Divadelní noviny > Blogy Zahraničí

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 35)

Výjimečný a odvážný dramaturgický počin má na svém kontě Staatstheater Meiningen. Začátkem března uvedlo ve světové premiéře novou verzi opery švýcarského skladatele první poloviny 20. století Othmara Schoecka (1886 – 1957) Zámek Dürande (Das Schloss Dürande). Dílo, které je ve světě neznámé, které by si však popularitu zasloužilo.

Opera přináší silný mnohovrstevnatý příběh a působivou melodickou hudbu. Hudebně ji nastudoval GMD  Philippe Bach, režíroval intendant meiningenského divadla Ansgar Haag. Vznikla sugestivní inscenace, která diváky hluboce zasahuje.

Historie vzniku a inscenování této čtyřaktové opery je velmi zajímavá a pohnutá. Othmar Schoeck ji napsal v letech 1939-1941 podle stejnojmenné novely Josepha von Eichendorff z r. 1837 jako svoji pátou operu, původně na libreto Hermanna Burteho. Burte, Němec sympatizující s nacismem, měl zásluhu na tom, že se premiéra díla konala v Berliner Staatsoper. V roce 1943! Pro skladatele z neutrálního  Švýcarska to mělo fatální následky. Nejen, že opera kvůli jazykově nevhodnému textu neměla žádný velký úspěch, ale skladatel byl – ačkoliv vystupoval zcela apoliticky – později obviněn z kolaborace s nacistickým režimem. Zámek Dürande se po válce už nehrál.

V roce 2013, sedmdesát let po prvním uvedení opery, se dirigent Mario Venzago a libretista Francesco Micieli rozhodli, přesvědčeni o kvalitách tohoto zapomenutého díla, že je uvedou nově s novým textem.  Koncertní provedení této nové verze – opět ve Staatsoper v Berlíně – bylo úspěšné. A nyní tedy došlo i na provedení scénické. V Meiningenu.

Děj se odehrává za časů Velké francouzské revoluce. Jde zdánlivě o obvyklý příběh červené knihovny – mladý hrabě Armand von Dürande miluje sestru hraběcího myslivce Gabrielu Dubois, jejich  vztah je však vzhledem k odlišnému společenskému postavení nežádoucí. Příběh má ale řadu dalších aspektů, psychologických a politických, který z něj činí hluboce lidské a silně nadčasové drama o lidech ocitajících se v důsledku své zaslepenosti a předsudků v soukolí událostí, jimž propadají a které je nakonec drtí. Gabriela prchá z kláštera, kam odešla na přání svého bratra Renalda, jenž chce poměr své sestry zničit. Dívka míří do Paříže, aby se tam s Armandem setkala. Hrabě po ní také touží, ač se schází s hraběnkou Moravaille. Renald je oba pronásleduje a v Paříži dostihne. Připlete se tak k revoluci a veden osobní záští vůči hraběti přistoupí na stranu lidu bojujícího proti šlechtě. Ocitne se ve vězení. Je revolucionáři osvobozen a již jako lidový komisař táhne v jejich čele na zámek Dürande, kam se vrátil mladý hrabě ke svému pološílenému umírajícímu otci. Sem přichází i Gabriela. Milenci se scházejí, dívka je však postřelena a umírá v Armandově náručí, kterého vzápětí Renald zastřelí. Jeho vítězství je ovšem vítězstvím Pyrrhovým. Zámek se po útoku bortí a v jeho rozvalinách, u mrtvých milenců, zůstává jako výčitka všem zaslepeným jen truchlící starý hraběcí komorník Nicolas.

Opera je dramaturgicky výtečně napsána. Sóla, dueta, ansámbly, sborové scény, jednotlivá dějství mají potřebnou gradaci. Schoeckův pozdně romantický symfonismus plně vyhovuje tématu. Skladatel odmítl módu výlučně atonální hudby, jeho dílo je melodické, nese silné rysy impresionismu, je expresivní a dramatické. Působivé jsou lyrické plochy, Gabrielina píseň vracející se jako ozvěna v klíčových momentech je uchvacující. Strhující jsou velké sborové výstupy – ať je to veselá scéna s jeptiškami při vítání nového mešního vína, bojovná revoluční scéna v Paříži či dramatický sbor revolucionářů před samotným závěrem opery.

Plastičnost hudby v provedení meiningenských plně vynikla. Představení 17. května 2019 řídil Peter Leipold. Meininger Hoffkapelle hrála pod jeho taktovkou po technické stránce výborně, dirigent vystihl jak dramatičnost, tak poetiku Schoeckova díla. A orchestr nikdy nepřekrýval pěvce.

Opera je náročná na obsazení. A právě pěvci odvedli výkony na výborné úrovni. V roli Gabriely svým znělým a podmanivým sopránem zářila Sophie Gordeladze. Part interpretovala s absolutní jistotou, vytvořila postavu dojímající svým osudem. Armanda ztvárnil suverénně Ondřej Šaling, kterého zná z minulých let publikum brněnské operní scény (např.z Janáčkova Osudu) i pražského Národního divadla. Mladému hraběti dal nejen hlasovou jistotu, ale i šarm a hereckou přesvědčivost. Po všech stránkách působivý byl i výkon Shina Taniguchiho jako Gabrielina bratra. Jeho sametově znělý baryton má žádoucí razanci a vyrovnanost. Silným, podmanivým hlasem disponuje i představitel Starého hraběte Matthias Grätzel. Scéna vyšinutého starce na prahu smrti, tušícího v opuštěném zámku zkázu svého světa a zaběhnutých pořádků, byla díky němu nesmírně emotivní. Charisma a dramatičnost měla i hraběnka Moravaille v podání výborné Sonji Freitag. Pěvecky a herecky imponoval tenorista Remy Burnens v roli lidového vůdce. Dojemnou postavou byl starý sluha hraběcího rodu Nicolas, který měl v podání KS Rolanda Hartmanna díky jeho skvěle zvládnutému pěveckému partu a jevištnímu vystupování potřebnou starosvětskou důstojnost. Anna Maria Dur přesvědčivě ztvárnila abatyši. I v dalších rolích vystoupili velmi dobře disponovaní pěvci, výborná byla i sborová čísla (sbormistr André Weiss). Představení tak nemělo slabé místo.

Režisér Ansgar Haag má pro spojení hereckých akcí s hudbou mimořádný cit. Žádná z postav nevyzněla ploše a jednoduše, všechny role byly po herecké stránce vypracované do nejmenšího detailu. Jde do hloubky, nezůstává na povrchu. Perfektní vedení pěvců přináší přirozené, působivé herectví, které bezprostředně oslovuje publikum. Sbory nejsou statickým útvarem pohybujícím se ve formacích, ale živoucími lidmi, kteří se hýbají, nenuceně, přirozeně a skutečně hrají! Žádná formální choreografie a zpěv, jak bývá v poslední době časté, ale skutečné herecké a pěvecké výkony jdoucí přirozeně ruku v ruce! Přirozeně tak dochází k propojení jeviště s hledištěm.  Je snadné se ztotožnit s postavami a prožívat jejich dramata. Jsou totiž životné a plně přesvědčivé.

Dění opery je v inscenaci výtvarně situováno do období mezi dvěma světovými válkami. Tento časový posun však linii příběhu nikterak neruší. Moderní scéna a kostýmy Bernda Dietera Müllera a Annette Zepperitz skvěle vystihují charakter díla i jeho nadčasovost. Šikmé stěny podněcují fantazii a vyjadřují mnohé – od představy bortícího se společenského řádu až k mezilidským vztahům a destrukci lidské bytosti. Světlá a vzdušná scéna získává žádoucí charakter díky promyšlenému nasvícení. V celé inscenaci nenajdeme jediné klišé, nic prvoplánového, nic podbízivého. S dobře vyváženým nádechem impresionismu, který koresponduje s charakterem hudby, přináší inscenace až naturalisticky drsný příběh, který je současný a nadčasový zároveň.

Přesto mohla být inscenace ještě působivější, kdyby byla některá místa zkrácena drobnými škrty. Například scény v pařížském restaurantu byly místy přece jen zdlouhavé. A sólové výstupy Renalda a Nicolase v samém závěru díla narušily gradaci děje a oslabily celkové napětí. Škrt by prospěl i sice působivému, ale rovněž zbytečně dlouhému monologu umírajícího starého hraběte.

V nadcházející sezoně už tuto vynikající inscenaci na repertoáru meiningenské opery nenajdete. Ale díky ní se o zapomenutém a obnoveném díle Othmara Schoecka začalo znovu hovořit. Chopit se Zámku Dürande nebo Schoeckovy Penthesiley by jistě byl mimořádně záslužný čin i pro naše operní scény.

Staatstheater Meiningen, Německo – Othmar Schoeck: Das Schloss Dürande. Oper in 4 Akten nach einer Novelle von Joseph Eichendorff. Szenische Uraufführung der textlichen Neufassung, Libretto von Francesco Micieli, musikalische Adaption von Mario Venzago. Musikalische Leitung: GMD Philippe Bach, Regie: Ansgar Haag, Bühne & Kostüme: Bernd Dieter Müller/Annette Zepperitz, Chor: André Weiss, Dramaturgie: Corinna Jarosch. Premiéra 8. března 2019. Psáno z reprízy 17. května 2019.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 13. srpna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 35)

1. Josef Herman

   

   Vážená paní Špalková,
   díky, že už píšete za sebe – jen v úvodu vám unikla věta: Vznikla sugestivní inscenace, která diváky hluboce zasahuje.

   13.08.2019 (20.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ