Děti ráje prázdnoty na vejšce
Hrdinové Gymplu, dva kamarádi sprejeři, se po sedmi letech vracejí na plátna kin. Režisér Vorel je dle očekávání umístil na Vejšku, dospět je však nechal spíše jen fyzicky, nikoli mentálně. A tak tu máme další adolescentní komedii, kde se sprejuje, paří a souloží.
Tomáš Vorel st. změnil spoluscenáristu – pedagoga Tomáše Houšku vystřídal výtvarník Pasta Oner. Scénář je sice stejně jako ten předchozí víceméně sledem epizod, ale došlo k mírnému posunu od snůšky pubertálních ptákovin a rádoby vtipných hlášek k jakés takés komiksově-klipovité, nehluboké, ale přece jen sondě do života vysokoškolských studentů. Jde o vizuálně a zvukově efektní mozaiku, která zřejmě nemá vyšší ambice než bavit a stát se diváckým hitem cílové skupiny (teenageři, tj. nejpočetnější skupina návštěvníků kin). V tom záměru je vlastně poctivá.
Příběh Kolmama (Jiří Mádl) a Kocourka (Tomáš Vorel jr.) pokračuje po zhruba dvou letech. Kolman studuje ekonomii, Kocourek se už podruhé snaží dostat na Umprum. Kolman střídá partnerky častěji než spodní prádlo, zatímco Kocourek přísahá na monogamii, už nepije ani nehulí. Ale ještě zásadněji se hoši rozcházejí v přístupu ke sprejování, resp. v jejich terminologii malování: milionářský synek Kolman coby pragmatik na tom hledí vydělat, Kocourek s nimbem romantického naivky odmítá zakázky zachovávaje nezávislost a čistotu své „umělecké“ tvorby.
Jeho idealismus je ovšem pragmatismem přinejmenším kontaminován, neboť tento klaďas neváhá využívat výhod, které mu přátelství s protřelým vykukem, za nímž stojí bohatý a mocný tatínek (Jan Kraus), přináší. Kolmanovi se daří právě díky otcově péči lehce proplouvat studiem i životem. Kocourek má sice problémy s matkou alkoholičkou (Zuzana Bydžovská), ale je šťastně zamilován do hezounké Julie (Eva Josefíková), která představuje ženský element doplňující duo hrdinů. Pak, pravda, se i na zlaté chlapce přilepí trocha smůly – Kocourka při sprejování několikrát chytí policie, až posléze skončí v kriminále, a ani otcovy konexe nezabrání Kolmanovu vyhazovu ze školy – ale to je jen dočasná nepřízeň osudu, která nakonec slouží oběma k dobru, což završuje v úplném závěru pozitivní zvrat jejich osudů. Kolmana tatínek protlačí na mnohem lepší školu v Británii a Kocourek, jehož pronikavý talent ocenili až v zámoří, odlétá do New Yorku.
Jednotlivé scénky propojují stejná intermezza jako v Gymplu: sprejování a honičky s policií za doprovodu rapové hudby. Do očí kromě propracovaného obrazu bohužel bijí i „drobné“ nesrovnalosti scénáře. Jednak technického rázu (pokud se příběh má odehrávat v současnosti, realitě neodpovídá věk hrdinů ani cena pronájmu bytu na Vinohradech), jednak psychologického (Kocourek se utíká pod patronát chlapa, který ho nechal vyhodit z gymplu a přebral mu milenku). A je k úvaze, zda se v Kocourkově výroku: Po filmu Gympl tady maluje každej chtěl Vorel st. blýsknout užitím postmoderního postupu, anebo jde o pouhou reklamu na sebe sama.
Jiřímu Mádlovi frajírek Kolman vyloženě sedí. Projev snaživého ochotníka Vorla juniora od Gymplu příliš nepokročil, kdežto Vorel starší již nešaškuje. Snad proto, že z gymnaziálního školníka povýšil na vysokoškolského profesora. Typizované vedlejší postavy se projevují kapánek životněji než v Gymplu, kde byly jen karikaturami. Představitelé rodičů (Bydžovská, Kraus, Chýlková) odvádějí v rámci daných schemat slušné herecké výkony.
Vorlovi se opět podařilo natočit komerční, generační film, jakýsi Discopříběh dnešních dvacátníků. Jako u každé nastupující generace se má jednat o svého druhu rebelii, a tu tentokrát představuje fenomén graffiti. Jací jsou to však rebelové, ti sympatičtí sprejeři, když Kolman se čím dál víc stává obrazem svého papá a Kocourkovi nahrazuje nepřítomného otce bodrý profesor (Jakub Kohák), jenž se postará o jeho kariéru. Krotká rebelie těchto hrdinů se pohybuje v mezích ochranné rodinné náruče, která v případě potřeby nezbedná děťátka ze všech následků jejich činů vysvobodí. Že by tato zlatá mládež odstřihla pupeční šňůru a vydala se do světa něco dokázat na vlastní pěst a odpovědnost, to vskutku nehrozí.
Co je to vlastně za generaci? Zatímco té předchozí bylo sugerováno, že jsou „Děti ráje“, ta dnešní otevřeně přiznává: Jsme děti prázdnoty. Zatímco děti ráje, zdánlivě konformní se stávajícím režimem, přece jen spojoval jakýsi cíl, což vyústilo v listopad 1989, děti prázdnoty nemají proti čemu bojovat. Žijí v nebývalém blahobytu, dostává se jim veškerých možností, a tak se snaží si takzvaně „užívat“, což pro ně znamená snadno získávat instantní požitky.
Až dospějí – někteří možná už po třicítce – stanou se z nich pravděpodobně konformní konzumenti. Jakožto konstatování tvůrců filmů Gympl a Vejška o převažující hodnotové orientaci naší společnosti to lze akceptovat. Jenomže Vorel a spol. od tohoto zobrazení nechtějí nebo neumí nabrat odstup a poněkud té mládeži potácející se po barech podkuřují a fandí jí. Implicitně z toho vyplývá, že radovat se z infarktu svého učitele, v rychlém autě ohrožovat chodce, podvádět při zkouškách a spát s kamarádovou holkou je nejen v pořádku, ale přímo cool. Tento životní styl předkládá Vorel st. vlastně jako dezideratum. Film tak více či méně otevřeně sděluje, že bezohlednost je tou pravou vlastností potřebnou pro kvalitní přežití v dnešním světě. A že dospělé jednání není v životě, alespoň prozatím, nutností. Nakonec není třeba ani tu vysokou školu vlastní pílí vystudovat či se na ni vůbec dostat. A takové malichernosti jako pobyt v lochu a záznam v trestním rejstříku nemohou rozlet dětí ráje prázdnoty podpořených penězi sponzorů a patronů přece zastavit.
Vejška. Režie Tomáš Vorel st., scénář: Tomáš Vorel st., Pasta Oner, kamera Tomáš Vorel st., hrají Tomáš Vorel ml., Jiří Mádl, Eva Josefíková, Zuzana Bydžovská, Jakub Kohák, Jan Kraus, Ivana Chýlková, Filip Vorel, David Vávra, Petr Čtvrtníček, Marie Kružíková. Komedie, Česko, 2014, 85 min. Premiéra: 23. ledna 2014
Komentáře k článku: Děti ráje prázdnoty na vejšce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)