Deset divadelně-industriálních let (No. 5)
Lucie Trmíková: Můj divadelní sen je Médeia
Herečka a dramatička Lucie Trmíková nám prozradila, co jí fascinuje na mýtu o Médeie, která bude dnes na festivalu uvedena, proč má ráda Jana Nebeského a Davida Prachaře i co chce divákům předat.
Lucie Trmíková v inscenaci Médeia FOTO VIKTOR KRONBAUER
V čem je podle vás mýtus o Médeie silný i dnes?
Zrovna včera jsem se se svým kolegou bavila o tom, jak žena dokáže svoji nenávist vůči muži, který ji opustil, obrátit proti dětem. Ne v tom smyslu, že by je začala taky nenávidět, ale ví, že to je jeho nejzranitelnější místo, ví kam, slovy Médei, „vrazit meč“. Myslím si, že je to celkem běžná reakce – v opuštěné a zrazené ženě zvítězí nenávist k muži nad mateřskými instinkty. Neuvědomuje si racionálně, že tím, že ničí vztah dětí a jejich táty, ubližuje hrozně i dětem. Médeia má samozřejmě to nejradikálnější řešení, dostává se za hranu, padá do propasti… Ale v té podstatě, v tom, co prožívá, je to stejné jako zrazené a mstící se ženy v současnosti.
Proč jste se rozhodla ve scénáři propojit několik – především svou poetikou rozdílných – textů?
Původně jsme myslela, že základním materiálem bude novela Christy Wolfové „Médeia a jiné hlasy“, ve které autorka ten mýtus demýtizuje. Ale to, co mě na první čtení uchvátilo, mě při hlubším zamýšlením se nad tím, co chci sdělit, vlastně přestalo bavit. Uvědomila jsem si, že to, co je pro mě podstatné, je to překročení míry, hybris, to je podstatou toho mýtu. Přečetla jsem všechna dostupná zpracování Médei a nakonec jsem se rozhodla ne pro Eurípida, ale pro Senecu, jehož studie hněvu mi připadá dokonalá. Použila jsem ve scénáři dva jeho monology a musím říct, že jsou to jedny z nejdokonalejších textů, co jsem kdy na jevišti říkala. A Anouilh mě zaujal tou sondou do vyhořelého vztahu, myslím, že se mu povedlo skvěle postihnout to bahno, které může vzniknout mezi dvěma lidmi, co spolu žijí dlouho. Z Wolfové jsem nakonec také použila několik motivů. Verše Bachmanové jsou pro mě dalším úhlem pohledu do duše Médei a v básni použité na konci i do duše Jásona. Taky jsou tam moje deníkové zápisky a báseň mého syna. Je to velmi osobní.
Vaše předlohy k divadelním inscenacím jsou často silně duchovně zaměřeny a snoubí v sobě vysoké s nízkým. Co chcete divadlem divákům předat?
Chci, aby se mnou zažili (skrze soucit a strach) očištění. To je vymezení katarze podle Aristotela a mě to fascinuje. To je to, o co mi v divadle jde.
Váš spolek Jedl přivádí na jeviště nejen herce, ale také hudebníky a výtvarníky. Proč se snažíte o tak výrazné umělecké propojování?
Baví nás to tak a připadá nám, že si vzájemně něco dáváme, živí muzikanti jsou další energie na scéně, výtvarníci svou akcí spoluvytváří inscenaci, je to hrozně zábavnej dialog.
S Davidem Prachařem jste nerozlučný divadelní pár, v čem je David výjimečný hereckým partnerem?
Práce s Davidem je výjimečná a krásná v tom, že si rozumíme skoro beze slov.
Inscenace Jedlu režíruje váš životní partner Jan Nebeský. Přináší to pouze výhody?
Ano. To, co jsem řekla o Davidovi, platí beze zbytku také o Honzovi.
Prozradíte nám svůj divadelní sen?
Můj divadelní sen je Médeia. Takže já teď žiju uskutečnění svého snu. A můj celoživotní sen je dělat inscenace, po kterých budou mít diváci takový pocit a stav mysli a duše, jaký vyvolává Bachova hudba. Absolutní harmonie (která ovšem nevylučuje cestu skrze krizi, chaos, temnotu) a setkání s nevyslovitelným. To je docela neskromný, že?
///
Více na i-DN:
Ostravský industriální festival slaví
…
Deset divadelně-industriálních let (No. 1)
Deset divadelně-industriálních let (No. 2)
Deset divadelně-industriálních let (No. 3)
Deset divadelně-industriálních let (No. 4)
…
Deset divadelně-industriálních let (No. 6)
…
Komentáře k článku: Deset divadelně-industriálních let (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
