Desetkrát a dost Švédské divadelní bienále Gävle 2011
Švédské Divadelní bienále se od obdobných pravidelných národních divadelních přehlídek v jiných zemích liší nejen tím, že se – jak už napovídá jeho název – koná pouze každý druhý rok, ale především tím, že jde o putovní podnik. Jeho dějištěm je pokaždé jiné, většinou krajské město.
Celkem třináct inscenací profesionálních divadelních souborů, doplněných o několiv vystoupení studentů divadelních škol a dvě představení ze zahraničí, bylo odehráno na desítce větších i menších scén v Gävle a blízkém Sandvikenu.
FOTO ARCHIV FESTIVALU
To na straně jedné přispívá ke zvýšení zájmu o divadlo v příslušném regionu, na straně druhé to však obnáší i určité problémy, týkající se především zajištění potřebné kapacity hracích prostorů. S čímž mimo jiné souvisí i sama podoba festivalu. Aby vybrané inscenace mohl zhlédnout co největší počet diváků z řad odborné i laické veřejnosti, uvádějí se všechny ve třech nebo alespoň ve dvou představeních a pokladna v hlavním stanu funguje jako svého druhu burza, kde lze průběžně vyměňovat jednotlivé vstupenky za jiné. Ani tak však není v lidských silách absolvovat program bienále, zahrnující navíc ještě řadu seminářů, diskusí a workshopů, kompletně celý.
Letošní desátý ročník Divadelního bienále se konal ve dnech 9.–15. května v osmdesátitisícovém městě Gävle, ležícím necelých dvě stě kilometrů na sever od Stockholmu. Celkový počet akcí dosáhl úctyhodného počtu 130. Hlavním tématem bylo i u nás oblíbené slovo Změna. V tomto případě byla míněna změna či změny související s novými, aktuálními jevy v současné kultuře.
Celkem třináct inscenací profesionálních divadelních souborů, doplněných o několik vystoupení studentů divadelních škol a dvě představení ze zahraničí, bylo odehráno na desítce větších i menších scén v Gävle a blízkém Sandvikenu. Z nich nejzajímavější byl industriální prostor dvou bývalých plynojemů na kraji města, které se – poté, co přestaly sloužit svému původnímu účelu – změnily v kulturní stánky. Toto specifické prostředí bezpochyby přispělo k umocnění účinku zde prezentovaných představení, například baletní shakespearovské koláže Pojď, vezmi mě za ruku v podání regionálního divadla Folkteatern, které sídlí v hostitelském Gävle.
Ve festivalovém programu se samozřejmě objevila i další díla klasiků světové literatury. Stockholmské Turteatern přijelo s provokativní dramatizací raného románu Witolda Gombrowizce Ferdydurke, herec Helsinborského městského divadla (Helsingborgs Stadsteater) Invar Kjellson sklidil ovace za bravurní výkon v monodramatu Samuela Becketta Z opuštěné práce a Městské divadlo ve Stockholmu/Skärholmen (Stockholms Stadsteater Skärholmen) uvedlo inteligentní, vtipnou i jímavou adaptaci pohádky Hanse Christiana Andersena Červené střevíčky. Tato taneční skoropantomima (jedinou mluvící „postavou“ je koňská hlava na stěně, která diváky uvede do děje), využívající prvky němé grotesky, je důkazem, že švédské divadlo pro děti (všech věků) má vysokou světovou úroveň.
Této oblasti se – mimo jiné – už dlouhá léta věnuje jedna z předních švédských divadelních režisérek (i autorek) Suzanne Ostenová, neúnavná hledačka nových cest a forem. Na letošním bienále se představila hned dvěma inscenacemi. Tou první byla hra Ann-Sofie Bárányové Utěším tě teď?, dotýkající se obtížné komunikace světa dětí se světem dospělých. Druhou méně známé, až dlouho po autorově smrti „objevené“ surrealistické drama Federica Garcíi Lorcy Publikum, které Ostenová nastudovala s Městským divadlem v Göteborgu (Göteborgs Stadsteater). Hra, v níž se do značné míry smazává hranice mezi herci a obecenstvem i mezi realitou a fantazií, je rozverně zábavná, ale zároveň klade na (v tomto případně dospělé) diváky značné nároky. Soudobou švédskou tvorbu pro dospělé zastupovaly například Zákony výrazné dramatičky Christiny Ouzounidisové Galeasteatern, Stockholm, existenciální parafráze známého euripidovsko-aischylovského námětu, a Ve dvou se to lépe táhne, vtipné, ze sociologické studie vycházející drama o osamělých mužích na řídce osídleném severošvédském venkově (Norrbottensteatern). Dlužno dodat, že režie této – stejně jako většiny ostatních inscenací – se ujala žena.
Jednoznačně největšímu diváckému ohlasu se těšila netradiční opera – či jak stálo v jejím podtitulu, „hudební nábytková pohádka“ – Erika Gedeona a Klase Abrahamssona Ingvar!, s kterým na závěr festivalu vystoupilo Městské divadlo v Malmö (Malmö Stadsteater). Oním Ingvarem není nikdo jiný než Ingvar Kamprad, jeden z nejbohatších lidí světa a zakladatel a majitel oblíbeného prodejního řetězce IKEA, jehož životní příběh, švédskou variantu amerického snu, opera líčí. Činí tak s humornou neúctou a vcelku dobromyslnou kritikou dnešních (zdaleka nejen švédských) kapitalistů, kteří dokážou pružně přizpůsobovat mravní zásady kritériím ziskovosti.
Naposled
V průběhu své dvacetileté existence si Divadelní bienále vydobylo trvalé místo ve švédském kulturním životě. Letošní jubilejní ročník se však navzdory tomu kupodivu stal ročníkem posledním. Nepodezřívám organizátory, že by se řídili zásadou „v nejlepším přestat“ ani že by rozhodnutí o ukončení festivalu ironicky zahrnuli do oné „změny“, kterou vybrali jako jeho téma. Pravděpodobnějším vysvětlením jsou argumenty poukazující na technickou náročnost tak velké akce a – neoficiálně – i na její náročnost finanční. I švédská kultura byla v poslední době postižena určitými úspornými opatřeními, byť ani zdaleka tak drastickými, na jaká si zvykáme v naší kotlině.
V diskusích o tom, jak dál, zazněl mimo jiné názor, že Švédsko jako relativně malá země by při pořádání podniků tohoto typu mělo spolupracovat se svými severskými sousedy – Norskem, Dánskem a Finskem – a pokusit se založit festival celé Skandinávie.
Komentáře k článku: Desetkrát a dost Švédské divadelní bienále Gävle 2011
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
