Divadelní noviny > Zahraničí

Desatero a ďábel bratislavské Nové drámy

Už do druhé desítky odstartoval letošní ročník bratislavské Nové drámy. Zhlédnout inscenace soudobých textů, jak je nastudovala v posledních měsících slovenská divadla (výběr provedla trojice teatrologů), jsem přijel ve druhém májovém týdnu. Vzácným hostem festivalu byla tentokrát významná německá dramatička Dea Loher, která se zúčastnila křtu knihy svých her ve slovenském překladu a v „mistrovské lekci“ prezentovala profesní zkušenosti.

Desatero

Mezinárodní porota festivalu udělila nejvyšší letošní ocenění projektu Desatero Slovenského národného divadla. Kdo by očekával přístup obdobný televiznímu (a pro promítání v kinech ošetřenému) Dekalogu polského režiséra Krzysztofa Kieślowského, mohl by se s vyzněním desítky příběhů inspirovaných biblickým kodexem minout. Pod divadelními jedno­aktov­kami je podepsáno deset různých tvůrčích týmů z nejmladší generace slovenských divadelníků (doplňují je česká režisérka Anna Petrželková a dramatička Anna Saavedra). Obavy z únavné monotónnosti pětihodinového představení se naštěstí nenaplnily. Nejen proto, že se jednotlivé části vyznačují velice různorodou nabídkou stylů, ale také že publikum (hraje se pro zhruba 80 diváků) je po každém čísle přemisťováno do jiných prostor nového „Národního“. Divák zdolával všelijaké schody, procházel chodbami a herecké kreace – kromě divadelních sálů – sledoval i v nákladním výtahu či technickém zázemí budovy. Kvalita jednotlivých aktovek byla ovšem kolísavá. Některá přikázání jsou zpracována jako prezentace anket či statistik (Nepokradeš, Nesesmilníš), jiná jako pohybové divadlo (Nebudeš míti jiného boha mimo mne). Mezi ta nejlepší se řadilo situačně atraktivní vykreslení konfliktu mezi divadelním režisérem (Tomáš Mischura), technikem (Daniel Fischer) a později přicházející, jakoby nezúčastněnou hereckou primadonou (Jana Oľhová). Maximu Pamatuj na den odpočinku totiž režisér Ján Luterán a dramaturg Miro Dacho vtipně pojednali jako neplánovanou pracovní participaci na Mezinárodním dni divadla. Divadelně „účinná“ byla i variace inspirovaná přikázáním Cti svého otce i matku pro jednoho herce, kterou napsala a inscenovala Sláva Daubnerová. Vladimír Obšil v ní ztvárnil osamělého muže, který chystá pohřeb matky, telefonicky se dohaduje se sourozenci a zároveň nabízí zbytné jednotlivosti z matčina bytu zájemcům, komunikuje s pohřební službou, přičemž ze záznamníku se současně také ozve vzkaz intimního charakteru. Přitažlivě a dynamicky je ilustrováno přikázání Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Júlia Rázusová je zpracovala jako – pro literáty proslulý – trojúhelník mezi Vladimirem Majakovským (Miloslav Král) a jeho přáteli, manželi Brikovými (Jana Oľhová, Robert Roth). Finále, završující obsah „desítky“ (Nebudeš dychtit po domě svého bližního), nabídlo zajímavou příležitost pro jemně nuancované herectví Emílie Vášáryové. Ta v miniatuře napsané Danielem Majlingem a režírované Michalem Vajdičkou představuje matku, která (marně) vzdoruje tomu, aby nechala svůj byt přepsat na syna.

Za důležité v tomto ohlédnutí za úctyhodným projektem je ovšem třeba zmínit výstup, který se mi jevil eticky i obsahově víc než problematický. Maxima Nezabiješ tvůrčího tandemu Iveta Ditte Jurčová a Michal Ditte je zpracována jako apartní posezení diváků v salonu, kde s nimi komunikují dvě sestry (Anna Javorková, Jana Oľhová). Ta první vyrábí před našimi zraky „fresh“ džusy, druhá – nemocná – je pije a nakonec souhlasí s tím, aby byla třetí dávkou otrávena. Přikapává se (téměř pohádkově) jed, který změní barvu nápoje. Přeživší sestra si pak stoupne k řečnickému pultíku a přednese krátkou přednášku o eutanazii, plnou téměř nepravděpodobných statistických údajů.

Co se estetické libosti či etického znepokojení týká, cítil jsem se během celého Desatera jako na houpačce (občas nahoru, občas dolů).

Mistr a Markétka

Cena publika se letos šťastně sešla s oceněním studentské poroty. Získala je inscenace Mistra a Markétky nitranského Teatro Tatro prezentovaná v jeho tradičním šapitó. Produkce má výrazně cirkusácké rysy (řada herců je v tomto ohledu mimořádně disponovaných), což ovšem poněkud oslabuje milostné a duchovní složky předlohy. Inscenace Ondreje Spišáka – sám si přidělil němou roli zlověstného Stalina – osciluje na hranici magic-show, chvílemi ovšem jako by z řad publika patřičně zcizovanou ve stylu tohle kouzlo je podvod, vždyť jste to udělali tak a tak, a vážným, do jisté míry politickým hororem (dojde i na Pussy Riot). Díky zvolené formě se může publikum stále něčemu divit. Výraznou personální výpomoc lze tentokrát připsat bratislavské Astorce, v mnoha rolích excelují Lukáš Latinák i jeho kolegové, Milan Ondrík „dorazil“ z Národního. Příliš však nevyšel tah s obsazením polského herce Lukasze Kosa, jehož Woland je mdlý, málo démonický. Také posledních asi patnáct minut, po divoce šťavnaté Valpuržině noci a makabrálním plese, jehož se zúčastní také Markétka (Zuzana Konečná), ztrácí podívaná na naléhavosti. Úctyhodné představení však s přestávkou trvá tři a půl hodiny, takže jde o výtku ne snad úplně podstatnou.

Nitranští svůj stan při Dunaji rozbili na několik dní a bylo vždy vyprodáno. Festivalové uvedení se – především u mladých diváků – setkalo s bouřlivým přijetím a nešetřilo se ani „standing ovation“.

Domov, Eros, víra

Bratislavské seskupení Med a prach se představilo syrovou, archetypální produkcí Domov, eros, víra, při níž se publikum zúčastnilo zrodu inscenace včetně právě vznikajícího výtvarného rámce. Loutkář Ivan Martinka s muzikantem Ivanem Kalinkou (který ostatně exceloval i jako backgroundový zpěvák v nitranském Mistrovi a Markétce) vytvořili scénář o prvních a posledních věcech člověka s metafyzickým přesahem (zrození, partnerství, smrt, vztah k druhým lidem i zvířatům, touha létat a podobně). Velké dřevěné loutky, Martinkou vyrobené, byly rozpohybovány svým tvůrcem a Miriam Kalinkovou tak, že spíš působily jako partneři svých vodičů (a naopak). Výtvarník Juraj Poliak na místě měnil jevištní dispozice, zapojoval i publikum, které sedělo ze dvou stran v intimním prostředí divadelního sálu TICHO (odvíjeli jsme kupříkladu zezadu dopředu role papíru). Výrazně duchovní atmosféru doplňovalo zpívání slovenských lidových balad, ale také zhudebněných žalmů a proslulé novozákonní Pavlovy epištoly o lásce – triem, jemuž vévodil bohatýrský zjev i zpěv Ivana Kalinky. Došlo i na básničku Jana Skácela v češtině, která se ozvala z mobilu. Ivan Martinka nedlouho před koncem produkce lámal obrovský chléb a dostalo se na všechny v publiku. Nepochybně poctivá inscenace, nesporně víc náboženská než částečně ironické Desatero, by po mém soudu snesla pevnější režijní uchopení a účinnější gradaci. Takže při veškeré úctě k předvedenému musím s politováním konstatovat, že jsem zůstal emocionálně nezasažen.

Trnavská skupina aneb Viseli jsme za nohu z kolotoče

Mladí ambiciózní tvůrci Lukáš Brutovský (režisér) a Miro Dacho (dramaturg), kteří se jeví jako dost vytížení umělci včetně pražských námluv (realizují nyní kupříkladu Misantropa ve Švandově divadle) podnikli s Divadlem Jána Palárika v Trnavě exkurz do novodobých kulturních dějin města nazvaný Trnavská skupina aneb Viseli jsme za nohu z kolotoče.

Takzvaná Trnavská skupina básníků patřila na sklonku padesátých a počátkem šedesátých let minulého století ke štikám v rybníce slovenského literárního života, jak jinak než zatuchlého. Mladíčci Ján Ondruš, Ján Stacho, Jozef Mihalkovič a Ľubomír Feldek rozhýbali stojaté vody a pochopitelně v tehdejší kulturně-politické situaci narazili. Nejživotaschopnějším (patrně i za cenu kompromisů) se v pozdější době jevil Feldek, který ostatně jako zralý, ale stále vitální muž byl festivalové repríze přítomen. Čtyři mladí, výkonnostně nevyrovnaní herci prezentovali příběhy básníků tak, že o jejich životě hovořili, občas některého přímo zosobňovali a ukázky z básnické tvorby všech čtyř předváděli zhudebněné jako písničky (celou dobu byli totiž v pohotovosti jako hodně amatérský „bigbít“). Ondruš a Stacho již nejsou mezi živými (jejich osud byl hodně smutný), Mihalkovič pobývá na venkově a vůči stále aktivnímu Feldekovi byla inscenace chvílemi dost kriticky nabroušená. Možná i proto(?) někteří ze slovenských kolegů opouštěli sál. Básník ovšem svoji roli v první divácké řadě ustál a sympatickým protagonistům tleskal. I když produkce měla své vady na kráse, sledoval jsem ji se zájmem a leccos jsem se z ní – neakademickou formou – dozvěděl o moderní slovenské literatuře.

Zlatý drak, Opilci

Slovenské divadelnictví se ovšem kromě práce „na vlastních kořenech“ věnuje i soudobé evropské dramatice, o čemž vydali svědectví nitranský Zlatý drak a žilinští Opilci. První z obou jmenovaných inscenací režíroval na základě textu věhlasného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Svetozár Sprušanský a hravou formou se dotkl problematiky nelegálních migrantů v ekonomicky vyspělých státech. Klipovitě tříštivý příběh se točí kolem pomocníka v asijském bistru, který má vážný problém se zubem, nemůže však bez potřebných papírů k žádnému lékaři, a proto je poněkud brutálně ošetřen svými spolupracovníky. V bistru Zlatý drak se setkávají různé existence a jejich pestré osudy a vzájemné vztahové propletence tvoří podhoubí výpovědi o komplikovanosti současného světa. Sprušanský řadou rolí protahuje pět šikovných herců, kteří se neustále převlékají (někdy snad až nadbytečně), rozostřuje figury genderově (často hrají muži ženské role, a naopak) a vytváří barevnou, zprvu zábavnou, později však přece jen poněkud monotónní mozaiku.

Režisér Eduard Kudláč má, zdá se, blízko k ruskému dramatikovi Ivanu Vyrypajevovi, jeho Iluze v bratislavském Národním se silným obsazením Turzonovová, Vášáryová, Huba, Jamrich patří k ozdobám slovenské první scény. Opilci, které nastudoval v Městském divadle Žilina, strukturou dialogů (s jednou přecházející postavou vždy do toho dalšího verbálního utkání) poněkud připomínají Schnitzlerův Rej. Postav je tentokrát mnohem víc, a ačkoli žilinští protagonisté rozhodně obstáli, přece jen jejich menší osobnostní charisma učinilo přehlídku podivných existencí poněkud nepřehlednou.

Trendy

Podle na Nové drámě zhlédnutých představení a také dalších osobních diváckých zkušeností soudě, slovenské divadelnictví se výrazně obrací k regionálním problémům. V posledních dvou letech jsem na téže přehlídce viděl kupříkladu Národní hřbitov martinského divadla, Jánošíka 007 ze Žiliny, Krajinu nepokosených luk bátoveckého divadla Potoň, Svědectví krve, přibližující epizodu z dějin Košic, či Single radiclas o konkrétních problémech mládeže z Prešova. Obdobné tendence u nás reprezentují především jevištní díla ze severovýchodu republiky (Klimszovy ostravské projekty Pestré vrstvy či Brenpartija, Lipusovo a Nohavicovo Těšínské nebe).

Slovenská divadla se ve větší míře také začínají přiklánět k inscenacím „komentářovým“, vlastně informativním (letos na Nové drámě v DN již reflektované Europeana z Martina a Kapitál bratislavské Arény). Sympatickými se pochopitelně jeví nezaběhnuté, téměř alternativní postupy oficiálních, „kamenných“ scén, vzpomínané Desatero je příkladem produkčně i dramaturgicky nepochybně odvážným.

Při své návštěvě Bratislavy jsem se utvrdil v dojmu, že nabídka, kterou poskytují slovenská divadla, je v mnohém přitažlivá a v přiměřené míře poskytuje divácké potěšení.

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 24. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Desatero a ďábel bratislavské Nové drámy

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ