Dialog na opuštěném ostrově
Francouzský dramatik Eric-Emmanuel Schmitt umí napsat řemeslně dokonalou hru, která si získává diváky vtipem, bravurními dialogy a často i určitým přesahem. To spolehlivě posunuje jeho texty do vyšší kategorie kvalitního bulváru, a není proto divu, že Schmitt patří nejen na domácí půdě k nejhranějším současným autorům. Jeho Enigmatické variace by se daly označit za psychologickou detektivku. Má pouhé dva hrdiny, spisovatele Abela Znorka, nositele Nobelovy ceny, a provinčního novináře Erika Larsena.
Jan Maléř a Martin Stránský v Enigmatických variacích FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Dva muže, kteří jsou ve všem zcela protikladní. Neznámý pisálek a přecitlivělý introvert proti literární hvězdě a suverénnímu aktérovi milostných eskapád. Nic se nemůže víc odlišovat než jejich názor na život, a především na lásku. Larsen přijíždí na opuštěný ostrov, kde žije Znorko, který se zcela výjimečně uvolí poskytnout mu rozhovor. Larsen s ním chce mluvit o jeho poslední knize Zapřená láska, v níž vystupuje jako adresátka fiktivních milostných dopisů záhadná žena. Ale časem se ukáže, že dopisy nejsou možná docela fiktivní a možná bude odhalena i totožnost zmíněné ženy. Není to ovšem tak jednoduché, jak by se zdálo. Ostatně Enigmatické variace jsou inspirovány stejnojmennou skladbou anglického komponisty Edgara Elgara z roku 1899. S oběma hrdiny projdeme mnoha zvraty, nečekanými situacemi a také jejich vztah se nakonec překvapivě změní.
V Plzni se setkání obou těchto postav odehrává v Divadle v klubu, to znamená v komorním prostoru, který je opatřen pouze minimem nábytku i rekvizit. Diváci, kteří herce částečně obklopují, jsou tedy plně soustředěni na slovní i emocionální souboj, který přímo před nimi probíhá. Režisér Jan Burian od začátku spoléhá více na psychologickou rovinu textu než na tu detektivní a dělá dobře. Věří totiž záhadám lidské duše, jejichž odhalování nenásilně graduje tak věrohodně, že překoná i žánrovou konstrukci. Lehčí konverzační poloha hry se zde proto prosazuje méně než třeba na Fidlovačce (tam uváděno pod titulem Záhada), ale o to víc je atmosféra téměř od začátku přímo nabitá napětím. Střetnutí obou životních postojů je tak zásadnější, neodvíjí se zde žádné duchaplné kočkování, ale skutečné existenciální drama. O to silněji pak vyzní závěr, k němuž se oba protivníci museli doslova protrpět.
Strhující herecký zápas předvádějí oba protagonisté. Erik Larsen je možná napsán méně efektně než jeho sok, ale Jan Maléř se svou tichou urputností, s níž nejen odhaluje Norkova tajemství, ale odlupuje z něj jednu světu nastavovanou masku za druhou, je tady soupeřem víc než důstojným. I ve stažené, introvertní poloze dokáže být Maléř lehce agresivní, možná i nepříjemný, zároveň však zdůrazňuje Larsenovu citlivost, měkkost – až k jemnému náznaku homosexuality. Martin Stránský je svým hereckým typem pro Abela Znorka zdánlivě jako stvořený. Tady ale hraje vlastně „proti němu“. Ten cynický chlapák s břitkým vtipem, tak povznesený nad své okolí, pomalu ztrácí své ochranné zbarvení, kterým se ve skutečnosti brání, protože nechce dát nahlédnout do temných hlubin vlastního nitra. Je vzrušující sledovat, jak z něj právě vnější, pečlivě zbudované nánosy odpadávají, jak se mu Larsen dostává pod kůži, až dojde ke Znorkově totálnímu zhroucení. Tenhle souboj nemá vítěze ani poražené. Je obrazem komplikovaných lidských duší, které hledají cestu k životu i cestu k sobě. Máloco může být napínavější.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Eric-Emmanuel Schmitt: Enigmatické variace. Překlad Michal Lázňovský. Režie Jan Burian, dramaturgie Irena Hamzová-Pulicarová, výprava Dana Svobodová. Premiéra 10. června 2011.
Komentáře k článku: Dialog na opuštěném ostrově
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
