Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Olomoucké divadelní zázraky
Divadelní Floru Olomouc považuji za nejprogresivnější festival u nás. Jistě, lze mít námitky k dramaturgii ředitele Petra Nerušila (a já je mívám). Na výběru činoherních titulů je totiž znát především jeho vkus – neexistuje žádná dramaturgická rada a svoz „toho nejlepšího“, jak to známe například z jiných mezinárodních festivalů jako DIVADLO v Plzni nebo Divadelní svět Brno.
Franz Pätzold spílá olomouckému publiku v představení Balkan macht frei FOTO LUKÁŠ HORKÝ
A tak se stane, že chce stůj co stůj prezentovat profil nějakého divadla (letos to bylo Studio Hrdinů s tituly Pan Theodor Mundstock, Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, Dílo, Kauza Schwejk a nakonec – jako náhrada za jiné představení – i novinka Mimo zápis), a ne všechny inscenace lze považovat za výjimečně zdařilé. Pro pravidelné diváky to jistě může být pozoruhodné, vidět průřez jedné scény se vším všudy, pro ty další – občasné návštěvníky – značně riskantní.
Leitmotivem 21. ročníku, zastřešujícím činoherní část programu, byla Tekutá Evropa a tváří festivalu Stanislav Majer. V praxi to vypadalo tak, že na vás koukal na každém rohu z plakátů Majer. A pak tam pobýval několik dní, i když zrovna nehrál Herce a truhláře Majera. To je snad největší kouzlo olomouckého festivalu, když tam přijedete, nebude se vám chtít odjet. Ve dne totiž můžete chodit na konference, po představení následují debaty s tvůrci a v noci neformální setkání při koncertech v šapitó. Je to místo divadelního setkávání a objevování.
Ale vrátím-li se k zastřešení Tekutá Evropa – má samozřejmě mnoho různých výkladů, ale především šlo o inscenace trochu politické, trochu angažované, neoddychové (i když často vtipné), dosti autorské a vztahující se k principům myšlení, přemýšlení a vládnutí. Takové jsou slovenské Elity (píše o nich Josef Mlejnek níže), takové jsou inscenace Olga (Horrory z Hrádečku) Divadla LETÍ, Náměsíčníci z HaDivadla či The Situation Maxim Gorki Theater (psali jsme o ní v souvislosti s Pražským divadelním festivalem německého jazyka, kde byla na podzim prezentována).
Nezapomenutelným představením pro mě bylo Balkan macht frei Olivera Frljiće z mnichovského Residenztheater Mnichov. Snad každému se musí po zhlédnutí vybavit slovo spílání. Je to Frljićovo spílání západu (a taky nic neříkajícímu divadlu). Mladý herec Franz Pätzold je tlumočníkem režiséra, který se narodil v Bosně a Hercegovině, oni oba (jeden v zastoupení, druhý opravdu) nadávají, křičí, zuří, zesměšňují, vysmívají se. Je to mučivé divadlo – v jednu chvíli je však Frljić-Pätzold-východ krutě trestán. A publikum může zasáhnout, v Olomouci to prý trvalo déle, než jedna slečna přišla na jeviště a řekla i ukázala, co si o tom myslí. Ale byla naštvána na režiséra, herce, na kruté divadlo, na bezpráví, na západ? Kdo ví. Nejednoznačnost a manipulace ze všech stran je totiž předností této inscenace.
Samozřejmě do konceptu Tekuté Evropy zcela nezapadají inscenace domácí – ať už Moravského divadla Olomouc, nebo Divadla na cucky. Někdy lze jejich prezentaci považovat spíš za úlitbu bohům…
Ale co je taky dosti podstatné – Divadelní Flora Olomouc mívá téměř každé představení vyprodané. I tak umanutá dramaturgie (kterou doplňuje taneční a performativní část programu dle Jana Žůrka, o níž také nelze říci, že by někoho hladila po srsti – jak si můžete přečíst v textu Kateřiny Kykalové) tedy dokáže přilákat diváky i v poměrně malém (stotisícovém) městě. Jak je to možné? Nerušil se Žůrkem vychovali olomoucké publikum?
Komentáře k článku: Olomoucké divadelní zázraky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
