Tanečníka Michala Záhory kafkovský Dopis otci
Michal Záhora (taneční skupina Nanohach) v minulých sezonách zanechal v divácích hluboký dojem tanečními inscenacemi Orbis Pictus (společně s Lenkou Bartůňkovou) a Diptych. Jeho choreografický mysticismus, jeho zájem dát tělo a život pojmům animus a anima z hlubinné Jungovy psychologie, estetika záhadných nápovědí a tajemného světla, plodícího přeludné obrazy, z něho činila ojedinělý a zvláštní zjev současné české choreografie, součást proudu českého tanečního hermetismu. V obou choreografiích Michal Záhora, vynikající tanečník dráždivě nezvyklého zjevu, dlouhý, vláčný, rozvlněný, také vystupuje.
Michal Záhora v introvertní, sólové inscenaci Devoid FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
V novém sólovém díle Devoid (Ochuzený), které mělo světovou premiéru v italském Sansepolcru, se jako tanečník znovu představil, ale ve zcela jiném, civilním stylu. V nenápadném, ba banálním oblečení, na pouhém obdélníku světlé podlahy začíná představení matoucí taneční variací, která dělá stejně obligátní dojem jako jeho kostým. Až však proběhne vyprávění jeho příběhu, v němž hrají hlavní roli slova-vzpomínky, nasytí se jeho závěrečný tanec všemi významy, které z textu vyplynuly.
Text je tvořen citáty soukromých dopisů, které poskytli účastníci Záhorova workshopu při jeho rezidenci v rumunském Sibiu, kde rovněž své představení uvedl. Hlasy řady pisatelů, kteří se obracejí na své rodiče a mísí se v prostoru, se stávají společným hlasem (ne)dospělého dítěte, frustrovaného, ochuzeného v tom či onom směru o rodičovskou lásku. A všechny tyto hlasy pak zamalgamuje a vezme na sebe tanečník Michal Záhora pro svůj závěrečný tanec, aby je rozpustil ve svém plastickém těle. Váha neokázalého, introvertního sólového představení spočívá cele v tomto závěrečném tanci; tanečník hledá soustředěně chuť a barevný tón svých pocitových odstínů. Jeho pohyb je hledaný, zároveň i autentický, šlachovitě rozpačitý jako u výrostků; pohyb zastydlého vytáhlého puberťáka i suverénního rafinovaného choreografa, který s rozpačitostí pohybu, ztraceností těla vědomě pracuje.
Bolestivý, plný protikladů, nikdy nedořešený a jdoucí až za hrob, vztah k rodičům se v evropské kultuře táhne od provokativního sonetu renesančního básníka Cecca Angiolieriho: Kdybych byl oheň, zapálil bych svět… kdybych byl smrtka, šel bych za otcem, kdybych byl život, prchl bych mu z žil a totéž bych i s matkou učinil… až po Kafkův Dopis otci. Záhora tento nevyléčený syndrom přetavil do tance. – Za celou strukturou představení, jak literární, tak taneční, je cítit soudný dramaturgický názor (tvůrčí spolupráce Tereza Krčálová). Autorem citlivé nevtíravé hudby je jako vždy Carlo Natoli.
Zůstává však zde nedořešena znepokojivá obecná otázka po autonomii – samostojnosti, čistotě tanečního umění. Má se tančit text? Má se tančit idea? Není to selhání tance? Nebo to naopak logicky zapadá do obecného proudu soudobého cross-overu? Pamatujeme si z minulých let například sólové představení Ondřeje Lipovského na text románu Orhana Pamuka Mé jméno je červená, které – ano – ilustrovalo v podstatě text, ale s jakou obrazivostí, strukturovanou kompozicí, intenzitou, hermetičností a vášní! – Sama velká Marie Chouinard uspořádala v pražské galerii několikahodinovou performanci, kde tančila „na přání“ přítomných, pošeptané jí do ouška, tedy tančila ideu diváka. (Rozuměl jí ovšem právě jen ten jediný divák.) Eurytmici Rudolfa Steinera tančili na básně a zakládali si na chápavé interpretaci jednotlivých hlásek. – A přece, je tu stále ta hozená rukavička: říci to čirým tancem…
A možná, že celá tato má vnitřní polemika vyvěrá pouze ze špatně namíchaného poměru mezi textem Devoid (bylo ho trochu moc) a tancem (bylo ho trochu málo).
Nina Vangeli
Nanohach: Devoid. Námět, choreografie, tanec Michal Záhora, tvůrčí spolupráce Tereza Krčálová, hudba Carlo Natoli, světelný design Robert Štěpánek. Premiéra 16. září 2015 v divadle Ponec.
Komentáře k článku: Tanečníka Michala Záhory kafkovský Dopis otci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
