Pravá, nebo falešná slza?
Shodou okolností jsem v Divadelních novinách 6/2020 recenzoval inscenaci Činoherního studia Ústí nad Labem Funny Games, v níž si dva navenek slušní a hyperkorektní mladíci krutě pohrávají s tříčlennou rodinou v uzavřeném prostoru jedné chaty, až její členy nakonec povraždí. V pražském Divadle v Řeznické uvedli zhruba ve stejnou dobu českou premiéru hry Falešná nota francouzského herce, dramatika a režiséra pařížského Théâtre Michel Didiera Carona. Základní situace i způsob výstavby příběhu jsou v obou inscenacích takřka totožné.
Minulost nelze vymazat: Dinkel (alias Dinkelbach) Martina Fingera (vlevo) přichází srovnat účty s dirigentem Millerem (alias Keitelem) Pavla Rímského FOTO ALENA HRBKOVÁ
V případě Falešné noty přichází po koncertu za dirigentem do jeho šatny navenek slušný hyperkorektní fanoušek, uvězní se s ním v opuštěném divadle a v průběhu hry jej – v podstatě obdobně jako mladíci ve Funny Games – psychicky a později i fyzicky mučí. Ovšem zatímco v ústecké inscenaci se mladíci mučením rodiny jen nesmyslně bavili, zde má k tomu trýznitel důvod, a to sakra vážný: dirigent totiž před padesáti lety zabil jeho otce a nyní, aby zatajil – anebo možná z vědomí vytěsnil – svou temnou minulost, skrývá svou pravou identitu.
Zvolená příběhová kostra tedy neanalyzuje přímé násilí a jeho formy, ty jsou jen prostředkem k rozkrytí dávných zločinů a jejich dlouhodobých důsledků. Jde o modelové drama na téma morálky, zločinu a trestu, viny a odplaty, jejichž propojenost se řeší a platí v každé době, v některých je však vyhrocenější a možná i jednoznačnější. V případě Falešné noty jde o druhou světovou válku. Dirigent byl synem nacistického pohlavára a válečného zločince Wilhelma Keitela, jednoho z velitelů koncentračního tábora Osvětim, a jednoho z vězňů zavraždil na jeho nátlak, protože při hraní pro německé pohlaváry v zimě osvětimského tábora zahrál na housle jednu falešnou notu v Mozartově Malé noční hudbě.
Režisér Radim Špaček se plně spolehl na téma. Nijak „nečaruje“, nijak režisérsky neexhibuje. Na jevišti jsou pouze nezbytné rekvizity – sofa, pracovní stůl, židle, telefon, housle ve stojanu. Vše odvisí od herců. Jak si s textem a situacemi poradí, do jaké míry budou ponořeni do psychologie postav a dění na jevišti, zda příběhu uvěří či zda rozehrají i jiné – nabízející se – vedlejší motivy, jako je fyzické násilí, manipulace s fakty, či dokonce zpochybnění trýznitelovy verze.
Pavel Rímský v roli dirigenta Millera (alias Keitela) a Martin Finger coby jeho pronásledovatel Dinkel (alias Dinkelbach) rozehrávají vzájemný duel jako dva šachisté. Pomalu a důsledně, jako by loupali cibuli, odkrývají hlubší a hlubší roviny příběhu, charakterů postav a jejich vzájemného vztahu. Každý krok pomalu obmýšlejí, nepouštějí se ihned do razantních akcí. Ty si schovávají až na úplný závěr, v němž se dostávají k samé podstatě tématu: Je možná odplata? Jaký má smysl? Je možné smýt ze sebe vinu? Jak žít s jejím vědomím? Lze ho potlačit, či dokonce vytlačit?
Extrémní, vyhrocené situace fyzického jednání téměř nevznikají, a pokud ano, jsou jen nezbytným prvkem pro vstup do hlubších rovin příběhu. Anebo pro zdůraznění daného okamžiku. Jako třeba v situaci, kdy Miller plně přiznává svou vinu. Pavel Rímský sedí na židli, z očí mu kanou slzy a nad ním se sklání Dinkel. Je to emotivně vypjatá chvíle, možná vrchol inscenace. Miller je na kolenou, Dinkel vítězí. Ovšem je to skutečné vítězství? Jsou Millerovy (Keitelovy) slzy opravdové? Kaje se? Možná je Dinkel šílenec, možná si vše vybájil.
Ovšem tyto (možné) roviny výkladu tvůrci v podstatě opomíjejí. O vině Millera – což je, upozorňuju, naprosto relevantní – jsou zcela přesvědčeni. A pokud ji on sám zpochybňuje, interpretují jeho slova jako úhybné manévry, které – jakmile má v situaci navrch – ihned opouští. Důsledně vedou příběh k morálnímu rozhřešení viny a odplaty. Jen její formu nechávají na aktérech samých.
Hodnotit herecké výkony je vždy ošidné, člověk se často dostává na hranu osobních gust a libostí. Coby příznivec syrovějšího divadla, do maxima obnažujícího charakter postavy, inklinuji spíše k přístupu Martina Fingera, který svou roli buduje s jistým cynismem a lakoničností. Ukazuje Dinkela jako člověka nevyrovnaného, v některých situacích se neovládajícího, reagujícího za hranou normálu. (Za daných okolností není ovšem divu.)
To Miller Pavla Rímského je zoufalcem už od úvodního vstupu coby dirigent rozčilený a unavený po koncertu. Je to člověk nadutý a charakterem malý, jehož agresivita je zástěrkou nevyrovnanosti. V průběhu dalšího dění tudíž nemá velký prostor více se herecky „lámat“, proměňovat. A tak Rímský volí subtilní výrazové prostředky. Dává důraz na detail (hození ručníkem při návratu z koupelny, hra na housle, zmíněná slza…) a zůstává až do zlomu, kdy přiznává svou vinu, civilní a uzavřený. Nenechá nahlédnout do myšlení své postavy. A ani později není jasné, kdy jsou jeho slzy hrané a kdy skutečné, kdy je jeho zoufalství opravdové a kdy okolnostmi vynucené.
Vyznění inscenace to však v zásadě neškodí. Možná dokonce naopak. Místo abychom jasně určili viníka a nevinného, můžeme přemýšlet a spekulovat, jak to vlastně bylo. Autory nabízené lehce groteskní či možná výsměšné řešení je jen jedno z možných. Z dění je patrné, že to celé mohlo skončit úplně jinak.
Jistě jde v případě této hry o jednoduchý, ve světové literatuře v různých obměnách často opakovaný model zločinu a trestu, viny a odplaty (v současném dramatu ho reflektuje například hra Ariela Dorfmana Smrt a dívka, kterou v devadesátých letech uváděla mnohá světová i naše divadla a v roce 1994 ji do filmové podoby převedl Roman Polański), dokonce možná o dramatický kalkul mířící na divákovy přímé, podvědomé emoce a pudy. Ale i tak je to typ hry a inscenace, jež jsou pro povědomí o závažnosti daných témat vždy potřebné a v každé době aktuální. Není každý Dostojevským.
Divadlo v Řeznické, Praha – Didier Caron: Falešná nota. Překlad Alexander Jerie, režie Radim Špaček, dramaturgie Yvetta Srbová, výprava Yvetta Srbová a Radim Špaček, hudební spolupráce a nahrávka playbacku Adéla Štajnochrová. Premiéra 27. února 2020 (psáno z reprízy 11. března).
Komentáře k článku: Pravá, nebo falešná slza?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
