Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 17)
Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla 2.června v premiéře operu Claudia Monteverdiho Orfeo, s níž navíc krátce po premiéře otevírala i 57. ročník festivalu Musica Bayreuth.Hudebně dílo nastudoval Vojtěch Spurný, komorní orchestr je složen z hostujících hráčů s požadovanými dobovými nástroji, zčásti též ze členů operního orchestru DJKT.
Repro DJKT
Dirigent Vojtěch Spurný vede hudebníky výborně. Monteverdiho hudba má potřebnou plasticitu a specifickou přesvědčivost plně odpovídající době svého vzniku. Působivé je umístění trumpetistů v lóžích při úvodních fanfárách a příchod bubeníka hledištěm. Atraktivní je i samotný pohled do poněkud vyvýšeného orchestřiště, v němž publikum dobře vidí historické hudební nástroje i instrumentalisty v dobově laděném odění. Nejdůležitější je ovšem hudební provedení, které dalo dílu potřebnou barvitost a hlubokou sdělnost.
Preciznost hudebního nastudování se odráží i v pěveckých výkonech, jimž dominuje Lukáš Zeman v titulní roli. FOTO DJKT
Preciznost hudebního nastudování se odráží i v pěveckých výkonech, jimž dominuje Lukáš Zeman v titulní roli. Disponuje příjemným sametovým barytonem, charakterově plně odpovídajícím potřebám této role, již ztvárňuje s plným pochopením pro hudbu i postavu samotnou. S technickou jistotou podává procítěný a přesvědčivý pěvecký výkon. Karolína Janů v rolích Euridice a La Musicy zaujala znělým sopránem a sympatickým jevištním vystupováním. Výrazně zaujala Andrea Frídová jako první soprán a Nymfa dobře posazeným hlasem. Vynikajícím způsobem na sebe upozornil také tenorista Jaroslav Březina, který ztvárnil hned čtyři role včetně boha Apollona. Je obdivuhodné, jak si se všemi party poradil po technické i výrazové stránce. V rolích Chárona a Pluta uplatnil svůj znělý bas Josef Kovačič. Obsazení jednoho pěvce do několika rolí je z ekonomických důvodů pochopitelné, ale pro diváka matoucí, což platí především pro kontratenora Jana Mikuška. Tento charakteristický hlas, vymykající se výrazně všem ostatním, je propůjčen hned pěti postavám, mimo jiné také Proserpině. Právě z tohoto důvodu a rovněž vzhledem k deklamativnímu charakteru díla by bylo žádoucí jednotlivé role a prostředí, v němž se pohybují, na scéně důsledně a zřetelně odlišit. To se ale v plzeňské inscenaci, již režíroval šéf souboru opery DJKT Tomáš Pilař, nestalo.
Vše se odehrává na obligátní minimalistické scéně, která působí prázdně (Daniel Dvořák). FOTO DJKT
Režie vsadila na – dnes již téměř obvyklou – unifikaci až sterilnost. Vše se odehrává na obligátní minimalistické scéně, která působí prázdně (Daniel Dvořák). Pouze v úvodní části prvního dějství a při cestě Orfea do podsvětí ji oživují projekce. Jinak zůstává jeviště stále stejné, ponořené především do bílé (ne)barevnosti, jen občas mění svůj charakter různým typem nasvícení, občas za pomoci revuálky či kovových konstrukcí. O – opět světlé – kostýmy (Aleš Valášek) jsou diferencované minimálně. Postavy tak často vzájemně splývají, a to i se scénou. Pro diváka je tak orientace v dění na jevišti velmi obtížná. Otazníkem zůstávají bílé busty na hlavách postav – mají všichni herci snad symbolizovat ožívající muzeální historii?
Herci se pohybují zvolna, plně v souladu s hudbou. FOTO DJKT
Herci se pohybují zvolna, plně v souladu s hudbou. Ale na místě by bylo důslednější vypracování některých akcí. Divák ani nepostřehne, kdy vlastně a kde Euridici uštkne had. Tím spíše, že se ani tato postava nijak výrazně neodlišuje svým kostýmováním od ostatních dívek. Chárona ztvárňuje tanečník, pěvec zpívá ze zákulisí. Tanečník je oděn v kostýmu střihem odpovídajícím spíše večerním dámským šatům než rouchu převozníka do říše mrtvých. Přítomnost převozníkova člunu by měla rozhodně větší výpovědní hodnotu než výrazový tanec jakkoliv kvalitní, neboť nositelem obsahu je v tomto obraze výmluvná árie Orfeova. Nejasná je i koncepce podsvětí s postavami Proserpiny a Pluta, jež se podobají kentaurům. Jejich zadní část těla totiž tvoří vozík se zesnulým, který je zakryt černým závojem. Diskutabilní je závěrečný výstup Orfeův s Apollonem, který vzhledem ke svému kostýmování (velká andělská křídla, paprsky na hlavě vypůjčené z křesťanských oltářů a suknice s krinolínovými obručemi) připomíná Boha Slunce jen vzdáleně.
Diskutabilní je závěrečný výstup Orfeův s Apollonem, který vzhledem ke svému kostýmování (velká andělská křídla, paprsky na hlavě vypůjčené z křesťanských oltářů a suknice s krinolínovými obručemi) připomíná Boha Slunce jen vzdáleně (Lukáš Zeman, Tomáš Kořínek). FOTO DJKT
Připraví-li se ale divák na tyto nejasnosti dopředu a seznámí se důkladně s libretem, bude jistě schopen se v dění na scéně vyznat (titulkovací zařízení orientaci bohužel neulehčí, chybí totiž u jednotlivých pasáží uvedení postavy, která je zpívá). A pak si bude moci Monteverdiho hudbu plně vychutnat. I když se nám optické ztvárnění této barokní opery zpracovávající slavný námět řecké mytologie nemusí zrovna líbit, vizuální stránka neruší a posluchač se může na hudbu plně soustředit. Její provedení totiž stojí zato. Uvedení Monteverdiho Orfea – ať jakkoli scénicky diskutabilní – je v každém případě v rámci tuzemských scén významným počinem.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni (opera) – Claudio Monteverdi: Orfeo. Hudební nastudování a dirigent: Vojtěch Spurný, režie: Tomáš Pilař, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Aleš Valášek, světelný design: Daniel Tesař, scénické projekce: Petr Hloušek, dramaturgie: Zbyněk Brabec, asistent dirigenta: Ondřej Bernovský, asistent režie: Jakub Hliněnský, choreografie: Martin Šinták, hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek, nápověda:Eliška Ulrychová, inspicient: Petra Tolašová. Premiéra 2. června 2018, Velké divadlo, Plzeň.
Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 17)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
