Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 2)

Pouze každou druhou sezónu uvádí Divadlo J. K. Tyla v Plzni operetní titul. Jeho příprava je v kompetenci operního souboru DJKT v čele s jeho šéfem Tomášem Pilařem. Po předloňské Kálmánově Čardášové princezně sáhla nyní dramaturgie po klasice francouzské.

A tak měl na jevišti Velkého divadla 4.března premiéru Pařížský život Jacquese Offenbacha, jedna z jeho nejlidnatějších operet. Hudební nastudování bylo svěřeno Jiřímu Petrdlíkovi, režie dramaturgovi opery Zbyňku Brabcovi. DJKT titul uvedlo v českém překladu Evy Bezděkové.

Zbyněk Brabec se netají svými sympatiemi k operetě. Je v současnosti zastáncem a propagátorem tohoto žánru, kterého je na českých jevištích pohříchu málo. Přesto však vznikla inscenace, z níž člověk neodchází příliš potěšen.

Pohled na jeviště je sice příjemný díky výpravným kostýmům renomovaného Josefa Jelínka a vzdušné, světlé scéně Jana Kříže ml. – dílo z roku 1866 je posunuto na počátek dvacátého století, což umožňuje instalovat na jeviště i trafiku v podobě Eiffelovy věže -, režie Zbyňka Brabce je v zásadě tradiční, předkládá dílo bez deformujících zásahů (upravený text se drží originálu a tvůrcům slouží ke cti, že do něj nedodali žádný vulgarismus), a choreografie Petry Parvoničové do této koncepce vcelku zapadá, avšak Offenbachovo dílo se v Plzni uvádí ve velmi zkrácené a zhuštěné verzi, což vyznění inscenace škodí.

Sborových tanečních scén, nikterak velkolepých, není mnoho. Především ale hudební nastudování Jiřího Petrdlíka potřebné standardy zdaleka nenaplňuje. Jím řízenou hudební produkci charakterizuje nediferencovaná dynamika, nevyváženost nástrojových skupin, nesouhra mezi orchestrem a pěvci. Místy vše připomíná dechovku. Lyrika a subtilnost Offenbachova se zcela vytratila. Orchestr byl mnohdy nepříjemně hlučný a velmi často pěvce kryl. Ani pěvecké party nebyly uspokojivě nastudovány, především v artikulaci. Zpívané texty obsahují velké množství informací, z nichž se však divákovi nedaří zachytit ve většině případů téměř nic. Diskutabilní je i samo obsazení. Některé hlavní role jsou sice interpretovány sólisty z domácího angažmá i hosty, ale mimo ně též členy operního sboru DJKT a studenty.

I když Offenbach sám skromně označil Pařížský život jako „kus se zpěvem“, jsou pěvecké party náročné a je třeba je provést na odpovídající profesionální úrovni. Jakkoliv jsou pěvecké a herecké možnosti obsazených umělců velmi odlišné úrovně a vyplývají z míry jejich jevištních zkušeností i hlasových možností, měla režie, respektive choreografie všem pěvcům více pomoci. Po všech stránkách.

Ve snaze o permanentní komiku byly některé herecké výkony příliš křečovité, především u dam. Přemíra pohybů se nepříznivě promítla i do jejich hlasového projevu. Mnohdy až kýčovité pojetí ženských postav však zteží mohlo přinést něco jiného.

Charismatická Radka Sehnoutková vykřesala z tohoto konceptu sympatickou, ale na hraně parodie balancující postavu rukavičkářky Gabriely. Barbora Polášková nabízí jen poněkud přepjatou šantánovou zpěvačku Metellu. Hlas přehrávající Zuzany Kopřivové v roli komorné Pauline zanikal. Eva Brabcová má pro jednu z hlavních rolí, baronku Christine von Gondremark, poněkud úzký hlas. Její postavě se však celkové křepčení záhadně vyhnulo a směla zachovat aristokratický klid.

K pánům byla režie milosrdnější. U mladších zpěváků byla ovšem někdy zřetelná jevištní nezkušenost. Přirozenost hereckého i pěveckého projevu si zachoval jen suverénní a každým coulem profesionální Jan Ježek jako Baron von Gondremark, kterému bylo jako jedinému při zpěvu velmi dobře rozumět. Ku prospěchu věci by byla podstatně větší pěvecká průraznost Jakuba Hliněnského v roli Raoula de Gardefeu, strůjce celé zápletky, a Ondřeje Koplíka coby jeho přítele Bobineta Chicarda. Totéž platí o Jakubu Turkovi v roli ševce Jeana Fricka a Ondřeji Sochovi coby Brazilci Pompa di Matadores. Pamětníky jistě potěšila přítomnost Dalibora Janoty v roli staršího elegána Gontrana Chaumière. Jako hotelový sluha Joseph Partout a číšník Alfréd vystoupil Pavel Horáček, hlasovým projevem na sebe příznivě upozornil mladý Daniel Kfelíř jako sluha Urbain. Nejdůstojnějším sluhou byl ovšem, jak jinak, Alfons Jaroslava Someše.

Operní sbor nastudovaný Zdeňkem Vimrem neměl v sobotu svůj dobrý den. Na premiéře zpíval sice Offenbacha, leč s téměř nesrozumitelným textem a ne vždy v souladu s orchestrem.

Na inscenaci se podílel baletní soubor DJKT. Jeho výkon ale poznamenala celková nedotaženost inscenace. Nedostatečná souhra tanečníků byla příliš markantní.

I tato zkrácená verze Pařížského života nabízí rozsáhlé činoherní pasáže. Na rozdíl od textů zpěvních s ní nikdo z aktérů neměl problém, všem bylo dobře rozumět. Mohutné krácení díla (představení trvá i s pauzou jen dvě a čtvrt hodiny) způsobilo, že se některé důležité scény nehrají, ale pouze se o nich mluví. Snad až příliš stručně. Velmi snadno pak mohou v toku řeči divákům uniknout. Mnohé z naznačených dějových linek navíc zůstává nedořešeno, nevysvětleno. Hlavní zápletkou díla je Raoulova intrika, s jejíž pomocí se snaží pro sebe získat baronku von Gondremark. Jejího jevištního vyústění se však nedočkáme. Stejně tak není jasné, kdy a kam baronka vlastně přišla po návštěvě operního představení. Do Café Anglais? Věci by pomohlo dodatečné pořízení českých titulků při zpěvu.

Nedotaženost ve stavbě příběhu nemusí ovšem každému vadit. Výtvarná stránka se bude publiku jistě líbit a mnozí uvítají prostý fakt, že po řadě temných inscenací je plzeňské jeviště prosvětlené a inscenátoři se nesnaží o samoúčelné experimenty. Nevím ovšem, zda je pobaví i dekorace třetího dějství s portréty kostýmovaných šéfů souborů podílejících se na této inscenaci. Nechybí mezi nimi ani ředitel DJKT Martin Otava stylizovaný do podoby Napoleona či těžko rozpoznatelný Zbyněk Brabec maskovaný jako žena v dobové paruce.

Shrnuto a podtrženo – na plzeňském Pařížském životě jsou nejlepší kostýmy, scénografie a mluvené pasáže. A to je na operetní produkci renomované profesionální scény trochu málo.

DJKT Plzeň – Jacques Offenbach: Pařížský život. Libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy, překlad Eva Bezděková, hudební nastudování Jiří Petrdlík, dirigent Jiří Petrdlík, Jakub Zicha, režie Zbyněk Brabec, scéna Jan Kříž, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Petra Parvoničová, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, asistent režie Jakub Hliněnský, asistent choreografa Petra Tolašová, asistent scénografa Luděk Hora, hudební příprava Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek, inspicient Petra Tolašová, nápověda Eliška Ulrychová. Premiéra 4. března 2017 ve Velkém divadle.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 11. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ