Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)

    Festival Divadelní Flora Olomouc nastolil svým letošním tématem TEKUTÁ EVROPA jasný program: zkoumání hranic v oblasti divadelních žánrů a kladení divadelních, politických, společenských a náboženských otázek, přístup opačný uzavřenosti a neschopnosti zpochybňovat názorovou jistotu či osobní prožitek.

    Festivalové dramaturgii se prozatím podařilo představit taneční performance, klasičtější činoherní inscenace, ale i ty, které oscilují na hranici výtvarné instalace či divadelní dílny. Do teď se mapovalo, nahlíželo, seznamovalo, zpochybňovalo… Jednoduše se nevyhraňovalo a předčasně nerozhodovalo. Navzdory tomu, o jak nelehkou a nejistou cestu se jedná, reakce publika i atmosféra dokazují, že jsme se na ni společně skutečně vydali. Čtvrtý festivalový den přinesl díky dvěma inscenacím další ze zajímavých střetů, kdy vedle sebe stanuly dva ambivalentními přístupy, tedy potřeba i odmítání, schopnost i neschopnost stanovit a udržovat hranice a pravidla.

    Ivana Uhlířová a Michal Kern v dadaistické inscenaci Mimo zápis FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Jak to vypadá, když se břehy rozutečou a v běžném praktickém životě se už nenachází žádný pevný bod? Téma totálního zpochybnění přišlo na festival s inscenací Mimo zápis Studia Hrdinů. Jednalo se o první kus této přední pražské scény, jejíž pětidenní profil nabízí letošní ročník. Režisérka a protagonistka Ivana Uhlířová zpracovala do podoby hodinového představení jeden deníkový zápis švýcarského malíře Paula Klee. Neměla však za cíl podat portrét umělce. Na pozadí krátkého záznamu popisujícího průběh snídaně rozpracovala téma neschopnosti umělce zachytit přítomný okamžik a svébytně prožívanou jistotu.

    Scénu tvořily dva stoly, jednou hranou přiraženy k sobě, druhou se rozevírající jako otevřená kniha. Za ně usedli herci Uhlířová spolu s Michalem Kernem, oba oblečeni do pánských modrých košil a šedých kalhot, co by představitelé malíře. Chléb přestává být chlebem, lžička lžičkou, sůl solí. Běžná snídaně, přesněji řečeno snaha popsat a zachytit tento nesčetněkrát vykonaný proces. Na základě slovních a pohybových dialogů, které vynikaly skvělou hereckou souhrou a schopností reagovat i na ten sebemenší podnět, bylo nahlédnuto do způsobu umělcova myšlení. Slova: toto není chléb!, vyjadřovala skutečně silnou až paralyzující pochybnost o možnosti stanovit pravidla pro zachycení reality při tvorbě uměleckého díla. V této inscenace se tak jasně zobrazily myšlenky festivalové teatrologické konference Za hranou, tázající se nejvlastnější podstatě divadla: Bring the reality in performance – but reality is everywhere.

    Emília Vášáryová, Emil Horváth a Richard Autner v inscenaci Elity Národného divadla Bratislava FOTO DIVADELNÍ FLORA

    Inscenace Elity slovenského Národného divadla Bratislava v režii Jiřího Havelky, která zavítala do Moravského divadla, je vystavěna na přístupu zcela opačném. Ptala se, jak vypadají následky toho, když člověk nahradí nepsaná morální pravidla legislativním a právním systémem, v rámci něhož se stává i to nejzrůdnější chování legitimní. Centrem se stal zlomový rok 1989 a ukázání, jak se přenesly některé mechanismy komunistického režimu do současnosti. Po hodině a půl těžkého retra (dobové kostýmy, paruky, nábytek a zvukové ukázky socialistických televizních reklam), následovalo dvacet minut porevoluční historie, v nichž bylo snahou ukázat na slovenské politické elity, které navzdory změně režimu snadno a „bez pokání“ přešly z jedné vysoké funkce do druhé. Zajímavým se stal obrat ke zcela jiné – strohé – poetice a tematické bourání „socialistické“ scény, jež mu předcházelo. Inscenaci provázela snaha oddělit levici od pravice, říci jasné ano, či ne, jak to stojí v Bibli, a ukázat na viníky.

    V rámci vyrovnávání se s československou národní historií ji lze považovat za „progresivní“, jelikož ukazuje fakta, která jsou stále opomíjená a málokdy tak přímo řečená. Situace byla nastavena docela modelově a jednostranně: na jednom pólu stáli schematičtí komunističtí přisluhovači bez svědomí, na druhém pak utiskovaní odbojáři s o něco více rozkreslenými životními příběhy. Přestože tvůrci naplnili inscenační záměr, postrádala jsem u tohoto politického divadla snahu jít dál a nabídnout divákům jiný způsob přemýšlení než rozlišování holých fakt, o nichž lze předpokládat, že s nimi bude zajímající se divadelní publikum souhlasit. Inscenace však svůj význam potvrdila velkou sounáležitostí publika, která na konci představení zavládla, ať už se jednalo o diváky starší generace s přímou zkušeností s komunistickým režimem či mladší, které národní historie jednoduše není lhostejná. Evidentní byla potřeba o těchto událostech mluvit v dnešní době, kdy se způsob totalitního myšlení zakořeňuje a znovu uskutečňuje.

    V divadle jde skutečně o něco víc než jen o osvětářský přínos inscenačních principů, kterou Elity skutečně nepřinesly. Příznačným bylo v tomto ohledu použití plexiskla, které se díky nasvícení na začátku a na konci představení proměnilo v zrcadlo nastavené divákům. Tento scénografický prvek ale provázel už Havelkovu inscenaci z roku 2011 Já Hrdina uvedenou v Disku a objevil se také například ve výrazné inscenaci zpracovávající procesy z 50. let Zítra se bude… Národního divadla v Praze roku 2008.

    Nejdříve jsem měla za to, že výběr tohoto titulu byl dramaturgický přešlap. Zvláště, když jsem se na debatě po představení dozvěděla, že inscenace byla na festival vybrána ještě před nazkoušením. Posléze jsem však její přítomnost ocenila, protože jsem jako účastnice na (mezinárodním) festivalu nad kusem nepřemýšlela bez kontextu jiných inscenací. Podstatné také je – že letošní ročník ukazuje, jakou cestou se ubírá politické divadlo v zahraničí a jak se probouzí ve východnější části Evropy.

    ///

    O Divadelní Floře 2017 více na i-DN:

    Rekordní Divadelní Flora

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 3)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 8)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 9)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 10)

     


    Komentáře k článku: Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,