Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 21)
Znějí tóny předehry, před revuální oponou stojí žena v bílých šatech, zády k publiku, na zádech batoh. Otáčí se čelem, svléká šaty, obléká nevzhledný oděv připomínající ošuntělého instalatéra. Rozplete drdůlek, splete drdůlek, nasadí čepici – a mladý muž je na světě!
Je sobota 22. září a ve Stavovském divadle v Praze začíná premiéra opery Ludwiga van Beethovena Fidelio v hudebním nastudování Andrease Sebastiana Weisera a v režii Very Nemirovy. Scénická podoba předehry a její hudební provedení už dávají tušit, že inscenace bude diskutabilní.
Orchestr Státní opery, byť složený z výborných hráčů, pod Weiserovou taktovkou interpretuje Beethovenovu partituru nevýrazně, s nedotaženým frázováním a malými dynamickými kontrasty, některá témata jsou nezřetelná (např. duet Leonory a Rocca). Krásně zahraných míst bylo poskrovnu. Vypuštění předehry č.3 k Leonoře, zařazované obvykle před finále druhého dějství, je třeba při této úrovni hudebního nastudování kvitovat s povděkem.
Je sobota 22. září a ve Stavovském divadle v Praze začíná premiéra opery Ludwiga van Beethovena Fidelio. Foto ND
Sólové role obsadila Praha převážně hostujícími umělci, avšak vyjma vídeňských pěvců – vynikajícího Sebastiana Holeceka v roli Dona Pizarra a Paula Armina Edelmanna jako Dona Fernanda – se pěvci se svými party vyrovnávali jen obtížně.
Daniel Frank v roli Florestana disponuje hrdinným tenorem a s jiným dirigentem a režisérem by mohl být nepochybně nejen kvalitním, ale dokonce výborným Florestanem. Takto byl odsouzen k necitlivému zacházení s hlasem a právě jeho postava byla režijním vedením deformována nejvíce. Melanie Diener jako Leonora má krásný hlas s průraznými výškami, avšak jen na nich role nestojí. Pěvkyni často chyběla intonační jistota ve střední poloze, nižší tóny zněly nevyrovnaně, a dokonce i ty vyšší chvílemi nepříjemně řezaly. Marzelline ztvárnila Felicitas Fuchs spolehlivě, stejně jako Jaquina Josef Moravec. Oleg Korotkov dal Roccovi sice znělost hlasu, ale zjevně zápasil s němčinou. Ani jeden z ansámblů nedosáhl z hlediska jednoty a vypracovanosti potřebné kvality. Ministru Donu Fernandovi dal důstojnost vyrovnaným pěveckým projevem a příjemným hlasem Paul Armin Edelmann.
Krásně zahraných míst bylo poskrovnu. Foto ND
Sebastian Holecek pěveckým výkonům jednoznačně dominoval. Pizarra ztvárnil s přehledem, s obdivuhodným nasazením a především hlasovou jistotou svého silného barytonu, plně znělého ve všech polohách. Jeho árie a duet s Roccem byly vrcholem celého večera.
Osvědčený Sbor Státní opery vedený Adolfem Melicharem tentokráte provedl své party průměrně. Úvodní mužský sbor vězňů dokonce působil dojmem, jako by se jeho členové sešli poprvé těsně před samotnou premiérou. Neschopnost spolehlivě začít první tón frází byla až zarážející. Provedení sólových výstupů dvou vězňů v této scéně už stojí mimo veškerou kritiku.
Vera Nemirova síle Beethovenovy hudby nevěří. Foto ND
Vera Nemirova síle Beethovenovy hudby nevěří. Neustále zaměstnává pěvce nesmyslnými akcemi a odvádí tak pozornost od zpívaného textu. Standardní časový posun do esteticky nevzhledné současnosti, vytvořené scénografkou a kostymérkou Ulrike Kunze, nic neříká a nic nového nepřináší. Strop vězení tvoří průhledná plocha střešních oken, která se čas od času rozsvítí neony. Místo hluboké temné kobky evokuje mansardu, v níž Florestan v teplákové soupravě přehrabuje kupu papírů, zřejmě ve snaze nalézt kompromitující materiál na Pizarra. Některé kostýmy nezohledňují ani role, ani nevycházejí vstříc jejich představitelům, a to zejména v případě Leonory. Nelogicky dodanými akcemi jsou také deformovány přirozené lidské vztahy. Když se Florestan po dvou letech opět setká s Leonorou, neprojevuje při společném duetu žádnou radost, stojí stranou a zabývá se svými lejstry. Místo silné osobnosti se z něho stává nesympatický pomatenec. Leonora působí vinou režie i kostýmování spíše jako jeho matka než manželka.
Drama je pryč… Foto ND
Vrcholem nevkusu je kvartet 2. dějství. Když Leonora při obraně Florestana dává Pizarrovi najevo svou skutečnou identitu, se slovy Zab nejdřív jeho ženu! trhá vpředu svůj kabátek a vypíná k Pizarrovi – naštěstí ne zcela obnažené – poprsí. Diváci se samozřejmě hlasitě smějí. Než se však stačí z tohoto šoku vzpamatovat, přijde další: z propadla vyjíždí ve strnulé póze polonahý trumpetista a troubí fanfáru, ohlašující příjezd ministra. Poté opět sjíždí. To už se diváci nejen smějí, ale i posměšně aplaudují. Drama je pryč. To však nevadí, o jeho zachycení režisérce podle všeho vůbec nejde.
V závěru opery vyjíždí Leonora (poté co vášnivě políbila Marzelline) a Florestan (nezúčastněně cosi žmoulající v dlaních) na bílých židličkách, postavených od sebe v patřičné vzdálenosti, nad veselící se dav; v lóžích oslavují šťastný konec sklenkami šampaňského nejen ministr a slavnostně oděná noblesa, ale ejhle – i Pizarro!
Fidelio, tato strhující Beethovenova „óda na svobodu“, nevyzněla vinou plytkého hudebního nastudování a režijního ztvárnění tak důstojně, jak by si Národní divadlo zasloužilo. Diváci reagovali nepříliš vydatným potleskem, do nějž se mísilo jak ojedinělé bravo, tak bučení.
Národní divadlo, Praha – Ludwig van Beethoven: Fidelio. Dirigent Andreas Sebastian Weiser, režie Vera Nemirova, scéna a kostýmy Ulrike Kunze, světla Ivo Dankovič, sbormistr Adolf Melichar; sbor a orchestr Státní opery. Premiéra 22. září 2018 ve Stavovském divadle, Praha.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 21)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
