Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Zahraničí

Divadelná Nitra REagovala na stav světa

Na přelomu září a října se ve starobylé Nitře konal 27. ročník mezinárodního festivalu Divadelná Nitra. Program byl pestrý, zastoupeno bylo – vedle Slovenska – sedm zemí, v hlavním programu se odehrálo třináct představení. Letošním mottem bylo různé využívání předpony re-.

Zdůvodnila ho v úvodním slově ředitelka festivalu Darina Kárová: Zatímco pohled zpět zastupují variace jako reminiscence, rekapitulace či revize, otázky směřované do budoucnosti nacházejí vyjádření například v pojmech restart, revitalizace, rekonstrukce, ale i recyklace.

Autenticita jako téma

Úvodní – silně očekávanou – produkcí byl Můj boj z TR Varšava v režii Michała Borczucha. Jde o adaptaci rozsáhlého díla norského autora Karla Oveho Knausgårda, v němž se nevěnuje fikci, jako ve svých předchozích dílech, ale zaměřil se na maximální autenticitu svého textu. V díle často hovoří o Hitlerovi, název knihy, a tedy i představení, je tudíž zřejmou aluzí na Mein Kampf. Knausgård píše hlavně o sobě, přičemž často balancuje na hranici vlastních pochyb a obsahové i formální banality.

Inscenace se postdramatickou formou snaží téma autenticity evokovat co nejpečlivěji. Někdy realistickými výjevy ze života, jindy režisér sáhne po čteném divadle, na závěr, kdy se zmiňuje o Breivikově masové vraždě, používá emotivně silnou, divadelně působivou patetičnost. Ovšem zahrává si se sexuální identitou (autenticitou), kdy se nahý muž chová jako žena a polooblečená žena se chová jako muž. Zastoupeny jsou i postavy zvířat a nechybí ani dnes tak nadužívané video se záběry z workshopů se čtenáři románu či se scénami z dětského sirotčince, s nímž režisér dlouhodobě spolupracuje.

„Kolážovitostí“ příběhů i používáním různých forem divadla a přístupů k němu je to typické postmoderní dílo, kterému dominují otázky pravdivosti a již zmiňované autenticity. Hlavní roli spisovatele ztvárnil Jan Drawel, hypomanického přítele, který jeho dílo porovnává s vrcholnou světovou literaturou, hraje Paweł Smagała, oba uznávaní polští herci. I další aktéři patří mezi špičkové herce, byť mnozí z nich se v představení jen mihnou na videu. Myslím, že zcela zbytečně. Snad pro větší atraktivitu produkce…

Otázky národní identity

Následovalo představení hry Americký císař. Inscenace nedávno (až po festivalu) získala Cenu Dosky 2018 jako nejlepší slovenská inscenace minulé sezony. Vznikla v Divadle Pôtoň v Bátovcích v koprodukci se Študiem 12 z Bratislavy. Jde o dramatizaci jednoho z příběhů stejnojmenného, zčásti dokumentárního románu rakouského autora Martina Pollacka, jenž vyšel v roce 2015 i u nás v nakladatelství Větrné mlýny a jehož četbu na pokračování připravil v loňském roce Český rozhlas. Autor sleduje osudy a strastiplnou cestu lidí z Haliče za novým životem na přelomu 19. a 20. století, kdy z mnohonárodnostního regionu emigruje velké množství lidí do Ameriky.

Inscenaci režisérky Ivety Ditte Jurčové z Divadla Pôtoň (román zdramatizoval její manžel Michal Ditte) charakterizuje výrazná práce se slovem (haličskou jazykovou pestrost imituje východňarské nářečí), v průběhu se čte „nekonečný“ seznam haličských emigrantů-utečenců, ale tvůrci využívají i velmi sugestivní výtvarné metafory včetně rafinované – v podstatě loutkářské – manipulace s rekvizitami. Uprostřed hracího prostoru je úzký pruh udusané země: země jako vlast, ale i nová země, kde je nutné zapustit kořeny, což se hrdinům nakonec podaří. Inscenace přináší v podstatě obecně (nadčasově) nahlížené utečenecké téma, ovšem v sugestivní divadelní transformaci do nedávné historie. Pozoruhodné bylo, s jakým despektem Američané – tedy i nedávní Haličané – hovořili o slovanském elementu nesnadno se začleňujícím do tamního řádu světa.

Aktuální politická témata nabídli Maďaři. Bílý akát je podle EU plevelný, ekologicky nebezpečný strom kdysi do Evropy přivezený z Ameriky. V roce 2014 byl ale v Maďarsku vyhlášený za tzv. hungaricum, kulturní národní hodnotu, protože v zemi údajně tvoří čtvrtinu lesního porostu a ekonomicky výhodná rychle rostoucí dřevina už přes tři sta let inspiruje maďarské spisovatele a výtvarníky. Výtvarník Bence György Pálinkás a dramaturg a režisér Kristóf Kelemen strom pojali jako symbol ostře kritické polodokumentární a poloesejistické (sami říkají postfaktické) inscenace Maďarský akát. Kritizují v ní současný totalitářský režim v zemi, mluví o utečenecké krizi a národoveckém šílenství, které Maďarsko dnes ovládá. Tak nešlo nemyslet na to, kdy se to dostane k nám. Pokud se tak již nestalo…

Na hranici divadla

Produkce, s nimiž mám dlouhodobý problém, přivezl libanonský tvůrce Rabih Mroué. V první šlo o jakousi performanci ve formě odborné přednášky o smrti s názvem Písek v očích. Mroué seděl nehybně za laptopem, vidět byla jen občasná orientální gestikulace, a na plátno promítal situace, o kterých mluvil. O válečném zabíjením a teroristických vraždách v Islámském státě, které v Evropě není možné (etické) veřejně ukazovat, ale západní vlády s pýchou veřejně předvádějí zabíjení drony. Jistě velmi aktuální a kontroverzní téma stále variované a nerozvíjené bylo po chvíli hodně úmorné.

V produkci 33 otáček za minutu a pár vteřin postoupil Mroué ještě dál. Obešel se bez živých aktérů, stačila mu technika, počítač, plátno, tiskárna, telefon. Vše se dalo sledovat z reproduktorů, obrazovek či z projekce. Tématem byla sebevražda levicově orientovaného Libanonce, dokládaná množstvím dokumentů, komentářů a mailů. Zda je to ještě divadlem či – podle mne – spíše instalací, je otázka. Zdá se, že bude třeba znovu definovat, co ještě divadlo je a co již nikoli.

Noc je temnota, vášeň…

Portugalská produkce Noc vycházela z lyrických textů o noci, takže pochopit ji zcela racionálně nebylo možné. Objevovala se témata z knihy Genesis i úryvky z mně neznámého eseje Sándora Máraie. Prázdná scéna, hromada pneumatik. Tři herci – dva muži, jedna žena. Polonazí, bosí. Prvky fyzického divadla, nového cirkusu, fyzicky náročné výkony. Hudbu ovládá DJ, zní nejen současná elektronická, ale zaslechneme i Mozarta. Snový svět inscenace v jednu chvíli rázně přerušila humorná polobaletní taškařice. Těžko říci proč. Na konci vstoupili všichni tři performeři před diváky nazí a do hry se zapojil i DJ. Tahali diváky na parket k divokému tanci, mnozí přicházeli dobrovolně, parket se zaplňoval. Jeviště pomalu zahalovala tma. Noc je temnota, vášeň…

Těžko uchopitelná byla i produkce bratislavského souboru Debris Company nazvaná Wow! Pohybová kreace dvou tanečníků (Peter Cseri, Stanislava Vlčeková) doplněná nahranou recitací (hlasem herce Braňa Mosného) abstraktní poezie Eugena Gindla. Snad to bylo o kosmu. Působivější než téma a slova byly scénické obrazy vytvářené nejen oběma aktéry, ale i výtvarnými projekcemi za doprovodu imaginativní hudby autora a režiséra inscenace Jozefa Vlka. Pro mě jakási forma esoterického představení. Produkce získala v květnu Grand prix bratislavského festivalu Nová dráma / New Drama 2018.

Formálně specifická byla i produkce palestinské umělkyně Taniy El Khoury Tak daleko, jak mne povedou konečky prstů. Šlo o individuální zhruba čtvrthodinové posezení s performerem Baselem Zaraaem, k němuž malým otvorem v paravánu divák prostrčil levou ruku, a zatímco mu ji Zaraa pomalovával – pseudopotetovával, poslouchal ve sluchátkách životní příběh jeho a jeho sestry, utečenců z Palestiny. Dozvídal se o jejich trudném dětství v utečeneckém táboře v Sýrii a následné strastiplné cestě ze Sýrie do Švédska. Na závěr vyprávění Zaraa zazpíval rapovou píseň o věčném přežití, vystoupil zpoza paravánu a poděkoval divákovi za účast. Ten si odnesl tetování jako připomínku sounáležitosti a solidarity. Performance hostovala na nedávném festivalu 4+4 dny v pohybu v Praze.

Na pokraji snu a reality

Také inscenaci domácího Divadla Andreje Bagara Lidé, místa a věci u nás známe z letošního festivalu DIVADLO v Plzni. Musím konstatovat, že na domácí scéně na mě zapůsobila mnohem lépe. Příběh herečky-toxikomanky a alkoholičky je vzorovou instruktáží ze světa psychiatrie a psychoterapie závislostí. Jiné přesahy nemá. Popisuje prostředí psychiatrické kliniky a léčebné postupy, které se v ní běžně dělají. Jako by šlo o dokumentární divadlo. Jako člověk tak trochu z oboru jsem ocenil přesnou psychologickou i psychofyzickou práci představitelky hlavní role Barbory Andrečičové (získala za ni Cenu Dosky) a divadelně působivé zpracování režiséra Mariána Amslera – skvělý rytmus, vedení herců, střídání velkých obrazů s komorními dialogy.

Jen zmíním dvě inscenace, které do Nitry přijely z Čech a v Divadelních novinách se o nich psalo: liberecké Naivní divadlo zahrálo představení Čechy jsou u moře, pražská La Putyka představila inscenaci Batacchio. Po představení Batacchia nastalo frenetické spontánní standing ovation. Těžko soudit, zda diváci reagovali pouze na představení, či chtěli demonstrovat česko-slovenskou sounáležitost. Obě české produkce byly totiž uváděné v rámci stoletého výročí republiky, k němuž se vedení festivalu hrdě hlásí.

V bývalých zoborských kasárnách se v podání Teatro Tatro a v režii Ondreje Spišáka hrála adaptace románu bratří Strugackých známá (a uváděná) pod filmovým titulem Stalker. Už cesta s baterkou zdevastovanou krajinou od brány kasáren do vojenského stanu, kde se hrálo, vzbuzovala pocit zóny po vesmírné katastrofě. Co následovalo, to bych nazval divadlo z krve a kostí. Živé, realisticko-naturalistické, ale zároveň velmi teatrální. Hlavním tématem byla poslední Stalkerova cesta do Zóny. V titulní roli vystoupil skvělý Milan Ondrík. Výsledkem je jakési mystérium – opět – na pokraji snu a reality. Hra s otevřeným koncem.

Z košického Státního divadla přijela inscenace Znovusjednocení Korejí režisérky Júlie Rázusové. Text napsal francouzský dramatik Joël Pommerat. Diváci seděli ze dvou stran, hrálo se mezi nimi. V titulu jmenované Koreje ovšem neznamenají rozdělené státy dnešního světa, nýbrž je to alegorie rozděleného mužského a ženského světa, který se – tak jako ony státy – nemůže domluvit. Velmi osobití aktéři, tři muži (nejlepší z nich Braňo Mošný) a tři ženy, hráli ohromné množství postav. Dominovalo téma lásky. I přes ni autoři dokládali, jak se dva světy míjejí. Ocenil jsem výtvarnou stránku produkce (Markéta Plachá) a nadhled a ironii, s nimiž tvůrci k tématu přistupovali.

Velmi obtížně se mi definuje základní myšlenka festivalu. Byly zde produkce tradičnější, ale i krajně experimentální. Převažovala „kolážovitost“ postmoderního uchopení skutečnosti. Celkové vyznění však bylo ve svém kontextu vždy velmi působivé, účinné. Festival doprovázela řada akcí, od vernisáží přes promítání politických filmů po velmi fundované debaty na různá témata. V tom je Divadelní Nitra mnohem aktivnější a – dalo by se říct – angažovanější než festival DIVADLO v Plzni a Divadelní svět Brno.

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 29. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelná Nitra REagovala na stav světa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ