Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 16)

Národní divadlo v Praze uvedlo v premiéře 7. června nově romantickou operu Julese Masseneta Werther. Hudební nastudování je dílem uměleckého ředitele opery Národního divadla a Státní opery v Praze Petra Kofroně. Jde o převzatou inscenaci renomovaného režiséra Willyho Deckera, která se už představila na řadě světových jevišť. Scénu i kostýmy vytvořil Wolfgang Gussmann. V Praze tuto koncepci realizoval Stefan Heinrichs.

Nová inscenace je zajímavá především obsazením hlavních rolí, které ztvárňují vesměs mladí, v Národním divadle hostující pěvci, kteří se prosazují i v zahraničí. Titulní roli ztvárnil na premiéře slovenský tenorista Peter Berger, který vystupuje jak v Evropě tak i v zámoří, disponuje znělým, ve všech polohách příjemně barevným hlasem. Po technické i výrazové stránce si plně vyrovnaným a kultivovaným výkonem vysloužila aplaus publika Štěpánka Pučálková v roli Charlotte. Její klenutý mezzosoprán má nepochybný dramatický charakter a bude zajímavé tuto mladou umělkyni, která se od nadcházející sezóny stává sólistkou Semperovy opery v Drážďanech, sledovat při její budoucí kariéře. Jasným, znělým sopránem, technicky dobře zvládnutým, a bezprostředním jevištním projevem zaujala slovenská sopranistka Slávka Zámečníková v roli Sophie. Jiří Rajniš , člen Junges Ensemble v drážďanské Semperově opeře, uplatnil v roli Alberta, Charlottina snoubence a posléze manžela, svůj znělý baryton. Z dalších postav vynikl díky svému celkově vyváženému projevu a sonornímu basu především zkušený Zdeněk Plech jako Městský správce. Své postavě dal navíc přesvědčivost a nenucenost hereckého projevu.

Výtečně si vedl perfektně sezpívaný dětský sbor pod vedením Jiřího Chvály. Orchestr podal pod taktovkou Petra Kofroně, který Werthera nastudoval již při svém působení v Divadle J. K. Tyla v Plzni, po technické stránce výborný výkon.

Režijní koncepce dodala inscenaci módní rámec kladoucí důraz na symboliku a zjednodušení. Willy Decker a výtvarník Wolfgang Gussmann zde pracují s velkými barevnými plochami a jejich kontrastem. Vše se děje na strohé scéně, jež se během děje mění jen minimálně. Nejdříve je modro-žlutá, v druhé části modro-bílá (extrémní symbolické zjednodušení léta a zimy, v nichž se Massenetův Werther odehrává), postavy jsou až na Werthera kostýmovány výlučně černě. Celkově je tak docíleno ve všech směrech až přísně odtažité strohosti, která nekoresponduje s výsostně romantickou Massenetovou hudbou a s jeho pojetím Goethovy předlohy. Inscenátoři vyprávějí příběh sice odpovídajícím způsobem v historizujících kostýmech, ale neodlišují jednotlivé obrazy výraznou změnou na jevišti. Navíc dodávají drobné akce, které nejsou vždy logické a vnímání dějové linky narušují. Například postavy Johanna a Schmidta.

Především však jednotlivé obrazy jaksi samovolně přecházejí jeden do druhého, a dílo tak působí jako sice kompaktní, ale až příliš jednolitý a nediferencovaný celek. Koneckonců vlastní herecké akce byly v souladu s hudbou jen zřídka kdy. Jejich detailní vypracování chybělo, jako by byly spíše naznačené, než promyšlené a vypracované.

Nicméně uvedení tohoto Werthera je v našem měřítku inspirativním počinem především kvůli dílu samému. Může být pobídkou pro další operní scény.

Národní divadlo, Praha – Jules Massenet: Werther. Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň, režijní koncepce Willy Decker, režie obnoveného nastudování Stefan Heinrichs, výprava Wolfgang Gussmann, dramaturgie: Beno Blachut, Orchestr Národního divadla, členové Kühnova dětského sboru (sbormistr Jiří Chvála). Nastudováno ve francouzském originálu. České a anglické titulky. Premiéra 7. června 2018.

///

Více na i-DN:

Čelákovické glosy (No. 32)

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 8. července 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 16)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ