašich her se od sebe výrazně liší. Je to vědomé či nevědomé experimentování s formou?
Obojí. Jsem raději, když to přirozeně vyplyne, protože každé téma si samo řekne, jak by měla vypadat forma. Třeba Láska a peníze. Zásadní je tam monolog, který jsem napsal jako první – tím jsem objevil hlavní postavu, která hned na začátku objasní divákům, proč jeho žena zemřela. Baví mě, že nejprve máme dojem, že ten muž je zrůda, a teprve postupně odhalujeme, že to tak úplně není, že všechno způsobily okolnosti, do kterých se dostal. Přišlo mi přirozené, že pracuju s fragmentárním vyprávěním. Další hra – Taking Care of Baby – o ženě, která byla obviněna, že zabila své děti, je navenek vlastně jistý podvod. Působí jako dokumentární hra, protože tam používám mnoho různých „autentických“ záznamů. Když jsem ji psal, tak jsem si uvědomil, že není důležitá pravda, ale spíš matematika pravdy. Když se snažíte dokázat, co je pravda, obvykle se to obrátí proti vám. Přirovnal bych to k bulvárním článkům o politicích a celebritách, kdy se jejich život okrašluje různými sexuálními, drogovými a alkoholickými aférami, aby se dokázalo, že jsou to lidi bez morálky. Když to pak začnete ověřovat, zjistíte, že všechno je jinak. Pravda je obvykle nezajímavá. Takže se přiznám, že jsem si všechny ty dokumentární texty a důkazy ve hře vymyslel. Myslím, že o pravdě se nejlépe vypovídá prostřednictvím lži.
Vraťme se na začátek. Vaše cesta k divadlu byla dost klikatá…
Vyrůstal jsem v Barnetu na okraji Londýna. Bydleli jsme v kolonii sociálních bytů. Ale nepředstavujte si nějaký slum. I když jsme byli chudší než ostatní, nebyli jsme sociálové. Byli jsme normální, obyčejná rodina. Furt u nás běžela televize, ale já se díval jen v sobotu večer na ITV. Školu jsem nenáviděl a asi jsem kolikrát učitelům zatopil. Pamatuju se, jak se mnou učitelka francouzštiny uzavřela dohodu, abych seděl vzadu, něco si četl a hlavně byl zticha. Za to že mě nebude zkoušet. Takže ze školy jsem vypadl, co nejdřív to šlo. Pak jsem se různě poflakoval, střídal samý nezajímavý práce a celý můj život byl jeden velký zmatek. Neměl jsem žádnou kvalifikaci, žádný vzdělání. Když mi bylo šestnáct – pracoval jsem tenkrát v supermarketu Sainsbury v oddělení Ovoce -zelenina – řekl mi kámoš, že někde poblíž je divadelní centrum a že bychom si tam mohli zahrát. Vůbec jsem netušil, co je to divadlo. V životě jsem v žádném nebyl. Tak jsme tam šli. Ukazovali nám, jak se improvizuje, jak se inscenuje text na jevišti a jak se drama píše. Taky nám předváděli různé hry, třeba od Harolda Pintera. Já jsem to sice vůbec nechápal, ale nějak jsem cítil, že je to dobré. No, a pak jsem se rozhodl, že napíšu vlastní hru, protože pro mladé žádné nejsou. Pochopitelně, jsou jich tuny, ale to jsem tenkrát vůbec netušil. Takže jsem něco napsal, a dokonce jsme si to i zahráli. V podstatě to bylo příšerné, ale psaní a všechno kolem mě ohromně bavilo. Objevil jsem něco úplně jiného, než jsem do té doby znal. Intelektuální svět divadla ke mně přišel pozdě, ale bylo v něm něco magického a já jsem najednou věděl, že chci být jeho součástí. Tak jsem nakonec praštil s prací v supermarketu a šel studovat dramatický kurs na univerzitě Goldsmith. Udělal jsem si bakaláře a začal brát psaní vážně.
Kromě divadelní tvorby máte na kontě i sitcom Pulling, který jste psal s Sharon Horganovou. U nás panuje názor, že psaní pro televizi je pro dramatika jakousi potupou.
Kdysi dávno, když jsem se ještě nepovažoval za spisovatele, jsme se Sharon psali skeče. Pak jsem toho nechal, protože jsem si říkal, že to bych celý život dělat nechtěl, že mě zajímá něco jiného. Ale nabídku jsem teď vzal prostě proto, že jsem si chtěl sitcom vyzkoušet. Máte pravdu, že pro některé lidi je průšvih, když „dramatik“ píše pro televizi. Ale musím říct, že to pro mě nebyla práce, do které se pouštím jen proto, abych zaplatil složenky. Vyšli jsme z postav, které jsme vytvořili se Sharon (která v tom i hrála), ale i ze svých zkušeností. Psali jsme společně, produkovali, výsledek byl naše dítě, bavilo nás to. Nemám potřebu hrotit nějak vztah mezi divadlem a televizí.
Liší se hodně psaní pro divadlo a pro televizi?
Když píšete beletrii, divadelní hru nebo seriál, tak to není jedno psaní, ale tři rozdílné práce. Dialog, který funguje na scéně, nemusí fungovat v televizi ani v próze, a obráceně. Scénický dialog musí být fyzický, rytmický, musíte v něm počítat s hrou těla. Měl jsem strach, jestli když budu psát pro televizi, budu pak schopen vrátit se v divadelní tvorbě tak, aby nebyla televizní. Naštěstí se moje obavy nenaplnily – naopak. Lépe jsem díky této zkušenosti porozuměl rozdílnostem, bariérám. Jinak je to ale opravdu věc tréninku. Můžete o psaní teoretizovat deset let, a nic nepochopíte, dokud si je nevyzkoušíte v praxi.
Teď pracuju na zakázce pro frankfurtské divadlo, premiéra by měla být v květnu. Psát pro německé divadlo je úplně jiné než pro anglické. V Británii napíšu první verzi, tu odevzdám, oni ji připomínkují, přou se se mnou a já předělávám a předělávám. Tady prostě odevzdám hru, oni si to přeloží do němčiny a hotovo.
Dennis Kelly
Dennis Kelly se narodil v roce 1970 v severní části Londýna, Barnetu, v irské rodině řidiče autobusu jako jedno z pěti dětí. Absolvoval jen povinnou školní docházku, pak vykonával různé příležitostné práce, např. v místním supermarketu. V 16 letech objevil Divadelní centrum v Barnetu. Práce v amatérském souboru ho tak nadchla, že se rozhodl dále studovat. Na londýnské univerzitě Goldsmith získal titul BA. Svůj debut Debris (u nás v Dejvickém divadle) napsal až po třicítce. Hra byla uvedena nejprve v Theatre 503 (2003) a další rok v Battersea Arts Centre a měla dobrý kritický ohlas. Vzápětí následovala další kontroverzní hra Osama the Hero (Usama je hrdina- u nás scénické čtení Letí), uvedená poprvé v Hamstead Thetre (2005) a poté v Young Vic v rámci festivalu Paines Plough Wild Lunch. V roce 2006 tato hra získala Cenu Meyr–Whitworth. Další hru After the End (Po konci) viděli v rámci zájezdů nejen diváci v Anglii, ale také v Moskvě a New Yorku. Love and Money (Láska a peníze) z roku 2006 se poprvé objevila na festivalu v Manchesteru a poté v Young Vic. Za hru Taking Care of Baby (Péče o dítě) z roku 2007 získala Cenu Johna Whitinga, DNA v roce 2007 nejprve prolétla soubory po celé Anglii a poté byla uvedena v Národním divadle v Londýně. Orphans (Sirotci) z roku 2009 získali dvě ocenění na Edinburském Fringe festivalu a uvedlo je mj. Soho Theatre. Hra pro děti My Teacher is Troll (Můj učitel je trol) měla premiéru v roce 2009 ve Skotském národním divadle. Na objednávku Royal Shakespeare Company (2010) vznikla novodobá variace na Krále Leara – The Gods Weep (Bohové roní slzy – u nás scénické čtení Letí), ve stejném roce vznikla adaptace Prince homburského pro Donmar Warehouse. Nejnověji představil Kelly muzikál Matilda, který se po sérii představení v RSC hraje v West Endu a má na kontě řadu ocenění. Kromě toho v letech 2006–2009 psal Kelly společně se Sharon Horganovou temný sitcom Pulling.
Debris v australském Syndey Pact Theatre FOTO ARCHIV
Komentáře k článku: Dennis Kelly: O pravdě se nejlépe vypovídá prostřednictvím lži
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
