Divadelní noviny > Názory – Glosy Reportáž
Diesmal Digital
Jubilejní 25. ročník PDFNJ postihla, stejně jako jiné festivaly, „korona-krize“. Místo chození do divadla jsme seděli doma u počítačů a dívali se na streamovaná představení. Plus je, že jsme si je mohli pustit i třikrát, mínus, že jsme se museli přinutit, abychom neodešli, pokud nám něco nevyhovovalo na 150 %; bylo ovšem možno podpořit koncentraci, uklidnit se nějakým občerstvením. Letošní festival přinesl pět inscenací – zase mix z klasiky interpretované nanejvýš současně a soudobých titulů.
Schillerova rozsáhlá tragédie Marie Stuartovna byla z původních pěti dějství seškrtána do rozměru dvě a čtvrt hodiny, bez přestávky, jak je v německých i rakouských divadlech v poslední době zvykem (Deutsches Theater Berlin, režie Anne Lenk). Byly vynechány epizodní události i postavy, předváděný děj se soustředil na hlavní linii intrik. Zachovány jsou tedy jen mužské postavy, škrtnuta je také postava Hanny Kennedy, dlouholeté služebnice (a důvěrnice) královny Marie. Osamělost protagonistů historického příběhu akcentuje scéna (Judith Oswald), soustava hierarchicky uspořádaných malých růžových kobek. Osamoceny, bez vzájemného kontaktu, promlouvají postavy většinou frontálně do publika, takže jsou to vlastně monology místo dialogů.
Akcentována je výtvarná stránka – hraje se v kostýmech parodujících módu doby vzniku díla, s „tragickým“ líčením (rudé podkresy očí). Významově důležitá hudba (Camill Jammal) zní jakoby se šklebem, modifikovaná do ordinérní falešnosti. Přesvědčivost, působivost inscenace je založena na slovu, perfektně zvládnutém technicky i výrazově (jak je u německých herců obvyklé).
Dalším klasickým titulem byla Shakespearova hra Veta za vetu (nebo Něco za něco), označovaná jako komedie či „problémová hra“. Opět zkrácená verze (1 hodina 40 minut; Thalia Theater Hamburg, režie Stefan Pucher) zachovává příběh i postavy (s výjimkou změny pohlaví vládce – není jím vévoda, ale vévodkyně – možná je to ironický poukaz na současné „řešení“ genderu). Nový překlad (Thomas Melle) posouvá zápletku do kovidové současnosti (infekce je nazvána „švédský dech“). Politické intriky, zneužívání moci (opravdu nadčasové, věčné jevy) jsou představeny s ironickým nadhledem. Reflexe nad otázkami mezilidských vztahů zůstaly zachovány, asi taky proto, že jsou výtečnou příležitostí pro Angelovy (Jirka Zett) velké virtuosní monology. Hraje se na bohatě členěné skoro „kolotočové“ scéně (Barbara Ehnes), v kostýmech revuálního stylu (Annabelle Witt) a podobná je i hudba (Cristopher Uhe). Inscenace ve vylehčeném tvaru reflektuje momentální otázky a problémy s velkou působivostí.
Inscenaci Skupinový portrét podle Čechova: 7 sester uvedli performeři a performerky ze skupiny SheShePop. Opět redukce postav i textu: jen tři sestry a Andrej, přidané jsou tři malé děti ve věku 3-5 let (možná jedno je Andrejovo), které nakonec Andrej zcela bezohledně pošle/vypraví na pěší cestu do Moskvy. Název 7 sester by pak znamenal celkový počet postav.
Inscenace začíná Andrejovým rozhodnutím zrušit narozeniny-svátek, nejen plánovanou oslavu, ale vůbec tento zvyk; to je první negace Čechova. Další degradací je to, že celý průběh je dirigován „nápovědou“: je to jedna ze sester (chvíli i Andrej), promlouvající ze záchodu. Dům Veršininových je drobet ruina už od začátku, jednotlivé postavy jsou osamoceny, uzavřeny ve svých pokojíčcích, jen zřídka se setkávají v jídelní kuchyni; jako terasa funguje zanedbaný dvůr.
Hlavní náplní, obsahem inscenace je cosi jako psychologizování sester – optikou „obyčejného člověka“ je to v podstatě neplodné žvanění. Je to další ironizace čechovovských principů, která mi vnucuje myšlenku, že bolševická revoluce byla nevyhnutelnou reakcí na takovýto způsob existence středních vrstev, maloměstské inteligence. (Na druhou stranu revoluci zorganizovaly střední vrstvy, ne „obyčejní lidé“, tak nevím).
O problémech Židů na začátku II. světové války v Polsku je román Boxer, který napsal Szczepan Twardoch. V režii Eweliny Marciniak (Thalia Theater Hamburg) inscenace evokuje známý muzikál Kabaret, tematikou (počátky perzekuce Židů ve Varšavě) i tvarem, dynamickým, ironickým a místy i dost bizarním.
Touch je o nemožnosti dotyku (nejen fyzického), kontaktu a dalších potížích, vyvolaných covidovým lockdownem (Münchner Kammerspiele, režie Falk Richter & Anouk van Dijk). Touha po dotyku a vzájemném souznění je celkem logicky artikulována soudobým tanečním pohybem, někdy sólovým, ale také sjednoceným sborovým. Otázky, nejen vztahu, jsou diskutovány verbálně, ke slovu přicházejí i tzv. konspirační teorie. To je druhá vrstva inscenace. Pohled na problémy i jejich formulace jsou triviální, jako by byly převzaty z diskusí na Facebooku (možná i jsou tím inspirovány). Quasi historickou perspektivu dodává postava proslulé francouzské královny Marie Antoinetty, která nechápe, proč lidé demonstrují; její nečekané objevení je součástí jakoby neomarxistického přehledu dějin. Přes obecně sdílené pesimistické konspirační názory (záměrem epidemie je vyhladit jednu generaci) spěje inscenace k optimistickému závěru, nastíněnému v promítaném textu. Scénické vyjádření je ovšem dost ironické: dva muži zvednou drobného tělesně postiženého herce (takřka nahého, jen ve spodkách) a v „apoteóze“ ho nesou vpřed, světlým zítřkům vstříc. S jistou nadsázkou lze hovořit o prognostické inscenaci.
Anatomie sebevraždy od britské autorky Alice Birch představil Schauspielhaus Hamburg. Děj anglického dramatu je zcela vyjádřen názvem. Claire, titulní postava, je psychicky labilní, její okolí se od ní jakoby nakazí, Sled sekvencí, jež probíhají někdy i simultánně, v různých časových obdobích, skládá obraz ženských problémů (také psychických), vyjadřovaných vesměs stereotypním jazykem Facebooku. Jako obzvláště nebezpečný se ukazuje typ „vševědoucí ženy“, která svoje „pravdy“ prosazuje nevybíravým způsobem. Vrstevnatý děj spěje k tragickému konci – muž, strojvedoucí, přejede svou ženu Claire, jež se položí na koleje, aby „vyřešila“ trýzeň svojí existence. Režisérka Katie Mitchell na prázdné scéně (Lily McLeish) příběh fascinujícím způsobem rytmizuje (včetně změn kostýmů – Clarissa Freiberg), výsledkem je působivý sled jen lehce stylizovaných životních příběhů.
Komentáře k článku: Diesmal Digital
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
