Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 1)

Jsem novinářka a publicistka zabývající se dlouhodobě kulturou, především divadlem a klasickou hudbou. Jsem externí spolupracovnicí plzeňské MfDnes a divadelní recenzentkou. Spolupracuji i s dalšími celostátními médii, tištěnými i internetovými. Dlouhodobě sleduji problematiku divadla, nejen ´domovské scény´, Divadla J. K. Tyla v Plzni, ale rovněž některých našich dalších divadel. Tuzemskou produkci srovnávám se zahraniční při svých návštěvách v divadlech v cizině, jejichž produkce také recenzuji.

Prostor pro články je v tištěných mediích samozřejmě rozsahově limitován. Proto vítám zdejší blog, který tímto textem otevírám. Bude se v něm zabývat zhlédnutými inscenacemi důkladněji, podrobněji vysvětlovat svá stanoviska, východiska a názory a zdůvodňovat svá hodnocení.

Mgr. Gabriela Špalková

///

Madama Butterfly v Novém divadle v Plzni: Problematická akustika a nový konec

Ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Martin Otava od otevření Nového divadla uvádí na jeho Nové scéně opery. Zprvu dvě v sezóně, nyní už jenom jednu. Po Libuši a Čarostřelci padla letos volba na evergreen všech operních scén – Madama Butterfly Giacoma Pucciniho.  Hudebně dílo nastudoval a na premiéře dirigoval Jiří Štrunc, režíroval Martin Otava.

Jiří Štrunc má s Butterfly bohaté zkušenosti. Dirigoval ji s úspěchem i při posledním plzeňském uvedení v roce 2000 ve Velkém divadle, posléze se s ní opakovaně setkával jako dirigent v pražské Státní opeře, dirigoval ji i v Košicích. A také nyní dokázal v rámci akustických limitů Nové scény zprostředkovat divákům kouzlo Pucciniho hudby. Mohl se opřít o po technické stránce výborně hrající orchestr, příkladně byla vypracována i dynamika a  volena tempa. Péči věnoval i zpěvním partům. Krásně vyzněl duet v prvním dějství, kdy Pinkerton nezpíval vysoké cé, jak to někdy tenoři dělávají, ale ponechal podle originální verze tento tón pouze Čo-Čo-San.

Inscenačně je tato Butterfly lyrický, iluzivní až impresionisticky laděný obraz, který se ovšem neobejde bez symboliky, jak je dnes zvykem. Scéna navržená Pavlem Kodedou je zcela uzavřena ze tří stran od provaziště až k jevišti světlými nasvícenými šály. Japonskou atmosféru jí dodává zelený koberec, dřevěná mola a stylizovaná sakura. Mimochodem scéna takto ošacená nepochybně pohltila část zvuku, místo aby jej odrážela do hlediště. Vizuálně je tedy prostor členěn na několik velkých barevných ploch. Realismus, s nímž počítá libreto, a naturalismus závěru opery na jevišti nehledejte. Žádný dům, posuvné dveře (zpívá-li se o domu, sklání se Pinkerton s Gorem a později Sharplessem nad jeho miniaturním modýlkem, ve dvanácté řadě již obtížně postřehnutelným), jen minimum rekvizit je na poličkách v postranních portálech. Kostýmy v převážně nápadných barvách navrhla Dana Haklová. Respektují národnost postav, kimona (jen v druhé půli je Butterfly v šatech západního střihu vyjadřujících její příklon k Americe), Pinkerton v bílém, Sharpless v tmavém městském obleku, kimona nejsou příliš zdobná, spíše jednoduchá, jen ostře barevná.

Martin Otava na tiskové besedě před premiérou, kde představil novinářům pěvce tří hlavních rolí (dirigent nebyl na tiskovou besedu pozván, ač je hlavním pilířem jakékoliv operní inscenace), konstatoval, že příběh bude uveden tak, jak je napsán.

Příběh skutečně vystavěl a koncipoval v duchu originálu, ale bez některých rušivých momentů se inscenace přece jen neobešla. Složité posuny částí jeviště při orchestrálním intermezzu působí nadbytečně a zdlouhavě se vracejí do původní polohy. Především však Martin Otava zvolil jiný konec, než jaký napsal Puccini. Butterfly v Plzni neprovede harakiri za přítomnosti svého malého synka, aby pak, umírajíc, předala dítě Pinkertonovi. Chlapce odvádí již dříve Suzuki, Butterfly zůstává sama a na tmavém jevišti odchází s nožem v ruce po dřevěném molu do temnoty, na jejímž konci září světlo. A tam padá. Pucciniho opera a její hudba mají však přísně logickou dramaturgii. A tak toto koncipování závěru, kdy není režie v souladu s hudbou, výrazně porušuje stavbu díla a velmi oslabuje celkové vyznění konce, jednoho z nejdrásavějších závěrů operní literatury vůbec. Kdyby místo technologických kouzel přišel k umírající Butterfly Pinkerton pro dítě (jak se o tom před tím zpívá), byl by závěr mnohem silnější.

V titulní roli vystoupila na premiéře liberecká sopranistka Věra Poláchová místo plánovaných a onemocnělých představitelek Marie Kobielské a Christiny Vasilevy. Roli zpívala již dříve ve dvou jiných inscenacích, z jejího jevištního i pěveckého projevu to bylo zřejmé. Za svůj výkon si zaslouží uznání. Má sice menší hlas, ale zhostila se role výborně a svým výkonem – dalo by se říct – zachránila  plzeňskou premiéru.

Paolo Lardizzone je výborný pěvec, tenoristu jeho kvalit v našich končinách vskutku hned tak nenajdeme. Zpíval technicky čistě, přesvědčivě, ale vinou akustiky Nové scény ani jeho hlas neměl lesk a sílu, kterou známe z jiných inscenací. Jeho Pinkerton je v tomto režijním konceptu ovšem poněkud jiný, než bývá zvykem. V prvním dějství není nezodpovědným, přezíravým mladým hejskem, který si chce jen užít a  s cynickou drzostí si před svatbou s Čo-Čo-San připíjí na svou příští skutečnou americkou manželku (mimochodem režijně a herecky zůstala tato scéna prakticky téměř nevyjádřena), ale je od začátku vážným mužem. Při pouhém pohledu na jeho gesta a vystupování na jevišti bez znalosti textu a díla by diváka těžko napadlo něco jiného, než že myslí svůj svazek s mladičkou Japonkou smrtelně vážně. A na celkovém vyznění postavy se samozřejmě negativně podepsal i jiný konec opery.

Jiří Kubík jako Sharpless nebyl dostatečně přesvědčivý pěvecky ani herecky. Kvalitní výkon podala v roli Suzuki Jana Foff Tetourová. Po všech stránkách výrazný byl dohazovač Goro v podání Tomáše Kořínka. V menších rolích úspěšně vystoupili jako strýc Bonzo Jevhen Šokalo, císařský komisař Miro Bartoš, kníže Yamadori Jakub Hliněnský a jako Kate Pinkertonová Ivana Klimentová. Malým hrdinou večera byl Michal Pešek, představitel dítěte Čo-Čo-San, který se na začátku představení poranil a hrál pak s rukou v sádře. Žádné režijní akci nezůstal nadaný chlapec nic dlužen, což je u tak malého dítěte skutečně obdivuhodné. Velmi dobře zpíval operní sbor nastudovaný Zdeňkem Vimrem.

Zásadním problémem celé inscenace je ale její uvedení v – pro operu – naprosto nevhodném sále Nové scény. Přidaná ozvučná deska nad orchestřištěm pomůže jen částečně, barevnost orchestrálnímu zvuku a hlasu pěvců rozhodně nedodá. Vše zní hluše, přidušeně, neprůrazně. Kdyby se Madama Butterfly hrála v adekvátním prostoru, vyzněl by orchestr v celé své kráse a nebylo by třeba dozvučování zpěváků. Takto bylo nazvučení strýce Bonza až legrační – rozlícený muž spílající Čo-Čo-San hřímá za jevištěm, a když vtrhne na scénu, náhle zní jeho hlas zhruba o polovinu slaběji. A podobných momentů bychom našli v inscenaci více. Celek proto působí dojmem, že opera DJKT je na Nové scéně na zájezdě.

Na tiskové konferenci Martin Otava uvedl, že si je vědom různých názorů na akustiku Nové scény, nicméně, že jemu se její akustika líbí. Ale v každém případě připravujeme společně s městem projekt dozvuku, uvedl. Nebylo by tedy lepší počkat s uvedením další opery, až bude tento projekt hotov a především ověřen jeho výsledek?

Viděno ovšem v celkových souvislostech, patří tato inscenace Madama Butterfly k pozitivním počinům Divadla J. K. Tyla. A protože je na pohled příjemná, po hudební stránce je titul výborně hudebně nastudován a na scéně je zachováno jeho kouzlo, nepochybně si své diváky najde.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Giacoma Pucciniho: Madama Butterfly. Hudební nastudování a dirigent: Jiří Štrunc, dirigent:Norbert Baxa, režie: Martin Otava, scéna: Pavel Kodeda, kostýmy: Dana Haklová, světelný design: Antonín Pfleger, dramaturgie: Zbyněk Brabec, sbormistr: Zdeněk Vimr, asistent dirigenta: Georg Köhler, asistent režie: Jakub Hliněnský, hudební příprava: Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek, inspicient: Petra Tolašová, nápověda: Eliška Ulrychová. Premiéra 21. 1. 2017, Nová scéna DJKT, Plzeň.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 28. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ