Deset divadelně-industriálních let (No. 2)
Když jsme s uměleckým šéfem ostravské Staré arény, režisérem a dramatikem Pavlem Gejgušem společně rozprávěli při příležitosti dnešní festivalové reprízy inscenace Pásmo/Kóta 6893, ještě jsme netušili, že bude z důvodů zdravotní indispozice Anny Cónové zrušena. Přijměte následující rozhovor jako mírnou satisfakci za nekonané představení i jako pozvání do divadla, jehož bouřlivý proces evoluce je radost sledovat.
Pavel Gejguš FOTO ARCHIV STARÉ ARÉNY
Pavle, jak hodnotíš právě se uzavírající sezonu ve Staré aréně a jak se připravujete na příští?
Stará aréna je divadlo velmi mladé. Ve své nynější podobě divadla s repertoárem a pravidelným divadelním programem se začalo vylupovat v červnu 2015. Bude tedy mít tři roky. Všechno se teprv rodí, rozvíjí, budují se základy. Pro mě je důležitá vidina, že se neustále posouváme dál. Zvedáme laťku i své možnosti, věci se hýbou k lepšímu. V tomto ohledu mám z nyní už téměř uplynulé sezony radost. Přinesla řadu milých překvapení, je za námi spousta dobré práce a pěkných představení. Radost mi udělala autorská trilogie Brak (Mrtvé oči / Vana / Bob musí zemřít), která přinesla tři zcela odlišná díla – každé dělal jiný realizační tým s odlišným názorem na divadlo. Jsem také rád, že jsme připravili Pásmo/Kótu 6893, které se stalo koncertem skvělých hereckých výkonů. Poslední zářez na pažbě premiér je lovecká revue Vlčice/Mělký hrob. S ní to byl lítý boj na sklonku sezóny a sil. Byla úskočná, vzpínala se pod rukama, ale nakonec se nechala ochočit. Myslím, že jsme dosáhli kýženého tvaru moderního alternativního divadla se silnou výpovědí, emocemi a nadsázkou.
Momentálně však ještě není úplně dobojováno. Na konci června nás čeká performance v Kostele svatého Václava k poctě výročí Leoše Janáčka. Půjde o prolnutí Janáčkovy hudby s divadelními obrazy. A jako každé léto, chystáme i letos plenérovou inscenaci pod širým nebem, tentokrát jako předloha poslouží Epos o Gilgamešovi.
Co chystáte po létě?
Na příští sezonu je už delší dobu poskládán poměrně pestrý dramplán. Z věcí, na které si sám režijně sáhnu, bych jmenoval Zvrhlou Margaret od Tomáše Dianišky. Především nás však čekají další autorské projekty, které jsou pro tvorbu Staré arény nejcharakterističtější.
Jak vnímáš pozici Staré arény v současném kulturním kontextu Ostravy i celorepublikovém?
Usiluji o to, aby Stará aréna byla v rámci kontextu ostravských divadel alternativním prostorem se silnou autorskou tvorbou, která k divadelnosti přistupuje jinak, než zaběhané ostravské scény. Jsme nejmladší a jako mladí bychom měli být aspoň trochu revoltující, ne? Nicméně nejsme nějak zvlášť punkoví, pochopitelně ani ortodoxní. Je to taková „soft“ alternativa. Snažím se stát nohama na zemi a balancovat mezi tím, že se snažíme některé věci dělat jinak, trochu víc si hrát a experimentovat, ale nevybočit do přílišného extrému. Potřebujeme být pro ostravského diváka, který by nám měl stále rozumět, pochopitelní. Oproti zavedeným scénám máme řadu omezení a limitů, provozních i finančních. Ale díky tomu máme možnost více riskovat, protože nemáme tolik co ztratit. Pouštíme se do pestré skládačky divadelních názorů různých tvůrců, které vedle sebe můžou stát pod jednou střechou, snažíme se v rámci častých site-specific vytáhnout diváky ze sálu i do nedivadelních prostor, kombinovat činohru s pohybovým a tanečním divadlem a také s výraznou hudební složkou a tak podobně. Ale je to vlastně v zásadě dost umírněné.
V celorepublikovém kontextu nás nedokážu hodnotit. Na to jsem příliš „in“. To nechám na jiných, s větším rozhledem.
Výrazným rysem současného uměleckého profilu Staré arény je orientace na autorské divadlo a tradičním divadlem opomíjené žánry. Jakým způsobem probíhá výběr autorů a externích spolupracovníků? Jaké vlastnosti a tvůrčí profil má typický spolupracovník Staré arény? Mají společné rysy, nebo jde spíš o neprogramovatelnou směs pestrých individualit?
Myslím, že je v zásadě dobře, že se během sezony ve Staré aréně urodí tolik autorských produkcí. Jsou to všechno originály se svébytným pohledem na svět. Jsem za to rád. Ale na začátku tohoto směřování, co si budeme nalhávat, stála jistá z nouze ctnost. Jsme finančně limitováni a nemůžeme si dovolit nasazovat texty současné dramatiky. Vzhledem k ceně autorských práv, kapacitě sálu a návštěvnosti, by nám to zlomilo vaz. Na to, abychom se orientovali na klasiku a staré texty jsme (navzdory našemu názvu) příliš mladí, toužíme hledat nové. Logicky z toho tedy vyplynula potřeba vlastní tvorby – tzv. DIY. Když se bavíme o umělcích, kteří s námi spolupracují, opět se musíme dotknout finanční otázky. I částky, které můžeme dát režisérům, hercům, scénografům či muzikantům jsou velmi omezené.
Stará aréna tedy přitahuje dva typy lidí. Mladé, kteří hledají svobodu tvorby a příležitosti a možnost pracovat a realizovat se. Nebo lokální umělce, kteří mají hlavní příjmy odjinud. K práci u nás je vede právě pocit svobody tvorby, který u nás dostanou, v kombinaci s jistou dávkou patriotismu, tedy vědomím, že svým dílem mohou přispět ke vzniku či vývoji nového divadla v Ostravě. Jinak však, jak nastiňuje položená otázka, jde o setkání pestrých individualit, které mě baví.
Domácký interiér kavárny Staré arény FOTO ARCHIV SA
Jak se Stará aréna snáší s poetikou bratří Strugackých, respektive Andreje Tarkovského?
V prvé řadě bych určitě řekl, že Tarkovský i Strugačtí byli inspiračním zdrojem pro vznik zcela nového tvaru. Samozřejmě o nich víme a vliv jejich tvorby vědomě přiznáváme, ale vytváříme náš současný pohled na látku, kterou nakousli v sedmdesátých letech. Názory na inscenaci samotnou se jistě různí, každý má subjektivně jiný vztah k žánru sci-fi či k tématu ozářené oblasti, která je jakousi paralelou ke katastrofě v Černobylu. Pro někoho je to nesmyslný žánr, či málo palčivé téma. Pro mě je to něco kultovního, co mě baví. Důležité pro mě však bylo především vzít čtveřici postav a vložit je do světa hry jako morčata do akvária, kde postavy prochází krizemi a bolestným sebeuvědomováním, které by mělo vést ve finále k jakémusi očištění hodnot. Toto téma prohlédnutí s sebou nese především průvodní postava mladého vědce Kirilla. Celé je to metafora. A jak už jsem psal výše, partitura pro herecký koncert skvělého činoherního kvarteta. Jinak osobně mám nějakou zvláštní vášeň pro ruskou literaturu, takže jsem v této látce ve svém živlu. Ačkoliv jsem si vědom, že teď frčí spíše jiné věci. Nikdy jsem však nečekal, že Pásmem stvoříme kasaštyk, je to zatěžkaná věc pro hloubavého náročnějšího diváka.
Z inscenace Pámo/Kóta 6893 FOTO ARCHIV SA
Dokážeš nějak definovat svůj přístup režijní, respektive autorský, a to jak v případě inscenace Pásmo/Kóta 6893 tak v obecných rysech? Vyvíjí se nějak v prostoru a čase?
Pamatuju si, že v jednom festivalovém zpravodaji v rámci OST-RA-VARu o mě nějaká studentka divadelní kritiky napsala, že jsem režisérem temnoty. Trochu jsem se tomu označení zasmál, ale vlastně jsem musel přiznat, že na tom něco je. V rámci Staré arény se můžu svobodně vybouřit a dělat zde řadu titulů, které jsem si vždycky přál udělat, a všechny mají společný jmenovatel, že jsou celkem drsné a depresivní – Elektra, Titus Andronicus, Vánoce u Ivanovových apod. Přitahují mě drsné nelítostné texty, protože mám pocit, že teprve krutost oseká postavy až na dřeň lidskosti, teprve v žáru utrpení se obnaží pravé charaktery a podstata věci. A divák může dostat emocionální nářez. Nicméně se musím přiznat, že Stará aréna je pro mě první působiště, kde můžu svobodně tvořit ve velké kadenci představení a při tom v rámci dlouhodobějšího horizontu. Dříve jsem měl jako režisér na volné noze jen tu a tam hostovačku a většinou s předem zadaným titulem odpovídajícím blahosklonným repertoárovým divadlům. Tohle je první možnost kontinuální práce (a tedy rozvoje). Takže v rámci Staré procházím takovou tvůrčí pubertou a tohle je taková hamletovská emo fáze. Sám už pociťuji, že jsem se toho divadla temnoty a krutosti přesytil a potřebuji jít dál. Cítím vzrůstající tendence k většímu nadhledu, nadsázce, humoru. Kdo ví, kam to bude vše směřovat v dalších sezonách. Ale určitě je to ve vývoji.
Na co se momentálně nejvíc těšíš?
Velká výzva bude letní Gilgameš. Ten fragmentální text poslepovaný z rozbitých tabulek napsaný ve starém veršovaném hymnickém jazyce nese několik perfektních témat. Bude náročné text uchopit nesmlouvavě současně a přitom citlivě. Očekávám další výzvu v rámci luštění divadelního sudoku. Moc se na to těším. Epos obsahuje několik témat, která ve mně rezonují.
///
Více na i-DN:
Ostravský industriální festival slaví
…
Deset divadelně-industriálních let (No. 1)
…
Deset divadelně-industriálních let (No. 3)
Deset divadelně-industriálních let (No. 4)
Deset divadelně-industriálních let (No. 5)
Deset divadelně-industriálních let (No. 6)
…
Komentáře k článku: Deset divadelně-industriálních let (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
