Divadelní noviny > Kontext

Dětské oběti postmoderní době

Reflektovat současnou českou realitu se v posledních letech bezpochyby lépe daří tvůrcům dokumentárních snímků než těch hraných. Absolventský film Show! Bohdana Bláhovce, který získal Cenu diváků na jihlavském festivalu a Cenu české filmové kritiky za rok 2013, vstupuje do zákulisí místního šoubyznysu.

V průběhu jednoho roku sleduje snímek Show! dívčí hudebně-taneční skupinu 5Angels a jejího manažera, otce jedné z dívek. Jedná se o pět zpěvaček ve věku jedenáct až třináct let, jejichž popové písničky cílí na dětské posluchačstvo ještě mladší. Kamera jde za děvčátky z jeviště do šatny, na hřiště, do fotoateliéru, ale i do jejich domovů. Vidíme, jak pracují na své postavě, vizáži, líčení a sebeprezentaci – nikoli na zpěvu, žádné pěvecké školení se nekoná – nakrucují se na pódiu, napodobují svůdné pohyby dospělých žen, učí se manýrám hvězd.

Manažer Michal Mertl tímto způsobem vychovával svou dceru Nikolu, jedinou stabilní členku skupiny a též jedinou, která si svou práci nevybrala. Už od útlého věku ji otec prosazoval do různých televizních estrád a cíleně budoval její kariéru. Družina pěti zpívajících andílků je jeho podnikatelským projektem, kterému obětuje veškerou energii a vlastně i svou otcovskou roli.

Pro Nikolu je spíš šéfem než tátou. Bydlí spolu v honosném domě, kde není po mamince ani stopy. Rodiny ostatních děvčat žijí podstatně skromněji a podporují jejich snahu dostat se výš a dál a v podstatě si pana Mertla váží. Ten dělá, co může, aby svůj „kulturní produkt“ prodal, pročež dívenky propagují různé jiné produkty, zpívají popěvky o sponzorských jogurtech, fotí se se sponzorskou limonádou či hodinkami a účinkují na soukromých oslavách podnikatelů. Neúnavný manažer se vtírá do přízně celebrit, cpe je ke Karlu Gottovi a podobným veličinám, jen aby na holčičky padl byť jen odlesk jejich pozlátkové aury. Dokonce dohodl s Michalem Davidem, že pro ně napíše muzikál. Co na tom, že při zkouškách v divadle se ukáže, že andílci neumějí pořádně zpívat.

 

Ve filmu by mohlo být leccos dramaturgicky lépe dotaženo, lze mu vytknout určitou improvizaci, jenže ta je součástí režisérova přístupu k materiálu. Bohdan Bláhovec si našel silné téma a zvolil pro ně observační metodu; nezasahuje, neprovokuje otázkami, pouze předkládá výsledky svého pozorování a nechává na divákovi, aby si hodnotící soud učinil sám. Je otázkou, zda dokumentarista hodlal úplně zůstat v pozadí, anebo neměl možnost dostat se k protagonistkám blíže a zjistit jejich postoje. Pod neustálým dohledem manažera a za jeho upozorňování na přítomnost kamery pronášejí dívky naučené či přejaté reklamní větičky o důležitosti úspěchu a brzkém nastartování kariéry. Některé sentence zarážejí neadekvátností k věku dívek, jiné jsou směšně naivní, ale aspoň poněkud autentičtější. Celkově vypovídají o tom, že tyto děti se ještě dříve, než mohly dozrát ke schopnosti utváření vlastního názoru, ztotožnily s hodnotami, jež jim předkládají populární média. S vidinou slávy se podřizují drilu despotického manažera. Jedna z dívek, která podpořena rodiči projeví nesouhlas či výhradu, z kapely posléze odejde a je snadno nahrazena. Postupně se odhaluje nejen umělost plánovitého tvoření „hvězd“, ale i předstíranost láskyplných vztahů mezi holčičkami.

Film tak přichází nejen se známým faktem, že český šoubyznys funguje na základě peněz a kamaráčoftů, ale proniká do dalšího plánu, který vypovídá o stavu rodiny a o hodnotové orientaci společnosti. Sám manažer k natáčení svolil zřejmě s tím, že si takto bezplatně zajistí propagaci svých svěřenkyň. Výsledek v něm pochopitelně nevzbudil nadšení, nýbrž potřebu žalovat autora. Zabránit distribuci filmu však nedokázal.

Předvádění dětských talentů není nic nového nebo šokujícího, lze namítnout. Cirkusoví artisté například jsou od útlého věku cvičeni, malí muzikanti se odmalička připravují na svou budoucí dráhu, děti ještě než začnou rozum brát vystupují na veřejnosti. Jenomže v dobách minulých šlo o mimořádné výkony a prokazatelný talent, zatímco nyní dítko zdaleka nemusí být malým Mozartem, aby se stalo slavným. Nadání soudobých hvězdiček mnohdy nedosahuje ani průměru. Nejde zde totiž o podstatu, ale o jevovou stránku věci, kterou obstará mediální bublina. A ta v dnešním světě působí spolehlivě, zejména na nezralé duše. Vždyť která malá holka neobdivuje nějakou zpěvačku či herečku a sama by ji nechtěla napodobit? Stát v záři reflektorů, být oslavovaná a milovaná? Popularita různých star je založena právě na této dětské potřebě vzoru a na projektivní identifikaci s hrdinou či hrdinkou, potřebě konstituční a archetypické, která na sebe v průběhu věků jen bere různé podoby. Současnost ji pouze lehce modifikuje tím, že díky technickým prostředkům předkládá mládeži přehršel postav a paňáců bez rozlišení, kdo z nich skutečně něco umí a je hoden následování. Mladá mentalita dívek tohoto rozlišení sama ještě není schopna, a tak berou, co se nabízí.

Bohužel to, co se nejkřiklavěji vnucuje, nebývá tím nejkvalitnějším, a dospělí často dítěti v této oblasti nejsou spolehlivými rádci či průvodci. Zvlášť pokud sami podléhají vlivu reklamy. Uctívači celebrit trpí potřebou, jež má dvojí podobu: adorovat a být adorován. Klaní se svým bůžkům, bažíce stát na jejich místě. Zábavný průmysl staví právě na tom, že postmoderní společnost je masou individuí bez individualit, skupinou nedospělců, kteří postrádají vlastní životní náplň a pevnou hodnotovou orientaci.

Lze uvažovat nad tím, co se z dětských hvězd vyrůstajících v umělém světě stane v dospělosti. Zda budou pokračovat stejně úspěšně coby celebrity, anebo se v důsledku neúspěchu nějakým způsobem zhroutí. Tak či tak je pravděpodobně moloch šoubyznysu semele a jen určité – spíše menší – procento se z jeho vlivu chce a dokáže vymanit a navrátit se do normálního života.

Indoktrinace reklamou nezřídka vede k dětské tyranii. Robátka požadují po rodičích značkové výrobky bez ohledu na jejich reálnou potřebu i na finanční zázemí rodiny. (V této souvislosti jsem nedávno byla poněkud konsternována při charitativní akci Českého rozhlasu, jež si kladla za cíl opatřit vánoční dárky pro děti z dětských domovů. Očekávala jsem, že ve svých dopisech Ježíškovi uveřejněných na webových stránkách si tyto děti budou žádat hračky nebo nějaké základní potřeby, že budou vděčné za jakoukoli pozornost a zájem. Zřejmě jsem podlehla představě chudých sirotků z třetího světa. Čeští chovanci dětských domovů však pregnantně vyjádřili svá přání: malé slečny chtějí kosmetiku, a to pouze značkovou. Kluci požadují počítače a telefony, a to pouze těch nejlepších značek. Tedy věci, které si nemalá část dospělých pracujících nemůže ze svého platu dovolit.) Dítky jsou odmalička vystavené nejen reklamě na zboží, ale potažmo i jakési reklamě na život, jež jim vtiskuje představu, co to znamená úspěch, naplnění a štěstí, a co je vychovává k určitému životnímu stylu a hodnotám. Tento vliv je neméně silný než vliv rodiny. Ale jsou-li rodiče také otroky falešného mediálního obrazu světa, co jiného může z těchto dětí vyrůst než další generace jeho konzumentů?

Bláhovcův dokument o dětech vyrůstajících v atmosféře honby za úspěchem tak vposledku podává svědectví o celkovém zpitomění naší společnosti.

/Text vyšel v aktuálním čísle revue Prostor 101/

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 19. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dětské oběti postmoderní době

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ