Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 11)

Nevěsta messinská Zdeňka Fibicha nepatří k repertoárovým stálicím tuzemských scén. Že byla roku 2015 uvedena jako raritní dílo v německém Magdeburku, potvrzuje skutečnost, že světové scény hledají díla nová, neznámá, kterými by přilákaly diváky do hledišť. A že stále častěji sahají ke klasice, která postupem času z jevišť vymizela nebo neměla příležitost se na nich z nejrůznějších důvodů trvale usídlit.

V krátké době po německé premiéře byl tento titul znovu uveden i na českém jevišti – v historické budově Velkého divadla v Plzni. A důvod byl možná podobný. Toto Fibichovo dílo se mimo Prahu začalo hrát až po první světové válce. Ani v poválečném období nebylo inscenováno příliš často, připomeňme inscenaci v Liberci z roku 1950, v Opavě a Brně se hrála o deset let později, v Olomouci v roce 1971 a v Plzni až roku 1976. Naposledy v České republice byla uvedena v Ostravě v roce 1981.

Plzeňané mají v živé paměti velmi kontroverzní a pro řadu diváků nepřijatelnou inscenaci jiné Fibichovy opery, Šárky z roku 2000. Šárka má na scéně Divadla J. K. Tyla silnější tradici, než Nevěsta messinská. Hrála se zde mimo zmíněnou inscenaci v letech 1902, 1947, 1954 a 1965. Uvedení Nevěsty messinské ve Velkém divadle je v každém případě záslužný dramaturgický počin, který připomíná významnou skladatelskou osobnost a může do DJKT přivést i diváky mimoplzeňské. Hudebně operu nastudoval zkušený Jiří Štrunc, režíroval ředitel DJKT Martin Otava.

Jiří Štrunc vsadil při vypracování partitury především na její dramatičnost. Orchestr hrál pod jeho taktovkou technicky přesně na odpovídající profesionální úrovni. Výsledkem je nosný, majestátný zvuk. Pro některé pěvce však až příliš silný, neboť v této síle jejich hlasy mnohdy zanikaly.

Po inscenační stránce publikum vidělo jednu z variací na obvyklé režijní postupy a výtvarnou podobu, kterou mají v poslední době takřka všechny operní inscenace v Plzni – většinou jsou jejich režiséry Martin Otava a šéf opery Tomáš Pilař – a stává se pomalu a jistě stereotypní.

Velmi temné a volné jeviště (scéna Ján Zavarský), ostře nasvícený horizont se siluetami pěvců a sborů. Silné dýmy, v nichž se samotní pěvci z pohledu publika mnohdy ztrácejí. Lesklé plochy a nebarevnost strohých tmavých kostýmů (Dana Haklová), jimž chybí výraznější charakteristika a diferenciace (výjimkou je objemné bílé roucho Beatricino). Nabílené tváře řady účinkujících. A časová neukotvenost děje.

Nevěsta messinská skutečně není nijak akční opera. Souboj a tragická smrt mytických rozměrů přichází až v závěru díla.  Působivost opery tkví v její baladičnosti, noblesní majestátnosti, v tušení drtivé síly osudu, v síle iracionálních činů, ve velkých gestech a v především v neúprosnosti osudové tragédie antického rozměru.

Nechceme-li dílo inscenovat přímo jako antickou tragédii, záleží zde více než jinde na hloubce uchopení námětu. Na pečlivém, logickém vypracování hereckých akcí, aby nezůstalo jen u stylizace, ale aby osudy a drama zasáhlo publikum i svou prostou lidskou podstatou  –  rodinným dramatem: ztrátou dětí, tragickým rozpadem rodiny, zničením všech iluzí a nadějí jednotlivých postav. Má-li se dílo dotknout diváka, je nezbytné v něm drama rodiny plasticky vyjádřit. Je třeba jeho hrdiny, kteří nejednají jako běžný smrtelník, zlidštit. Ale zachovat jim přitom jejich vznešenost až nedotknutelnost obsaženou v charakteru libreta a v hudbě. Není to lehký úkol.

Martin Otava vsadil na majestátnost. Charakter díla zachoval, nesnažil se jej zbytečně zcivilňovat či mu dávat jiné významy. Přesto niterná lidskost zůstala režií takřka nepostižena, vznešenost uvízla v přehnaně patetických gestech, šablonovitosti a statičnosti hereckých akcí a pohříchu i nechtěné komičnosti (usmíření bratři svorně posouvající modýlky stromečků u makety kostela či Dona Isabella toužící po pohledu očí své, z mdlob se probouzející dcery, ale odcházející současně na druhou stranu jeviště).

Sbory ve Fibichově díle můžeme vnímat jako odkaz na charakter antického divadla, v němž skutečně nehybné plnily funkci komentátorů děje. Ale jejich strnulost na plzeňském jevišti zřetelný odkaz na antiku postrádá, stejně jako odkaz na Schillerův originál. Jen podporuje celkový dojem statičnosti a šablonovitosti inscenace. Tím spíše, že na scéně panuje neúměrná temnota a členové sboru splývají v jednolitou masu. První obraz třetího dějství s družinami obou bratří, šermířskou scénou a smrtí Manuelovou celkový dojem změnit nedokážou. A nezmění jej ani následný smuteční pochod hraný při spuštěné oponě.

Představitelé jednotlivých rolí mohou ze schematičnosti režijní koncepce vystoupit jen obtížně. Vroucnost svého projevu a plnou znělost svého hlasu dala Beatrici Ivana Veberová, která jevišti dominovala. Jana Foff Tetourová ztvárnila dramatickou Donu Isabellu lyričtěji, pěvecky na potřebné úrovni. Mladý barytonista Filip Bandžak v roli Dona Manuela je talentovaný pěvec, jeho hlas je znělý především ve vyšších polohách. Do budoucna je pro operní produkce jistě příslibem. Richard Samek zpíval Dona Césara i v magdeburské inscenaci, což se zřetelně projevilo i na celkové životnosti, přesvědčivosti a sdělnosti jeho jevištního projevu. Znělost svého příjemně barevného tenoru prokázal především ve střední poloze. Výborně na sebe upozornil mladý Jan Hnyk v roli náčelníka Manuelovy družiny Kajetána krásným hlasem, znělým v plném rozsahu, a také sympaticky přirozeným vystupováním. Naopak poměrně nevyrovnaně zpívající Jan Sibera v roli náčelníka Cesarovy družiny Bohemunda v orchestru často zanikal. Oživení vnesla na jeviště svým jasným sopránem Radka Sehnoutková jako panoš. Starého sluhu Diega ztvárnil Pavel Vančura.

Sbory pečlivě nastudoval Zdeněk Vimr, bylo by ale žádoucí výrazněji posílit počet jejich členů. Tím spíš, že v Nevěstě messinské jsou sborová čísla velmi exponovaná a právě ve sborových partiích a dramatických momentech tkví síla této Fibichovy opery. Chybějící pánské hlasy doplnili v Plzni dámami, což sice zásadním způsobem nerušilo, ale celkové situaci také mnoho nepomohlo. Jistě by bylo možné najít vhodnější řešení.

Inscenace je opatřena titulkovacím zařízením. Diváci mohou sledovat český text a zahraniční publikum jeho překlad do němčiny. Tuzemským návštěvníkům nepochybně titulky pomohou, protože srozumitelnost zpívaného slova u pěvců byla často nedostatečná. V reprízách by bylo vhodné věnovat jí ještě pozornost. Vždyť srozumitelnost zpívaného textu je jednou ze zásad kvalitního projevu pěvců a měla by být naprostou samozřejmostí. Titulky pak jen pouhou nadstavbou.

Nevěsta messinská v Plzni ale v každém případě žádoucím způsobem upozornila na osobnost Zdeňka Fibicha a jeho dílo. Podobně jako opera ostravská uvedením Bouře a pražské Národní divadlo inscenací Pádu Arkuna. V posledních několika letech uvedly tři tuzemské scény Fibichovy opery. Snad je to krok k tomu, aby se i Fibichovo operní dílo stalo samozřejmou součástí repertoáru našich operních domů. Zasloužilo by si to.

…

DJKT Plzeň – Zdeněk Fibich: Nevěsta messinská. Hudební nastudování: Jiří Štrunc, dirigent: Josef Kurfiřt, Jiří Štrunc, režie: Martin Otava, scéna: Ján Zavarský, asistent výtvarníka: Jan Baxa, kostýmy: Dana Haklová, světelný design: Antonín Pfleger, dramaturgie: Zbyněk Brabec, sbormistr: Zdeněk Vimr, pohybová spolupráce: Karel Basák, asistent režie: Jakub Hliněnský, hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek, nápověda: Eliška Ulrychová, inspicient: Petra Tolašová. Premiéra 7. 4. 2018, Velké divadlo, Plzeň.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 13. dubna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 11)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ