Rybou ti naplácám!
Inscenace opery Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu pochází z Den Norske Opera & Ballet Oslo (premiéra 5. září 2014), v koprodukující Deutsche Oper Berlin měla premiéru 25. ledna 2015 a letos na jaře se v několika termínech vrátila na repertoár. Režisér Ole Anders Tandberg příběh přenesl z ruských stepí na studené pobřeží Severního moře, z prostředí mužiků mezi současné rybáře v gumových bundách a kalhotách. Což o to, ti i oni mohou být zobrazeni jako suroví hrubiáni, vodku chlemtají při svatbě rovnou z umělohmotných kanystrů. Ale žádné výrazné zisky takového řešení jsem nepostřehl – tedy až na to norské „domácí“ prostředí. Ale ani manka jsem nezaznamenal, tragický příběh živočišné vášně a vraždění lze sehrát prakticky kdekoli.
Trubačky hrají k souloži Katěriny Ismajlovna (Evelyn Herlitzius) se Sergejem (Maxim Aksenow) FOTO MARCUS LIEBERENZ
Choulostivý však je ten příběh a jeho události na výmysly a umělosti a těmi inscenace trochu trpí. Hned motivem všudypřítomných ryb: diváky v hledišti vítá naivně realisticky malovaná opona rybích vnitřností, v průběhu představení se velké ryby přenášejí z místa na místo, sbor je drží jako povinné rekvizity, všichni stejně, jak jim režisér ukázal, házejí je na hromadu, na které pak divoce souloží Katěrina se Sergejem. Sex se předvádí natvrdo. A rybami se tu lidé, muži i ženy, také vzájemně tlučou, házejí je po sobě a vláčejí je jako svůj životní úděl. Jenže ryby jsou samozřejmě okatě umělé a je to pak trochu k smíchu.
Hraje se na pahorku z pobřežních kamenů, takovém severském skalisku omletém vlnami, stojí na něm rybářský domek, pod ním je sklep, aby měl Opilec kde najít mrtvolu Zinovije. Víc se tu nepotřebuje. Docela působivě se na tom skalisku, už bez domu, odehraje závěr opery, jen mi tu přece jen chyběla širá sibiřská pustina, kterou trestanci pomalu jdou a teskně zpívají – ohromující obraz. S lesklou plochou kolem „ostrůvku“ se někdy hraje jako s mořskou hladinou, jindy je prostě volným jevištěm. Ostrůvek je na točně, což umožňuje hrát před domkem i v jeho spoře zařízeném interiéru – a ambivalence interiéru a exteriéru situacím příběhu vyhovuje. Mimo jiné umožňuje přecházet z naturalistických výjevů do groteskních, přesně jak to Šostakovič vypsal v partituře.
Na přidané žestě tu troubí stejně vysoké a oblečené mažoretky, stejné vlasy a účesy, jak z pouličních dechovek někde ve Anglii. Vstupují do dění, komentují ho a vlastně „zcizují“ jako u Brechta. Nudící se policajti si jako v televizní estrádě žehlili kalhoty.
Evelyn Herlitzius předvedla Katěrinu Lvovnu v kontrastních polohách milenky, ženy i vražedkyně naléhavě, Alexeji Kosarevovi dokonale padla role Sergeje, Wolfgang Banki mohl být coby Boris hrubší, autentičtější. Orchestr sem tam chyboval – a není to moje první taková zkušenost s ním. Dirigent Donald Runnicles možná proto nevyužil všechny zvukové a významové možnosti partitury, především krajní dynamiku. Prostě mrazení v zádech představení nevyvolalo.
Deutsche Oper Berlin – Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu. Opera o čtyřech dějstvích, hrálo se v ruském jazykovém originále. Hudební nastudování a dirigent Donald Runnicles, režie Ole Anders Tandberg, scéna Erlend Birkeland. Premiéra v Deutsche Oper Berlin 25. ledna 2015. (Psáno z 8. reprízy 28. dubna 2018.)
Komentáře k článku: Rybou ti naplácám!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
