Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)
Když jsem přemýšlela, jak bych vyjádřila zážitky z představení sedmého festivalového dne, vyvstalo mi hodnocení: Bylo to skutečně velmi nepříjemné. A to nejenom kvůli tomu, že jsem musela vydržet několikaminutové práskání nafukovacích balónků, doprovázený ironickým úšklebkem performerky s ochrannými sluchátky na uších.
Sedněte si do předních řad, pokud stojíte o intenzivnější zážitek, zaznělo před začátkem performance Spoiler tří norských choreografek. A autorky se o silný dojem v Divadle Konvikt skutečně postaraly. Svými pohyby, v jednu chvíli připomínajícími hady či ještěry, se proměnily v nelidská až zvířecí monstra. Pomalé táhlé pohyby vyvolávaly napětí a silně zneklidňovaly dobrých dvacet minut, následně je vystřídala těkavost a explicitní svalové tenze, které v závěru kulminovaly ve vzájemné herecké ataky. Nepřirozenost výrazně podporovala disharmonická hudba, jejíž hlasitost byla záměrně na hranici snesitelnosti (do této kategorie spadalo i zmiňované práskání balonků nafukovaných tlakovou pumpou). Těžkou atmosféru dotvářelo červené svícení, díky kterému se na obličejích performerek odehrávala zvláštní hra stínů. Zdůrazňovalo tmavé líčení kolem očí, a dokonce i vnitřek jejich úst se po nasvícení jevil jako černý. Vydržet se dívat na takto děsivá ústa, šklebící se či smějící se, nebylo skoro možné vydržet, stejně jako pohled neskutečně prázdných černých očí.
You have to watch out, you have to listen, zněla jedna z mála slov inscenace. Přestože mi účast na tomto díle byla značně nepříjemná, musela jsem přiznat dvě věci:záblesky takovéhoto chování má v sobě každý, když propadne nekontrolovanosti.A přestože mi hlavou neběžely jiné myšlenky a hodnocení než: pohrávání si s něčím shnilým, nehezkost ženy, odpor, uvědomovala jsem si, že se může najít divák, který ocení dobře, skutečně dobře ztvárněný hnus, vnitřní zvrácenost a projevující se vnější agresi.
Neméně tvrdou inscenací je Dílo režiséra Miroslava Bambuška, jeden z pěti festivalových kusů Studia Hrdinů. Drama rakouské autorky Elfriede Jelinek vychází z tragédie v Alpském Kaprunu, při které v roce 2000 uhořelo ve skalní lanovce zbudované nacisty přes sto padesát lidí. Jeviště S Klubu se z části proměnilo v lyžařský kopec, na kterém notnou chvíli dováděly dva páry, Petr a Heidi a Petr a Heidi, v plné lyžařské výzbroji. S cílem užít si beze zbytku zaslouženou dovolenou, která se stala součástí jejich firemního teambuildingu. Na půdorysu nacistického snažení se pokořit skálu a postavit majestátní lanovou dráhu, inscenace zdůrazňovala odvěkou člověčí snahu vykonat velkolepé dílo. Pracovat a budovat – především svou životní kariéru.
Postavy v Bambuškově inscenaci nezůstaly ve svém pachtění samy, na pomoc jim přišli čerti (skvěle ztvárnění Magdalenou Sidonovou a Milanem Stehlíkem), kteří se stali jakýmsi jejich kouči. Přes fyzickou drezúru, při níž se herci opravdu zapotili, prošli výletníci i tréninkem mentálním.Tento proces byl ztvárněn snad nejpůsobivější scénou, ve které na pokyn značně dominantního mladšího čerta Petrové odhrnuli „sněhový kopec“, pod nímž se schovávala horda oblečení a smotaných matrací připomínající věci transportovaných Židů.Následně byli spolu s Heidi nuceni všechny věci přeskládat na druhou stranu. Ne nadarmo čert říkal věcem „kameny“, výjev připomínal marnou práci Židů v koncentračních táborech, ale i zpochybnění práce jakožto činnosti, „která osvobozuje“.
Inscenace, ve které je kladen důraz na vizuální stránku a brilantní zcizené herectví, velmi přesně otevřela řadu společenských fenoménů. Nebudeme rodit děti, nepřivedeme je do tohoto světa!, plakaly Heidi. Čerti však byli spokojeni. Jak jinak se totiž projeví degradace lidstva, než jeho neochotou a neschopností se rozmnožovat? Zdůrazněna byla lidská lhostejnost, kvůli které jsme nuceni opakovat historii: ve chvíli, kdy se na stěnu promítaly fotografie ze stavby lanovky i obětí zmiňovaného požáru, obě Heidi jako ženy, které se chtějí především bavit, začaly nezúčastněně a nevázaně tancovat. Na základě nátlaku personifikovaných pekelných koučů, se mladé páry postupně podvolily. Všichni dobrovolně vlezli do černých plastových „kotlů“– nepřišel však oheň, naopak, překvapením se stala voda, která do nich svrchu proudem tekla a kterou s radostí vítali. Neuvědomili si však, že cílem Zla není nic jiného než smrt, a proto také zanedlouho byli v této vodě topeni.
Expresivně ztvárněné scény paradoxně nepůsobily příliš agresivně, pro svou stylizaci byly místy i humorné. Ocenila jsem především to, že Bambuškova inscenace vycházející z temných dějinných událostí zdůrazňovala dnešní příčiny vedoucí k tomu, že se člověk může stát obětí a které mohou být závdavkem možné hromadné katastrofy.
A nyní navážu na myšlenku Kateřiny, kterou vyjádřila ve své reflexi pátého festivalového dne: Ano, prázdné nádoby je třeba naplnit vodou, to je bezesporu náš úkol, náš cíl. Je však třeba vždy dobře rozlišit, odkud voda, zprvu osvěžující, později smrtící, pochází.
///
O Divadelní Floře 2017 více na i-DN:
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 3)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)
…
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 8)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 9)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 10)
Komentáře k článku: Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)