Děti na tahu v Dlouhé
Divadlo v Dlouhé si s mladým publikem rozumí. Dvakrát ročně jsou pak děti v jeho hledišti vyloženě na tahu. A to v souvislosti se dvěma zavedenými festivaly – Dítě v Dlouhé a 13+. Právě skončil 24. ročník prvně jmenovaného. Dramaturgyně festivalu Karola Štěpánová sestavila program pestrý co do stylů, žánrů, témat i věkových stupňů, na které inscenátoři cílí. Byla udělena obě obvyklá festivalová ocenění a zcela spontánně zavedeno jedno nové.
Dva roky prázdnin brněnské Polárky pracují s metaforou tělocvičny coby prostředí pro přeměnu chlapců v muže (na snímku zleva Jaroslav Tomáš, Anna Hřebíčková, Petr Hanák, Vít Malecha a Alfred Texel) FOTO PETR CHODURA
SEXY LEPORELO
Cenu Dítko, udělovanou na základě diváckého hlasování, si odvezlo Naivní divadlo Liberec za repertoárový hit pro děti od dvou let Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! Zatímco se diváci usazovali v improvizovaném komorním prostoru foyer, herci, vesměs muži, připravovali poslední detaily. Světla zeslábla a z hlediště se ozval hlas jedné z maminek: To je tak sexy, když chlapi hrajou pro děti. Divačka intuitivně vystihla funkční dialektiku, kterou má tahle atmosféricky silná, hravá a komunikativní inscenace režisérky Michaely Homolové v genech. Čtyři herci se na znamení startu rozestavějí do tvrďácky rockerských póz, aby následně udeřili do xylofonů a jiných jemných nástrojů. Dialog křehkého s drsným určuje poetiku, formu i téma. Děti sedí v poloaréně kolem stolu s vláčky, scénografie evokuje něžně bezpečné prostředí dětského pokojíčku. Sotva se vlaky rozjedou a zavyje první pes, pokojíček se ponoří do tmy a v úsporném osvětlení vynikne syrová road movie odehrávající se na kovově chladné železnici, kde se vláčky nestávají postavami, ale zůstávají dopravními prostředky pro jiné superhrdiny dětských srdcí, pro pejsky. Příběh je o vztazích mezi skutečnými psími osobnostmi. A o tom, že za láskou je nutné dojít a že cesta je dlouhá a nepředvídatelná. Inscenace dovedně rozvíjí emoční inteligenci diváků, když s naivitou leporela zkoumá instinkty psích hrdinů a umně je staví do kontrastu s lidskými city. Spolu s postavami dostanou dětští diváci hlad či strach, poznají radost i úzkost, zažijí naději i lásku… To všechno nanečisto, jak to má ve správném divadle být.
INDONÉSIE NA PÍSKOVIŠTI
Inscenace pro mateřinky obecně zabodovaly. Cenu Jana Borny udělila odborná porota kladenskému Lampionu za jevištní adaptaci knihy Petra Síse Komodo. Autor příběh inspirovaný vlastní rodinou nakreslil před čtvrt stoletím, těsně předtím, než se narodilo Dítě v Dlouhé. Chlapec je okouzlen vším, co se týká draků, a tak ho rodiče vezmou na výlet do Indonésie. Nebo jinak. Není to výlet. Je to dobrodružná výprava za největším ještěrem na světě. Inscenační tým pod vedením režiséra Jakuba Maksymova skvěle rozvíjí hlavní motiv, a sice proplétání dětských fantazií s realitou zeleného pekla divoké džungle… Hraje se s diváky na jevišti, kde vznikla aréna kolem jakéhosi multifunkčního pětiúhlého rantlu, připomínajícího hrany pískoviště. Ten je odklápěcí a slouží jako úložiště pro loutky, rekvizity a jevištní kouzla. Zaklopený tvoří hranici mezi světem diváků a světem příběhu, který se ovšem právě a zejména na jeho hraně odehrává. A to nese svůj význam, neboť o překračování hranic, ať už mezi státy a světadíly, nebo mezi snem a skutečností, tu jde především. Každý z pěti herců má pod kontrolou svou stranu pětiúhelníku, interaguje s dětmi, animuje předměty a oživuje loutky. Kdykoli má loutka z jedné strany na druhou příliš daleko, herci požádají děti o spolupráci a svěří loutku do jejich rukou. Vše se děje natolik přirozeně a v kamarádském duchu, že se iluze příběhu z magického pětiúhelníku ani na okamžik nevytratí. Jde o skvělý příklad výchovy k participačnímu divadlu.
FOGLAR NA ČERNO
Porota se spontánně rozhodla udělit ještě cenu speciální, nazvanou příznačně Dítě v tobě. Odvezlo si ji Činoherní studio Ústí nad Labem za inscenaci Bratrstvo kočičí pracky v režii Jana Plouhara. Šlo o ten případ rodinného divadla, kdy se děti nechají strhnout dospělými spíše než naopak a jejich zážitek násobí sdílení radosti s rodiči. Adaptace servíruje Foglara na černo. Demytizuje ho, aniž by upřela kultovní klasice její půvab. Srší ironií a nápaditě navazuje na českou literární tradici antihrdinů, když staví do popředí nikoli Rychlé šípy, ale ty druhé – Bratrstvo kočičí pracky. Činí tak s humorem drsným jako Stínadla sama. Kódem k inscenačním vtipům je nebát se ničeho. A tak nepřekvapí, že se kočka, kterou hoši zachránili před srážkou s vlakem a která tak dala Bratrstvu jméno, jmenuje Iveta podle zpěvačky Bartošové nebo že je z klece vysvobozen živý ježek.
ŽÁBY NA DIVOKO
Náročnější ironie a jistá dávka sarkasmu není cizí ani Divadlu u staré herečky. Inscenace Prostě žába slibuje vzrušující pouť ze stadia do stadia plnou proměn, nástrah a humoru. Prostřednictvím herečky Jany Vyšohlídové se zhmotňuje kultivovaná a stylově čistá inscenace, která se svou ukázněně rozvernou poetikou ohlíží kamsi zpět, řekněme do osmdesátých let 20. století. Centrální objekt – kruhová plocha – přehledně mění významy, je vajíčkem, tůňkou, zrcadlem… Dramaturgicky jde o divoké environmentální pásmo, které si libuje v záměrných paradoxech. Čáp ohrožuje život žáby a vtom se ozve dětský pláč, který čápa odvolá k plnění povinností – musí donést do kolébky nové miminko. Život žáby je zachráněn. Sekundární, ironický rozměr inscenace zůstává chápání dětských diváků poněkud vzdálen a působí v celku spíše rušivě. Nemluvě o nedorazu v symbolické kauzalitě. Byl dřív čáp s dítětem, anebo dítě? Nejlépe sarkasmus zafunguje v samotném závěru, kdy se po vytouženém polibku žába nepromění v člověka, ale člověk v žábu. Inscenace disponuje vynikajícím hudebním plánem z dílny svého režiséra Jiřího Vyšohlída.
DVA EXKURZY DO BRNA
V obou brněnských statutárních divadlech pro děti došlo či dochází k šéfovským výměnám. O to cennější je, že neunikla pozornosti festivalové dramaturgie. Divadlo Radost se blýsklo ambiciózním převyprávěním Shakespearovy slavné tragédie pro děti od 12 let. Úpravu pod názvem Hamlet on the Road napsal Pavel Trtílek. Inscenace staví na efektní scénografii, jarmareční poetice a sugestivních písničkách. Režisérka Joanna Zdrada dostatečně nerozhodla, zda povede herce příběhem s vědomím kauzálních souvislostí a kontinuity emocionálního a myšlenkového vývoje nebo zda se vydá cestou čirého kabaretu od čísla k číslu. Inscenace rozkročená mezi tyto principy ztrácí tah na bránu. Přesto je ale jasným signálem ukončení dlouholeté stagnace Radosti a nastartování tvořivé atmosféry v souboru.
Divadlo Polárka přivezlo adaptaci verneovky Dva roky prázdnin inscenovanou v duchu souborové tradice jako chudé divadlo přísně založené na síle a akčnosti hereckého jednání. Na podlaze jsou nalajnované čáry na volejbal a basketbal jako v tělocvičně. Na tazích visí kruhy, na pozadí jsou převlékací skříně. Metafora tělocvičny jako univerzálního prostředí pro přeměnu chlapců v muže a měření sil dobra (unesení studenti kadetky) se zlem (piráti) funguje lépe v první části odehrávající se na lodi. V části druhé, na opuštěném ostrově, se tento znakový systém vyčerpává a režisér Adam Steinbauer ho poněkud opouští, stejně jako vědomou výstavbu vztahů mezi postavami. Ty jsou čitelně znázorněné, ale chybí jim zhodnocení – co nám jejich vývoj a proměna vzkazují? Poselství o hodnotě demokracie a o tom, že svobodu si musíme zasloužit, inscenací proplouvá, ale dostatečně zřetelně nezakotví, strženo záviděníhodnou energií a autentickou divokostí typově dobře obsazených mladých herců.
MÁMENÍ MARIONET A ŠALBA TRADIC
Do výčtu schází zmínit plzeňské Divadlo Alfa a jeho vývozní tutovku, tuplovanou marionetářskou klasiku Jenovéfa – Johanes doktor Faust. Oba texty z dědictví lidových loutkářů jsou realizovány velmi tradičním, až těžkopádným způsobem. Inscenace Tomáše Dvořáka vsadila vše na jedinou kartu. Na loutky. Bohužel spíše na jejich estetiku nežli na způsob, jakým jednají na jevišti. Každá loutka je samostatným a obdivuhodným artefaktem. Materiály, ze kterých jsou vyrobeny, korespondují tematicky s charakterem figury, působí surreálně a magicky. Málokdy je však jejich mechanika opravdu dramaticky funkční, jako například odklápěcí předloktí s ukrytou dýkou u postavy proradného správce. Situace jsou pojednány realisticky, ale nedbale. Inscenace je více skanzenem než divadlem. Ale máte-li rádi marionety, stojí za prohlídku.
Dítě v Dlouhé se po dvou letech konalo naživo a potvrdilo svůj význam reprezentativní přehlídky zprostředkující tvorbu mimopražských divadel pro děti pražskému publiku.
Již 24. ročník festivalu se uskutečnil
od 9. do 13. dubna 2022.
Komentáře k článku: Děti na tahu v Dlouhé
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
