Díky Bohu, že existují Francouzi
Již 18. ročník Festivalu francouzského filmu na sklonku listopadu představil sedmapadesát snímků ze země galského kohouta. Dvanáct z nich postupně přichází do našich kin.
Bezprostředně po skončení festivalu do českých kin zamířila Rodina k pronájmu Jeana-Pierra Amérise. Trochu bizarní varianta pohádky o rázné Popelce a nesmělém princi, který se léčí, navazuje na tradici francouzských milostných komedií. Hlavního protagonistu si ale půjčila z Belgie. Benoît Poelvoorde tentokrát ztvárňuje neurotického milionáře, který neumí navazovat vztahy. Partnerkou mu není podobně úzkostlivá žena jako v Amérisově Lásce s vůní čokolády (2010), ale jeho pravý opak, zemitá matka samoživitelka, které hrozí exekuce a odebrání dětí. Ona potřebuje zaplatit dluhy, on vyjít ze své luxusní slonovinové věže a patřit do nějaké rodiny, a tak uzavřou oboustranně výhodný kontrakt. Nevěrohodnost dějových zvratů i motivace postav, zejména dětských, částečně přemosťují herecké výkony všech zúčastněných. Ačkoli se jedná o něco lepší než průměrnou romantickou komedii, Amérisovi lépe seděla vážná poloha jeho skvělého Příběhu Marie (2014).
Komedie
Benoîta Poelvoorda můžeme vidět ještě ve dvou snímcích. Ve Zbrusu novém zákoně, který se objevil už na karlovarském festivalu a do kin vstoupil o Vánocích (recenze v DN 2015/15), a v Ceně slávy.
Režisér tohoto snímku Xavier Beauvois sklízel zasloužené ovace za své předchozí drama o vyvraždění benediktinského kláštera muslimskými radikály O bozích a lidech (2010). Nyní se osvědčil i v lehčím žánru. Pro námět sáhl k reálné události ze švýcarského Vevey roku 1977. V ústřední dvojici přistěhovalců uchylujících se občas k drobným krádežím se báječně doplňují Poelvoorde a Roshdy Zem. Křesťan Eddy a muslim Osman, žijící v přátelské shodě, se pustí do bláznivého podniku, jímž chtějí konečně zbohatnout a především získat peníze na vzdělání dcerky a léčbu manželky jednoho z nich. Ukradnou rakev právě zesnulého Charlieho Chaplina a požadují od rodiny výkupné. Absurdní komedie se sociálním podtextem ukazuje Eddyho a Osmana coby chaplinovské tuláky, svým způsobem čisté bytosti potácející se na okraji společnosti, které usilují o prosté lidské štěstí a slušné živobytí. Kromě této linie lze číst v druhém plánu vyznání lásky ke kinematografii a poctu velikánům filmu. Připomíná se Moderní doba (1936) a Světla ramp (1952), pozorný divák postřehne, že v televizi hrdinové sledují Slečinky z Rochefortu (1967), muzikál Jacquesa Demyho a Michela Legranda, přičemž žijící legenda zkomponovala hudbu i pro tento film. Jako felliniovskou aluzi lze chápat Eddyho útěk k cirkusu, kde v podobě klauna nachází sám sebe. Dynamice by prospělo zkrácení některých scén, neškodilo by ztlumení hudebního patosu, jenž dodává víceméně komornímu ději velkofilmový rozměr a neadekvátní naddimenzovanost, ale i tak Cena slávy stojí za vidění.
Kriminálky
Na sedmdesátá léta 20. století stylově upomíná také snímek Případ SK 1. Fréderic Tellier dosud točil pro televizi a svým filmovým debutem se řadí po bok autorům klasických francouzských kriminálek. Opírá se o historii sériových vražd ve Francii v průběhu devadesátých let minulého století. Případu se ujímá mladý inspektor Franck, který během vyšetřování zároveň bojuje s policejní byrokracií a soudy. Střetává se s advokátkou, která se snaží odkrýt a pochopit motivace vraha. Franckovo nadšení časem zatěžuje únava a problémy v soukromém životě. Mnohaleté umanuté pátrání po bestiálním vrahovi mladých žen získává osobní citovou paralelu, když se policistovi postupně narodí dvě dcery. Silné scény vyšetřování podezřelého a soudních přelíčení dodávají filmu emoční hloubku, takže nezůstává jen v povrchní, jakkoli napínavé rovině.
Kriminální zápletku má i snímek u nás také zatím neznámého Yanna Gozlana Pan Bezchybný. Pětadvacetiletý dělník Mathieu usiluje o dráhu spisovatele ne proto, že chce psát a publikovat z přetlaku tvůrčích impulzů, ale spíše touží dostat se na společenské výsluní. Vysněná meta jej láká natolik, že se neštítí podvodu a cizí rukopis vydává za svůj. Záhy dosáhne literární slávy, bohatství i lásky obdivované ženy, ale lži, do nichž se zapletl, postupně utahují smyčku. Pierre Niney, často zabíraný v detailu, vyjadřuje permanentní úzkost mladíka zavlečeného chorobnou ctižádostí do spirály zločinu, zatímco kamera ve spojení s hudbou a střihem vytváří napětí místy až hitchcockovské. Ovšem značná nepravděpodobnost některých scenáristických svévolností snižuje věrohodnost tohoto zručně natočeného thrilleru.
Vzpomínky a ohlížení
V kinech se už promítá také novinka oceňovaného Arnauda Desplechina Tři vzpomínky. Setkáváme se opět s autobiografickým Paulem Dedalusem, duševně narušenou matkou a rodným severofrancouzským městem Roubaix. Film se člení na tři tematicky i žánrově nesourodé části. První, zobrazující dětství v patologicky fungující rodině, naznačuje, že půjde o psychologické drama. Očekávání se však nenaplní, neboť z tohoto předznamenání pro následující děj nic nevyplývá. Druhá vzpomínka z časů středoškolských je svižně vystavěná historka o školním výletě za železnou oponu. Paul zde projeví značnou odvahu, když předá své doklady židovskému chlapci, aby mohl ze Sovětského svazu vycestovat do Izraele. V tom spočívá „dvojí identita“ hrdiny, která se zpočátku jevila být úhelným kamenem Paulova životního příběhu. Jenomže s faktem, že po světě běhá druhý Paul Dedalus, se dál nijak nepracuje a vyzní do prázdna. Tato, zdaleka ne jediná slepá kolej je asi největší slabinou snímku. Ve třetí vzpomínce se přesuneme do konce osmdesátých let, v jehož kulisách se odehrává, či spíše vleče love story univerzitního studenta Paula s šestnáctiletou maloměstskou hvězdičkou Esther. I přes přirozený projev představitelů se příliš nedaří vzbuzovat dojem osudové lásky. A není to jen tím, že vzájemná závislost projevovaná každodenním psaním dopisů se nijak nevylučuje se samozřejmou akceptací mnoha paralelních vztahů, které oba pěstují. Krásou ani inteligencí neoplývající dětinská Esther nepůsobí zrovna jako femme fatale a banální společné zážitky dvojice nemají emocionální sílu schopnou přenosu na diváka. K těžkopádnosti přispívá i zdvojování informací – připojený vnější komentář bez logického důvodu střídá ich- a er-formu, což je další z nepřehlédnutelných nedostatků díla. Desplechin používá retro postupů (dělený obraz a zatmívačky), ale tyto ozdůbky nedodají váhu obsahu ani ho nespojují do nějakého smysluplného tvaru.
Formálně k minulosti odkazuje i film Philippa Garrela Ve stínu žen, na který si čeští diváci, respektive užší skupina filmových fajnšmekrů, musí počkat do jara. Sedmašedesátiletý režisér odkojený novou vlnou jí zůstává celoživotně věrný, točí na černobílý materiál a stylem narace, dekoracemi i kostýmy evokuje šedesátá léta. Jeho nový opus zakotvuje v současnosti snad jen mobilní telefon v ruce muže (Stanislas Merhar) zmítajícího se mezi dvěma ženami. Godardovský komentář buduje chladný odstup od jednoduchého milostného příběhu troj- a posléze čtyřúhelníku s očekávatelným vyústěním. Černobílý obraz plný světla vyvolává toužebnou vzpomínku na Rivetta, Resnaise a Godarda. Pozoruhodná nostalgická hra na novou vlnu však zanechává pachuť neautentičnosti a neplodnosti návratů.
Fin de siècle
Jedním z nejočekávanějších snímků letošního Festivalu francouzského filmu byl Deník komorné. Benoît Jacquot, jehož Tři srdce uvedl FFF loni, měl odvahu po Jeanu Renoirovi (1946) a Luisi Buñuelovi (1964) zpracovat román Octava Mirbeaua. Scénář se jej drží téměř doslovně a kamera, dekorace a kostýmy dokonale kreslí prostředí a dobu fin de siècle. Léa Seydoux, již režisér obsadil do hlavní role snímku Sbohem, královno (2012), předvádí Celestinu coby krásnou šibalku, ale oproti Jeanne Moreau jí schází plasticita a tajemství. Buñuel s předlohou nakládal kreativněji nejen tím, že ji přenesl do počátku třicátých let 20. století, ale především vytěžil z psychologie postav maximum. Jacquot potlačil motiv zavražděné dívenky i tajemno opřádající Celestinina milence Josefa. Úzkostné podezření ani chorobnou fascinaci, jež tak bravurně rozehrál Buñuel, zde nevidět, vše se jen popisuje deníkovými poznámkami Celestiny. Ona sama se zdá událostmi i vztahy málo dotčena a děj, oživovaný pouze retrospektivami, tak plyne téměř nevzrušeně, bez jakýchkoli amplitud. Jacquotův počin se tak ve srovnání s Buñuelem jeví sice malebnou, ale poněkud plytkou ilustrací románu. V kinech můžete posoudit od března příštího roku.
Divácké tipy
Tehdy přijde do kin i nekomplikovaný rodinný film Rodinka Bélierových. Označení „hudební komedie o hluchoněmých“ možná bude znít trochu absurdně, ale režisér a scenárista Eric Lartigau přisoudil šestnáctileté Paule, jediné slyšící a mluvící člence soudržné venkovské familie, pěvecký talent. Paula se musí rozhodnout, zda půjde studovat zpěv do Paříže a opustí farmu a otce, matku a bratra, jimž pomáhá ve styku se světem jakožto tlumočnice do znakového jazyka. Louane Emera za svůj herecký výkon získala Césara pro nejlepší ženskou hereckou naději.
Na -náctileté hrdiny a publikum se zaměřil i Michel Gondry ve snímku Pomalu a zběsile. Dialogy dvou pubertálních rozumbradů patří k nejvtipnějším momentům této road movie. V hravém gondryovském světě je totiž možné postavit ze sekačky pojízdný domek a vydat se na prázdninovou cestu napříč Francií. Teenagerovská taškařice ovšem spěje ke střetu s realitou a pád z výšin snů do dospělého světa je nevyhnutelný a tvrdý. Do našich kin vyrazí sympatičtí kluci před letními prázdninami. Ještě mladší diváky zřejmě zaujme animovaný Malý princ Marka Osborna, který v kinech již běží.
Můj tip
Výrazným zážitkem letošního festivalu se pro mě stala adaptace Camusovy povídky Host, jíž dal David Oelhofen, nositel Césara za krátký film, spoluscenárista zmíněného snímku Případ SK 1 a režisér teprve druhého celovečerního filmu, název Daleko od lidí. Odehrává se za alžírské války v roce 1954. Osamělý učitel Daru (Viggo Mortensen) a z vraždy obviněný Mohamed (Reda Kateb) se vydávají na nedobrovolnou pouť přes pohoří alžírského Atlasu. Mohamedovi hrozí smrt buď od francouzského soudu, nebo z rukou vesničanů, požadujících krevní mstu, a posléze i od povstalců, jimž s Daruem padnou za rukojmí. Sevřené drama má osobní i společenský rozměr, reflektuje postavení jednotlivce v systému. Křesťan a muslim se spolu domluví, naopak ideologie jsou nesmiřitelné – jedinec přináležející k mase nezná bratra. Oelhofen za použití jiných Camusových spisů povídku rozšířil a rozvinul do jemnějších nuancí. Kromě myšlenkové síly dnes znovu aktuálního tématu a řemeslné dokonalosti zdobí tento snímek syté herectví Vigga Mortensena. Jde o jeden z nemnoha případů, kdy filmová adaptace přináší plnější zážitek než literární předloha.
Festival francouzského filmu i tentokrát nabídl žánrově pestrá díla, nevyhnul se ani mírné různorodosti v kvalitě a náročnosti, nicméně souhrnně lze opět citovat Woodyho Allena: Díky Bohu, že existují Francouzi.
Komentáře k článku: Díky Bohu, že existují Francouzi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
