Dětská hra na dospělé
Vrhli se na starého Eurípida. Parta mladých lidí ho rozcupovala na kousky, poté částečně slepila (ovšem jaksi „šejdrem“). Tam, kde se něco ztratilo nebo nehodilo, naplácali kousky Shakespeara, von Mayenburga, Terezie z Lisieux, Aischyla, Sofokla, Homéra a dalších inspirativních lidí. Poslepovaný Frankenstein kupodivu začal dýchat a dal se do samostatného, i když trochu trhavého pohybu. V Divadle Na zábradlí takto zacházeli s hrou Orestés, kterou překřtili na Orestka. Režie byla svěřena Janu Fričovi (např. Tartuffe Games v témže divadle či Kabaret Hašek a cyklus House of Love v A studiu Rubín), který spolu s dramaturgyní Lucií Ferenzovou napsal scénář a přizval ke spolupráci nedávné absolventy scénografie brněnské JAMU Matěje Sýkoru a multiumělkyni Barboru Zelníčkovou. Kostýmní výtvarnice, hledající antický styl v retro-konfekci, se pod jedním ze svých pseudonymů účastní též hudební složky, kterou měl na starosti v prvé řadě Michal Cáb (podle slov režiséra „noiseový mág“).
Miloslav Mejzlík, Kristina Maděričová, Natálie Drabiščáková, Ivan Lupták a Natálie Řehořová ve variaci na antické motivy – Divadlo Na zábradlí
FOTO PATRIK BORECKÝ
Inscenace začíná (přibližně ve shodě s půdorysem předlohy) prezentací matkovraha Oresta (Ivan Lupták), strnulého vědomím viny do podoby bledé sfingy s modrými rty. (O svědomí, zosobněném v antické mytologii Erínyemi, se v tomto případě dá mluvit těžko.) Nad bratrem stojí jako strážkyně sestra Elektra (Natálie Řehořová). Sourozenci se v posttraumatickém stavu vracejí do dětství, kde to všechno začalo (nebo vlastně pokračovalo, neboť vraždy rodů antické mytologie mají dlouhé kořeny). A zde začíná též svévolná fantazie inscenátorů, podporovaná citáty z bezedné studny světové literatury i filosofie. Sourozenci hrají dětské míčové hry s klukovskou kamarádkou Pyladés (Gabriela Pyšná) a neohrabanou sestřenkou Hermioné (Natálie Drabiščáková), přičemž formou dětského říkadla varují diváky „katarze nebude“.
Hlídá je maminka – ztepilá hospodyňka Klytaiméstra (Kristina Maděričová), která se celkem snáší se svým přiměřeně omezeným „machem“ Agamemnonem (Miloslav Mejzlík), avšak po jeho odchodu do války si jako bytostná samička najde milence střihu vyprázdněných filmových svůdců – Aigistha. Jeho představitel Ladislav Hampl si vychutnává též vděčnou roli povrchní krasavice tetičky Heleny, která se jako příčina Trojské války s decentní koketérií plete do děje. Podle plánu her Eurípida a jeho předchůdců zabijí milenci manžela, za což se jim děti odmění rovněž vraždou. Odbude se též základní situace zdrojové hry Orestés, kdy jsou sourozenci po vraždě odsouzeni k smrti a jako dravé šelmy zahnané do úzkých pokračují ve vraždění nejprve odstraněním Heleny a poté si chtějí zachránit život hrozbou zabití naivní smolařky Hermioné. Podle klasikovy předlohy by teď měl nastoupit deus ex machina Apollón, aby vzal osudy lidí do svých rukou. Orestovi přisoudí sňatek s Hermioné, kterou tento právě drží pod krkem. A ten smířeně souhlasí. Hermioné se pochopitelně nikdo na nic neptá. Fričova inscenace se obejde bez boha, jehož zkrácený monolog přednese Hermioné jako legendu, která se mezi lidmi traduje. Vzápětí se probodne, zakroutí vystrčeným zadečkem a zpomaleným během na místě kamsi směřuje. Zpátky do dětství? Do pradávna antických bájí? Je to dost zmatečný konec, traktovaný baculkou v nevinně bílém úpletu, která si se svou mladou existencí nevěděla rady a jež se ustrašeně míjela s destruktivní a přitažlivou aktivitou svých vrstevníků.
Inscenace je plná bezprostřednosti, energie a hereckého nasazení, chybí jí jakékoliv vědomí řádu či vůle ke kompaktnosti. Není v ní vyloženě hluchých míst, spíše míst přebytečných, nejasných či naopak příliš doslovných. Inscenátoři mluví o příběhu „dětí bez otců“ (viz webové stránky divadla). Nelze to ale brát doslova. Tatínek sice válčí v zahraničí, jeho podsaditý stín je však neustále přítomen (objevuje se též ve zdvojené verzi – jako bratr Menelaos, jehož hraje týž herec). Jde spíš o to, že vlastní i nevlastní tatínci u Átreovců na děti víceméně kašlou, všimnou si jich, jen když se jim náhodou připletou do cesty. Maminka oblečená do huňatě rezavých froté šortek a opatřená cecíky z dudlíků se o děti stará, ale jaksi mimochodem, s rutinou profesionální samičky. S týmž samičím pudem se pak na ně v náručí výkonného Aigistha rovněž vykašle. Rebelující trojka – Orestek, Elektra, Pyladés – vytváří na scéně, domácky zabydlené věštící pračkou a zchlazené křesly ve stylu sedacích van, vášnivou negativní energii, která jde slepě po matce a otčímovi. Asi proto, že přehlíživý tatínek je už po smrti. Všichni herci hrají dobře a své party si doslova užívají. Nejpasivnější jsou představitelé ústřední sourozenecké dvojice. Ale sálá z nich potřebný vnitřní žár černého vzteku a jejich generační pohrdání je autentické. Hudební scénář umožňuje hercům excelentní jímavé výstupy prostřednictvím sólových písní, v nichž i ti „zlí“ odhalují své zranitelné nitro (Helena, Klytaiméstra). Také Pyladés má své působivé recitační sólo, když v převlečení za messengera líčí s jinošskou rozechvělostí statečných smyšlenou smrt svého milovaného přítele (monolog z Élektry Sofoklovy).
Varování se splnilo, katarze se nekoná. Tragédie, rozbitá revoltou mladého hněvu, ústí ve hru na smrt, která se po skluzavce dětství propadá až někam do prenatální nicoty. Nicoty, které se tolik bál sošný Orestek.
Divadlo Na zábradlí Praha – Eurípidés a kolektiv: Orestek. Úprava textu Lucie Ferenzová a Jan Frič, režie Jan Frič, dramaturgie Lucie Ferenzová a Ivana Slámová, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Barbora Zelníčková, hudba Michal Cáb a TICHO DE BEIGE. Světová premiéra 11. března 2011. Psáno z 2. premiéry 21. března 2011.
Komentáře k článku: Dětská hra na dospělé
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
