Divadelní noviny > Kritika

Diváci, hrajte (si)!

Chodíte do divadla proto, abyste se zabořili do plyšové sedačky a nechali se unášet příběhem? Tak hned zkraje upozorňuji, že následující řádky budou o „jiném“ divadle. O takovém, kde se stanete spolutvůrcem příběhu. Kde musíte vyvíjet aktivitu, jinak se nedozvíte téměř nic.

Neznamená to, že byste se nepobavili, nezapomenuli na všednost dní, nezasmáli se, nezamysleli, nedojímali, nezažili katarzi. I to je podstata hraničních forem divadla, ovšem musíte se aktivně zapojit. A nezůstat sedět opodál.

V posledních letech jsou stále oblíbenější larpové hry (kdy je účastníkům přidělena konkrétní role, kterou musí naplňovat, je jim ovšem umožněna také jistá míra improvizace a rozhodnutí, nehrají pro diváky, ale pro sebe a své spoluhráče, jsou tedy herci i diváky zároveň). Tyto aktivity se v mnohém s divadlem protínají, nelze je ovšem považovat za umění, jedná se o kreativní volnočasovou aktivitu. Která mimo jiné vyšla z divadla a zároveň ho zpětně ovlivňuje.

Druhou inspiraci pro aktivizační či zážitkové divadlo najdeme ve stále módnějších únikových hrách (escape game či escape room), které vznikly z her počítačových. Malá skupinka hráčů je zavřena v místnosti, kde musí hledat indicie a plnit úkoly, aby se dostala ven. Vše je obestřeno atmosférou tajemna a nebezpečí. Hráči jsou ovšem pouze hráči (i když v některých větších únikovkách najdeme pro dokreslení atmosféry i herce).

V nových divadelních projektech Bordel L’Amour, Expedice a Dům v jabloních zůstává zachováno pomyslné rozdělení na (fyzicky aktivní) diváky a herce či performery. Diváci jsou se svou rolí srozuměni a vědí, že nemohou překročit jistá pravidla – tedy že jejich aktivita a interaktivita je nutná, ale musí být korigována.

Zamilujte se do svého performera

Nejsilnější interaktivu mezi (sedmi) performery a (čtrnácti) diváky vyžaduje Bordel L’Amour. Nebo aspoň jedna jeho část. Divadelní sál ve Venuši ve Švehlovce je proměněn v nevěstinec obalený rudým sametem, uprostřed stojí komplex malých pódií, kde nad láskou rozjímají diváci čekající na svůj kousek citu. Bordelmamá a psycholožka v jednom (excelentní a empatická Zoja Oubramová) jim vypráví o tom, že láska je chemie, nechá je vyplnit test či jim ukazuje obrázky. Mezitím se v pokojíčcích odehrává divadlo jednoho herce pro jednoho diváka. Zde se provozuje láska mateřská, tragická, něžná i perverzní.

Divákům jsou před touto stěžejní částí v předsálí přiděleny tři druhy lásky (jednu si mohou vybrat), ovšem v tom okamžiku ještě netuší, o co přesně půjde, jelikož se jmenují: Venuše v kožichu, Láska prochází žaludkem, Nejtěsnější objetí a podobně. Poté jsou vpuštěni do sálu a usadí se v budoáru staré dámy a usmívající se performeři v negližé si je postupně odvádějí do svých kabinek.

Režisér Jakub Čermák v tiskové zprávě uvedl, že se svou skupinou Depresivní děti touží po penězích a německým sdružením Taupunkt zkoumali, zda může vzniknout milostný cit v časově a prostorově omezených podmínkách mezi divákem a performerem nebo performerkou. Po několika uvedeních s testovacím publikem jsem přesvědčený o tom, že se tak děje. A nyní je na divácích, aby si to přišli vyzkoušet na vlastní kůži.

Samozřejmě toto prohlášení zní trochu nadneseně, avšak musím zodpovědně prohlásit, že jsem v jednom případě opravdu pocítila dojetí a nostalgii. Performerka Heda Bayer si mě odvedla do svého pokojíčku a připravila mi tam svačinu, u toho vyprávěla, kolik času jí v životě zabrala příprava jídla pro její tři děti. Nevzniklo mezi námi silné pouto, ale vybavila se mi vzpomínka na hromadící se svačiny v aktovce, které jsem pak ukrývala do peřiňáku. Naopak jsem těžce nesla jiný „úkol“– pohlazení a polibky (přes skleněnou destičku) pohledného Dominika Migače. Utekla jsem. A pomyslela si, že v tomto případě se divadlo opravdu dostalo na tenký led, kdy lecjaký citově frustrovaný divák může zapomenout na to, že je to opravdu pořád jen hra a ne realita. Na tenkém ledě se ovšem Čermák se svými Dětmi pohybuje od počátku své tvorby a je dobře, že jde stále dál a hledá další a další sociologické možnosti performance a divadla.

Škoda jen klasicky divadelního závěru, kdy se diváci usadí směrem k tradičnímu jevišti, kde jsou promítány citáty o lásce a fyzickým herectvím jsou ilustrovány. Snad se mělo vše propojit a divák měl odcházet s pocitem, že láska zvítězí nad vším. Pro mě však byla nejpodstatnější prostřední – zážitková – část. V dobrém i špatném.

Běžte po stopách samizdatu

Herec a publicista Karel Kratochvíl nedávno založil Krutého krtka – společensky užitečné divadlo (rozhovor s ním jsme přinesli v DN 8/2018). První inscenací tohoto sdružení byla divadelní bojovka Expedice, která se „odehrává“ na pražském Starém městě. Diváci se vydávají po stopách samizdatu – zažijí tajné setkání v bytě, konspirační schůzku na Nové scéně či agenta na mostě, který je vydírá soukromými fotkami, a mnoho dalšího, ale prozrazovat příliš se nesluší.

Tento projekt v mnohém vychází právě z únikových her, na začátku v soukromém bytě dostanou diváci (skupinka tří až pěti účastníků) úkol, který musí splnit, aby samizdat nezanikl. Poté – během dvou hodin – jsou postupně naváděni do zdárného cíle. Během cesty se potkávají s herci (dvě zastavení jsou také hereckými etudami Anny Schmidtmajerové a Mikuláše Čížka), kteří jim pomáhají v plnění úkolu a zároveň jim samizdat a dobu nenásilně přibližují.

Divák se musí aktivně – fyzicky i mentálně – zapojit, jinak skončí hned na začátku. Kromě několika setkání s herci prožívá svou vlastní cestu, plní sice předepsané úkoly (jinak by se nedostal do dalšího bodu), ale svou vlastní rychlostí a také šikovností či nešikovností. Naše skupinka se například ztratila hned na začátku, protože symboly, které nás měly navést do dalšího stanoviště, jsme na chodníku nenašli. (Naštěstí je projekt ošetřen i proti lidské blbosti a „tajný“ z kavárny nás nenechal sejít ze správné cesty). Zato nákup cigaret, bonbonů, hodinek z Tuzexu a porno časopisů od veksláka pod mostem jsme si užili vrchovatě. Jen zahraniční turisté se tvářili zmateně, mysleli si, že v České republice vládne demokracie a svobodný trh.

Jistě vám z výše popsaného vyplývá, že něco podobného jste zažili na různých (pionýrských) táborech. V podstatě ano, ale je to obohaceno o několik hereckých výstupů. A především zde nacházím důležitou přidanou hodnotu – o samizdatu se možná dospělí diváci nic moc nového nedozvědí, ale když si některé činnosti zažijí na vlastní kůži, pochopení a touha vědět o tomto fenoménu víc se prohloubí. Je to divadlo na samé hranici, o to snad více burcující. Společensky užitečné.

Vyřešte detektivku v Loosově vile

V Divadelních novinách jsme již několikrát psali o takzvaném imerzivním divadle (nejvýraznější byly inscenace Golem Tygra v tísni či projekty spolku Pomezí). Pomezí pak svůj stejnojmenný projekt (tedy zabydlený prostor pavlačového domu na Florenci a kostru příběhu) dokonce použilo jako základ larpové hry, kterou divákům také umožnilo.

Nejnovější inscenací tria Lukáš Brychta, Kateřina Součková a Štěpán Tretiag je Dům v jabloních. Je to již jejich čtvrtý imerzivní projekt a logicky se pokusili o jiný přístup. Pro Loosovu Winternitzovu vilu společně s Pavlem Gotthardem připravili detektivní příběh sedmi mladých lidí, kteří se potkávají na vernisáži v roce 1933. Jenže kamenem úrazu je právě duch vily, poměrně banální detektivní příběh o odcizené skulptuře Dům v jabloních (a je jedno, jak kreativně je formálně zpracován) sem nezapadá. Pro mě je totiž historie většiny Loosových vil mnohem silnějším pramenem a inspirací.

Divadelní akce opět probíhají v celé vile i na zahradě, mnohdy na několika místech současně; divák tedy musí volit, za kterým hercem se vydá a jakou část příběhu (a z jakého úhlu pohledu) vyslechne. Tvůrčí tým vilu logicky nezabydloval, nechal vyniknout její krásu. Oproti předchozím projektům je větší důraz kladen na herectví, například Sára Arnsteinová jako Alma, dcera majitelů vily, či Jiří Böhm jako novinář Alfréd vystavěli své role ve všech jemných nuancích.

Dům v jabloních se od „klasické“ inscenace ani příliš neliší. Je méně interaktivní než výše popsané projekty, herci ovšem nepředstírají, že diváky nevidí, dokonce v rozlehlé hale navazují s těmi odvážnějšími kontakt a povídají si o banalitách jako na správné vernisáži. Navíc diváci musí po domě putovat, jinak jim zůstane většina příběhu skryta, jak už bylo řečeno. To je ale jediná „přidaná“ hodnota. Snad proto jsem tentokrát radši bloumala Winternitzovou vilou osamoceně a nechávala promlouvat ji.

A proto jsem se nestala správným divákem posledního divadelního projektu. Toto imerzivní divadlo mě sice obklopovalo, ale příliš nevtáhlo.

Depresivní děti touží po penězích, Praha a Taupunkt (DE): Bordel L’Amour. Režie Jakub Čermák, scénografie Martin Šimek, kostýmy Anežka Straková. Premiéra 1. května 2018 ve Venuši ve Švehlovce.

Krutý krtek, Praha – Expedice. Koncept a režie Krutý krtek, dramaturgie Boris Jedinák. Premiéra 4. května 2018 v ulicích Prahy.

Pomezí, Praha – Dům v jabloních. Námět a scénář Lukáš Brychta, Kateřina Součková a Štěpán Tretiag, ve spolupráci s Pavlem Gotthardem, režie Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag, dramaturgie Kateřina Součková, scénografie Eva Justichová, Natálie Rajnišová, kostýmy Eva Justichová. Premiéra 11. dubna 2018 ve Winternitzově vile.

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 28. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Diváci, hrajte (si)!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ