Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 30)

Mozartův Idomeneo se neobjevuje často na operních jevištích ani v zahraničí, tuzemské scény pak nejsou výjimkou. Divadlo J. K. Tyla v Plzni se však o něj záslužně rozhodlo rozšířit svůj repertoár a uvést jej 9. 3. 2019 poprvé v Plzni v hudebním nastudování šéfdirigenta opery Norberta Baxy a jevištním ztvárnění německé režisérky, původně choreografky, Arily Siegert, která v České republice pracovala poprvé. Výtvarníkem scény je Hans Dieter Schaal, kostýmy navrhla Marie-Luise Strandt.

Giambattista Varesco napsal libreto vycházející z Trójské války poměrně obsáhle. Hlavní zápletkou je osud krétského krále Idomenea, jenž je při návratu z bojů stižen na moři krutou bouří. Za záchranu svého života slíbí bohovi vod Neptunovi, že obětuje prvního člověka, kterého na souši potká; oním člověkem je však naneštěstí jeho syn Idamante. Idamante miluje zajatou trójskou princeznu Ilii, jejich vztahu ale Idomeneo nepřeje – aby syna zachránil před smrtí, chce jej dostat co nejdále od domova a oženit ho s Agamemnonovou dcerou Elektrou, která na Krétě také pobývá. Neptun ovšem zasahuje, sesílá novou bouři, odplutí Idamanta s Elektrou je nemožné a lid si žádá onu slíbenou oběť, aby usmířila bohy. Zoufalý Idomeneo ji chce na svém synu vykonat, avšak hlas věštby z orákula jeho ruku zastaví. Opera končí šťastně.

Idomeneem vyvrcholila tvorba Mozartova mládí před jeho definitivním odchodem do Vídně. Byl potěšen, že má zakázku na velkou dramatickou operu seria s rozsáhlými sbory, baletem, a navíc i znamenitým mnichovským orchestrem, a proto na ní pečlivě pracoval. Opera je v původní verzi velmi dlouhá, neboť autor libreta bránil škrtům, které skladatel navrhoval. Mozart tak napsal mnohem víc hudby, než bylo zapotřebí a dílo zkrátil sám až těsně před premiérou v Mnichově roku 1781. Opera sice měla úspěch, ale hrála se jen několikrát. Pro pozdější druhé, koncertní provedení ve Vídni 1786 vytvořil Mozart verzi novou, kde provedl několik dílčích úprav a přesuny hudebních čísel. Nejmarkantnější změna proběhla v obsazení role Idamanta. Původně jej zpíval kastrát, pro Vídeň však Mozart tento part přepracoval pro lyrický tenor a připsal mu i některá nová zpěvní čísla.

Základem pro provedení Idomenea v Plzni je mnichovská verze. Idamante je obsazen mezzosopranistkou, jak je dnes obvyklou praxí, jsou také vypuštěny balety a pantomimická čísla a zkráceny recitativy. Ty by ovšem snesly škrty ještě větší, především v první půli, kdy už první výstup Ilie působí zbytečně zdlouhavě. Naopak jeden škrt je hodně přes míru, ba přímo nesmyslný a pro vyznění díla scestný. Byl totiž vypuštěn celý originální závěr Mozartovy opery – Scena ultima, velká sborová scéna oslavující korunovaci Idamanta a jeho sňatek s Illií, lásku a smír! Představení v Plzni končí hudbou, kterou Mozart sám v obou svých verzích vynechal, poslední árií zavržené Elektry. Ta v portále u zábradlí hystericky lomí rukama, zatímco za spuštěnou černou revuálkou může divák hlavní aktéry příběhu jen předpokládat. Tito hrdinové a základní osa příběhu – vztah otce a syna, antická otázka osudovosti a boje proti osudu, témata neuváženého slibu, oběti jiného člověka za vykoupení sebe sama – to vše se tímto necitlivým zásahem odsunuje do pozadí. Všechno se v posledním okamžiku náhle smrskne na pouhou snahu Elektry získat Idamanta a stát se královnou. Po hudební stránce je tím také velmi citelně narušena struktura opery seria, která má mít vždy velké radostné finále. Vskutku nežádoucí překvapení! Paradoxní je, že v poměrně obsáhlém programu k inscenaci je uvedeno libreto celé, aniž by v něm byly jakkoliv označeny škrty, jak je v jiných divadlech (například v pražském Národním) obvyklé.

Pomineme-li dominanci postavy Elektry, je v plzeňské inscenaci velmi těžké vysledovat jasný režijní záměr. Nenajdeme v ní naštěstí žádné aktualizace ani narážky. Není ale ani důsledně dobová. Děj je inscenován, jak je dnes téměř zvykem, v nejasné přítomnosti s historizujícími kostýmy. Sbor je oděn spíše civilně. Postavy však nejsou po výrazové stránce dostatečně profilované. Jedná se zde více o choreografii než o herecké vedení pěvců. Jejich pohyb na jevišti charakterizují především gesta, tu exaltovaná, tu schematická, někdy až přehnaně reagující na rytmus hudby. Na scéně se občas bez logické souvislosti objeví přidaná neznámá postava, v níž divák může jen matně tušit Neptuna. Idomeneovi pak režisérka předepsala, aby Ilii při její árii nevkusně a úlisně sváděl, ačkoliv v textu opery o ničem takovém není ani zmínka. V obsahu uvedeném v programu se sice divák dočte, že by Idomeneo rád získal Ilii pro sebe, tento dodaný motiv však nemá v libretu žádnou oporu. Poukazovat tím na jeho předchozí využití v tragédie en musique Idoménée, kterou v roce 1712 složil Francouz André Campra na libreto Antoine Dancheta, je bezpředmětné.

Šeď strohé scény má evokovat mramor; stylizovaný horizont, za nímž je promítnuto nebe, člení jeviště na dvě roviny. Na té spodní je připravena bárka, kterou režie využívá především v druhé půli při scénách bouře, kdy je přes scénu včetně účinkujících navíc promítáno vlnobití. Mají-li tyto projekce pro diváky v přízemí efekt, pak při pohledu z druhého balkónu vše splývá v jeden celek. Odtamtud v šedi jeviště zanikají i nevýrazné kostýmy jednotlivých postav a sboru, a to i Iliiny šaty laděné do červené barvy nebo černě oděná Elektra. Vlevo na jevišti je viditelně umístěno continuo: hammerklavier s klavíristkou (v reprízách cembalo) a violoncellista. Přítomnost hudebních nástrojů na scéně není opodstatněná, pouze oslabuje celkový divadelní účinek. Některé postavy děje s těmito instrumentalisty komunikují, Elektra se dokonce sama chopí violoncella a předstírá hru na něj! Inscenace tak získává polokoncertní ráz, a navíc hudební nástroje viditelně překážejí. Koncertní charakter podtrhává i příchod nekostýmovaných hráčů operního orchestru ve scéně věštby. Výtvarná podoba jeviště se vyjma zmíněných projekcí po celou dobu inscenace nijak nemění, sbor a sólisté na něj přicházejí a odcházejí, aniž by byly výrazněji odlišeny jednotlivé výstupy.

Philippe Castagner dal sice Idomeneovi hlasovou jistotu svého příjemného lyrického tenoru, typově ale roli krétského krále neodpovídal. Vlivem režie působil na scéně jako rozpačitý chudáček, režisérka nedala jeho postavě žádný výrazný příznačný rys, natož pak přirozenou královskou důstojnost. Zlatavý plášť v jeho rukou v tomto případě není dostačující. Barbora Polášková de Nunes-Cambraia v roli Idamanta využila svůj sytý mezzosoprán, celkově působila sympaticky přirozeně, ale ani ona nemohla vtisknout královskému synu určitější charakter. Markéta Böhmová propůjčila Ilii svůj jasný, znělý soprán, výrazově však vyla snad až příliš lyrická, tudíž málo výrazná. Vyvážit tyto mátožné postavy měla zřejmě Elektra stylizovaná až do vampyrické podoby. Stala se však jen exaltovanou osobou sklouzávající z dramatičnosti do přehnaného afektu. Toto režijní pojetí mělo dopad i na provedení zpěvního partu. Petra Alvarez Šimková v jeho důsledku neúměrně tlačila na hlas, takže nezněl volně a postrádal i svou krásnou barvu a nosnost, na kterou jsme zvyklí z jiných produkcí. Také Amir Khan jako Arbace a zároveň Neptunův velekněz se z tohoto hlediska příliš přepínal, takže jeho tenor byl místy (hlavně ve vyšších polohách) až nepříjemně ostrý. Sonorní bas Jana Hnyka zazněl sugestivně jako hlas Věštby. Svých velkých úkolů se zhostil operní sbor pod vedením Zdeňka Vimra úspěšně.

Hudebně patří Idomeneo mezi vrcholná díla posledních deseti let Mozartova života (jako první z nich). Dramatičnost příběhu, vášnivost a citovost lidských vztahů i monumentalita přírodního živlu – moře – jsou tu vyjádřeny s neobyčejnou přesvědčivostí. Nastudování Norberta Baxy se velmi dobře vyrovnáná s kontrasty jednotlivých ploch jak dynamicky, tak tempově, orchestr hraje na imponující technické úrovni a s velkou vervou, což ovšem způsobuje, že zvuk je někdy až příliš hutný. V lyrických částech by byla žádoucí větší plastičnost a občasné zklidnění.

Uvedení Idomenea v DJKT je v každém případě dramaturgickým počinem. Aby však mohlo znamenat i obohacení naší současné operní produkce, muselo by Mozartovo dílo ztvárnit věrněji.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo. Hudební nastudování: Norbert Baxa, dirigent: Norbert Baxa / Chuhei Iwasaki / Claudia Patanè, režie: Arila Siegert, scéna: Hans Dieter Schaal, kostýmy: Marie-Luise Strandt, light design: Daniel Tesař, dramaturgie: Zbyněk Brabec, sbormistr: Zdeněk Vimr. Účinkují: Jaroslav Březina / Philippe Castagner, Hannah Esther Minutillo / Barbora Polášková de Nunes-Cambraia, Markéta Böhmová / Zuzana Kopřivová / Doubravka Součková, Petra Alvarez Šimková / Katrin Kapplusch, Amir Khan / Tomáš Kořínek a Jan Hnyk / Jevhen Šokalo. Psáno z premiéry 9. 3. 2019 ve Velkém divadle.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 17. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 30)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ