Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 9)

Na sobotní intelektuální dopoledne s HaDivadlem a Burajovou dramatizací trilogie Hermanna Brocha Na sobotní intelektuální dopoledne s HaDivadlem a Burajovou dramatizací trilogie Hermanna Brocha Náměsíčníci (imitace a tušení) navázala beseda se zástupci Studia Hrdinů a Dušanem D. Pařízkem. Mimo jiné v ní zazněla vyznání Divadelní Floře a její atmosféře. Odpoledne představilo Moravské divadlo inscenaci Mistr a Markétka. Bulgakův román zdramatizoval režisér Bogdan Kokotek.

Náměsíčníci z HaDivadla jako hospodská komunita FOTO archiv HaDivadla

Nejprve pár slov k besedě, protože vlastně navázala na páteční večerní program. Vedle režiséra Pařízka zpovídal moderátor Martin Macháček uměleckého šéfa Studia Hrdinů Jana Horáka, finančního manažera Tomáše Kadlece a PR Madlu Zelenkovou. Povídání o dramaturgii, profilaci a fungování Studia Hrdinů vyvolalo i diskuzi na téma financování divadel a využití divadelních prostor v Praze. Zástupci progresivní scény projevili opětovný zájem o Divadlo Komedie. Potvrdili také trvání spolupráce s Dušanem Pařízkem, i když pokračování chystané trilogie o Švejkovi se kvůli komplikovanému plánování termínů asi hned tak nedočkáme. Pařízek řekl, že už má předjednané projekty až do roku
2020, Studio Hrdinů má zatím plán na příští dva roky. Takže vše při starém. Českým divadlům komplikuje dlouhodobé plánování především nepružná grantová politika.

Když herci hrají sami sebe – druhá část Náměsíčníků FOTO archiv HaDivadla

Z Náměsíčníků – románu Hermanna Brocha, lépe řečeno z intelektuálních úvah a fragmentů příběhu vyrobili v HaDivadle hustou esenci (recenze DN zde) pro první polovinu inscenace, vlastně vzorek středoevropské společnosti mezi dvěma světovými válkami. Nakolik změní technický pokrok vývoj lidstva zatím jen tušíme z úvodního slova, které zní jako automatický hlasový přepis Brochova filozofického textu. Sbírka typizovaných figur, rozsazená v lokále u dřevěných stolů, se za transparentní oponou topí v kouři. Vyloženě somnambulní atmosféra. Krátké modelové scény se rychle střídají v tempu hudebního podkresu. Co detail, to kontrast dvou postojů či statusů. I ten osamocený intelektuál je rozpolcenost sama. U každého monologu Jiřího M. Valůška váháte, zda se podobá více Leninovi, nebo T. G. Masarykovi. Nevyberete si. Antikrist a Kristus tvoří proměnlivou jednotu. Při vší té ikoničnosti ale funguje hospodská komunita jako jediný živý křehký organizmus (na hlavní hrdiny aspirují snad jen Jáchym a Bertrand). Každá malá nerovnováha znamená nevratné poškození a nejcitlivějším ukazatelem je trochu prvoplánově válečný veterán. Co se kýče týče, Broch by asi těžce snášel hity folkrockového písničkáře Neila Younga s jejich sladkobolnou existenciální melancholií, které inscenací prorůstají a určují rytmus. Postmoderní divák by si ale bez nich k osekaným postavám a dialogům těžko dosadil nějaké emoce. Takže jde o takový test míry našeho otupění. Inscenovanou divadelní zkoušku ve druhé polovině představení asi netřeba rozebírat. Zahrát sám sebe ve své přirozenosti je pro herce top intelektualismu. Pro diváka je zase pohled do umělcova soukromí top bulvární zábavy. A jestli akademický režisér Buch (čti Všemohoucí) importuje z Německa kulturu nebo kýč, toť zásadní otázka současného divadla. Odpověď najdou až příští
generace.

Olomoucká inscenace Mistr a Markétka FOTO ARCHIV DIVADELNÍ FLORY

Román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka vznikal zhruba ve stejné době jako Brochovi Náměsíčníci a Haškův Švejk. Dramaturgie festivalu tak vlastně nabídla jisté srovnání tří zásadních děl české, rakouské a ruské literatury. Na rozdíl od Pařízka a Buraje se režisér a (společně s Michaelou Doleželovou) autor dramatizace Bogdan Kokotek snaží o maximální věrnost předloze a čitelný výklad. Jednoduchá funkční scéna s řadami zrcadlových dveří a obrovským „Božím“ resp. lidským okem na pozadí funguje hlavně při prolínání časové osy postav Pilát-Mistr. Molo do hlediště zůstává víceméně nevyužité a nejmagičtějším okamžikem je asi scéna s Markétkou před letem, který je vyřešen odchodem ze scény. Bulgakovův fantazijní svět, prodchnutý bolševickou šikanou orwellovského rozměru, svazují konvenční režijní postupy, a totalitní moc asi nakonec nejlépe vystihuje scéna v blázinci, kdy se kolem Bezprizorného vyrojí panoptikum cvoků. Mefistofelský Woland (Petr Kubes) hraje svou partii elegantně, leč poněkud plakátově. Atmosféra moskevských salonů, sklony k hráčství a slabost pro kouzelnické triky do kontextu zapadají, jenže mezi bizarními postavami Wolandovy suity, jež je hlavním nositelem těchto esencí, až nepříjemně vyčnívá kocour Behemot. Dát mu podobu trochu nemotorné sexy dračice s dlouhou rusou parukou a do ruky Berliozovu gumovou hlavu, to popírá veškerou dekadenci. Mistr se svým pochybnostmi a běsy zůstává ve stínu vnadné Markétky a psychologické momenty ve stínu plesu strašidel u Wolanda. Honosné kostýmy trochu utopí i přítomného Stalina s Hitlerem. Pokud si však tvůrci dali za cíl přivést olomoucké publikum k Bulgakovovi, je to jistě dobrá cesta a možná, že naservírovat si tuhle inscenaci po snovém světě Burajových Náměsíčníků také nebylo to pravé.

///

O Divadelní Floře 2017 více na i-DN:

Rekordní Divadelní Flora

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 3)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 8)

…