Deprese za zvuků tání ledovce
Je vědecky prokázáno, že „boom depresí“ paradoxně nastává na jaře. A právě v tomto období A studio Rubín v koprodukci se zapsaným spolkem Kolonie přišlo s novou inscenací s výstižným názvem Propast, která zkoumá vazbu mezi enviromentálním žalem a zmíněnou duševní poruchou. Zároveň apeluje i na ty, kdo se domnívají, že se jich ani jeden z uvedených problémů netýká – do propasti způsobené globálním oteplováním se koneckonců řítíme všichni.
Šimonu Krupovi a Janě Kozubkové jako by byl depresivně-apokalyptický modus ušitý na míru FOTO PATRIK BORECKÝ
Inscenace vznikla jako autorský projekt kmenových členek scény, režisérky Lucie Ferenzové a dramaturgyně a zdejší umělecké šéfky Dagmar Fričové. Ta je též autorkou obsahově i jazykově nebývale vydařeného divadelního textu, v němž se snoubí vulgarismy s poetickými obraty a lyrickým líčením krajiny. Fričová se volně inspirovala knihou O času a vodě islandského autora Andriho Snæra Magnasona, která pojednává o enviromentální krizi. Dějový rámec scénáře vychází ze situace mladé dvojice (postavy jsou pojmenované On a Ona), která společně stráví jednu vášnivou noc a následně ještě ve spodním prádle konverzuje v posteli, oba k sobě nicméně pociťují značnou lhostejnost. O časoprostoru se jinak dozvíme už jen to, že je nejkratší den v roce čili zimní slunovrat, jejž Keltové vnímali jako dovršení temnoty, po němž následuje znovuzrození slunce. Dialog zprvu působí povrchně, ale mluvčí postupně začnou propadat temnotě a odkrývají velmi bolestivá a tížívá témata. Oba trápí deprese vyvolaná mimo jiné silným enviromentálním žalem, tedy i vidinou blížícího se konce civilizace, se kterým se dvojice snaží vyrovnat například i dobrovolnou bezdětností. Aby téma Fričová rozvinula z různých perspektiv, vedla rozhovory se sociálním psychologem a ekopsychologem Janem Krajhanzlem, teologem a farářem Filipem Sedlákem a psychiatrem Ondřejem Válkem.
Scénografii tvoří pouze dřevěná nakloněná postel s bílými peřinami, která se postupně rozděluje na dvě části. Mezi aktéry tak začne doslova vznikat propast. Environmentální téma podporují zvuky tajících ledovců a větru, elektronická hudba autorky Rlung i light design v barevných odstínech polární záře. Téměř při každé změně světla a zvuku dochází k posunu v ději, nečekané střihy evokují rapidní změny klimatu způsobené globálním oteplováním.
Představitelům ústřední dvojice Šimonu Krupovi a Janě Kozubkové jako by byl depresivně-apokalyptický modus ušitý na míru. Daří se jim vyhýbat sentimentu a patosu, civilně pojaté dialogy střídají expresivní monology, ve kterých postavy v tenzi popisují duševní stavy způsobené klimatickou změnou. Choulí se do peřiny, snaží se před potenciální katastrofou schovat a v tu chvíli připomínají malé vyděšené děti. Některé pasáže pak působí jako autentická osobní výpověď herců, zvláště když Šimon Krupa popisuje, jak ho občas práce v divadle ničí. Melodramatické ladění některých situací dvojice zdařile ironizuje zcizujícími komentáři, které často začínají slovy: Kdyby to bylo ve filmu, tak… Hojně pracují s tichem a pauzami, což napomáhá udržovat napětí. Empatickým ztvárněním postav zpochybňují mýtus, že deprese je slabost.
Propast mě zcela vtáhla citlivým, a přesto nesentimentálním zpracováním tématu enviromentálního žalu. Jako by mi hovořila přímo z duše. Inscenace zároveň výborně zapadá do rubínovské linie titulů s tématem deprese, rovněž vycházejících z prozaické předlohy, například Na konci století ryb, Osobní Fudži a Smrtholka.
A studio Rubín a Kolonie, z. s., Praha – Dagmar Fričová: Propast. Režie Lucie Ferenzová, dramaturgie Dagmar Fričová, výprava Andrijana Trpković a Minna Liebhart, vizuální performance Michal Kindernay, hudba Rlung. Premiéra 24. března 2023 v A studiu Rubín.
Komentáře k článku: Deprese za zvuků tání ledovce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
