Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 44)
V rámci projektu Musica non grata s díly skladatelů pronásledovaných nacismem, nastudovala opera Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (NDM) v koprodukci s Národním divadlem v Praze operu Hanse Krásy Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum). 17. 2. 2022 měla inscenace premiéru v Ostravě, 20. listopadu byla provedena v německém originále ve Státní opeře v Praze. Jako autoři hudebního nastudování jsou uvedeni hudební ředitel ostravské opery Marek Šedivý a dirigent Adam Sedlický, operu režíroval Jiří Nekvasil na scéně Daniela Dvořáka a v kostýmech Marty Roszkopfové.
Hans Krása (1899–1944) se narodil v německy mluvící židovské rodině zámožného pražského advokáta. Už jako dítě začal komponovat, v 11 letech mu zazněla veřejně jeho orchestrální skladba. Po gymnáziu se studiu hudby věnoval plně, jeho učitelem byl mj. A. Zemlinsky a později v Paříži A. Roussel. Z jeho koncertních skladeb slavila velký úspěch zejména Symfonie pro malý orchestr. Napsal také dvě opery. Zásnuby ve snu měly svoji světovou premiéru 18. května 1933 v pražském Neues Deutsches Theater, dnešní Státní opeře, dirigoval ji Georg Széll a hlavní roli Ziny zpívala Hilde Konetzni. Nástup nacistů však toto dílo doslova smetl z jeviště, i po válce byla další Krásova tvorba uváděna jen sporadicky. Veřejnosti je autor znám především díky své dětské opeře Brundibár (1942), kterou provedl jako vězeň s dětmi terezínského ghetta více než 50krát ještě před svou deportací do koncentračního tábora Osvětim, kde byl zavražděn v plynové komoře.
Partitura opery Zásnuby ve snu byla dlouho nezvěstná. Poprvé nově byly Zásnuby uvedeny až po šedesáti letech 27. 3. 1994 opět ve Státní opeře Praha díky jejímu tehdejšímu řediteli Karlu Drgáčovi a jeho dramaturgovi dr. Pavlu Ecksteinovi. Tato novodobá světová premiéra byla realizována v hudebním nastudování Israela Yinona a režii Karla Drgáče jako koprodukce s Národním divadlem v Mannheimu, kde byla inscenace následně uvedena. Po úspěchu v Mannheimu byla 1996 přenesena do Národní opery ve Washingtonu a hrána v Kennedy Center. V roce 2014 Zásnuby ve snu uvedlo Badisches Staatstheater Karlsruhe. Ostravské nastudování je tedy druhé poválečné v České republice.
Předlohou pro Zásnuby ve snu je novela F. M. Dostojevského (1821-1881) Strýčkův sen (1858), kterou Dostojevskij napsal po propuštění z káznice a vyhnanství na Sibiři, kam byl odsouzen za účast v proticarském spiknutí. Poměrně rozsáhlé dílo je satirickým pohledem na společnost ruského venkovského maloměsta, zakotveného v hluboké minulosti dosud nezrušeným nevolnictvím, na prospěchářství v lidských vztazích, jimž chybí pravdivost a morálka. Krásovi libretisté Rudolf Fuchs (1890-1942) a Rudolf Thomas (1895-1932) zarámovali tento příběh, který je v libretu mírně zjednodušen, připsanou postavou archiváře, která mu dává rozměr divadla na divadle. Do libreta zasáhl i Max Brod (1884–1968) textem ke kupletu Sen o partii biliáru.
Irena Parlov (Nastasja, Marjina švagrová), György Hanczár (Pavel, příbuzný knížete) Foto: Martin Popelář
Děj opery se soustředí na obyvatelku Mordasova Marju Alexandrovnu, která chce provdat svoji krásnou dceru Zinu za starého, bohatého, poněkud senilně popleteného Knížete, který je nucen pro poruchu kočáru přenocovat v jejím domě. Zina ho ovšem nechce, vášnivě miluje těžce nemocného chudého učitele, pokrokáře a revolučního idealistu Feďu a odmítá také svého vytrvalého nápadníka, dobře situovaného mladého muže Pavla, shodou okolností synovce Knížete. Matka namluví Zině, že když připraví Knížete o rozum svým šarmem, pomůže si sňatkem s ním k penězům a jimi umožní svému Feďovi účinnější léčbu. Zina, ač nerada, zazpívá Knížeti árii Normy; ten je Zinou natolik okouzlen, že jí nabídne manželství, čehož záhy lituje. Do hry vstupuje Pavel a Marjina závistivá švagrová Nastasja, která by chtěla Knížete pro sebe. Pavel namluví svému strýčkovi Knížeti, že se mu o slibu manželství jen zdálo, že se tedy zasnoubil ve snu; Kníže tomu uvěří, protože mívá podivné sny častěji. Nastasja zatím sezve do Marjina domu všechny drbny z městečka, aby jí pomohly zásnuby překazit. Zina se nakonec přede všemi kaje a vyzradí matčinu pletichu. Kníže jí velkodušně odpouští a odjíždí do ciziny; radost Zinina, že nyní definitivně náleží Feďovi, však trvá jen okamžik – dostává zprávu, že Feďa zemřel. Tím opera končí, archivář už jen krátce seznámí v próze publikum s vyústěním – matka prodá veškerý majetek a s dcerou se odstěhuje, Zina se provdá za starého gubernátora v kdesi daleko na východě; je nyní chladná jako kámen, svou nesmrtelnou duši ztratila.
Krásova opera je o lásce, manipulaci, a ačkoliv v sobě má nosné komediální situace, veselá rozhodně není. Zůstává v ní Dostojevského sarkasmus, ironie a grotesknost. Její moderní hudba je příjemná na poslech, reflektuje umělecký kvas meziválečné avantgardy, setkává se v ní tonalita s atonalitou, romantizující nádech s prvky jazzu. Z tohoto hlediska jsou zajímavé především orchestrální mezihry, velmi působivý je kompozičně nápaditý ansámblový kvintet, v němž Zina zpívá proslulou árii Casta diva z Belliniho Normy a doprovází se při tom sama na klavír.
Jorge Garza (Pavel, příbuzný knížete), Pavol Kubáň (Kníže) Foto: Martin Popelář
V pražském provedení 20. 11. řídil představení Marek Šedivý. Orchestr opery NDM hrál technicky velmi dobře, vesměs v odpovídající dynamice, souhra s pěvci byla příkladná. Krásné bylo houslové sólo Vladimíra Liberdy.
Inscenace Jiřího Nekvasila je sdělná, režisér inscenuje operu pravdivě, neimplantuje do ní jiné děje ani žádné druhé a třetí plány. Jeho inscenace v sobě spojuje režijně i výtvarně onu mnohost proudů a směrů té doby, která se odráží v Krásově hudbě, a respektuje i rok děje 1850, dobu ideálů a sílícího volání po společenském pokroku v Rusku. V režii i scénografii se tak setkávají odkazy na polovinu 19. století s dobou vzniku Krásovy opery, s kabaretní stylizací třicátých let 20. století, s prvky symbolismu a surrealismu – intrikánka Nastasja vylézá a mizí v propadlišti jakoby v kanále, kam by vlastně měla patřit; do Ziny zamilovaný Kníže odpočívá po obědě na strunách koncertního křídla, na které předtím Zina hrála. Hraje se na jednoduché šedé scéně, mírně skloněné doleva, která připomíná funkcionalismus 30. let, na lištách na stropě visí paravány s kresbami ve stylu moderních koláží, které během proměn obrazů hlučně sjíždějí ke straně, na jevišti je pouze pohovka. Ústředním bodem scény je proslulý obraz českého expresionisty Emila Filly Čtenář Dostojevského (1907). Když se Zina rozhodne vyhovět matce a usilovat o Knížete, z obrazu zmizí zhroucená postava vysíleného čtenáře, jeho křeslo zůstává prázdné a do jiného křesla před obrazem nyní usedá Zina, jako by se sama stávala čtenářkou. Tento zajímavý scénický a režijní prvek je však přebit důrazem na revuálnost. Tu zajišťuje šest členů baletu NDM v černých kombinézách s tvářemi schovanými pod portréty F. M. Dostojevského, poskakujících při orchestrálních mezihrách po jevišti (pohybová spolupráce Yago Catalinas Heredia, Jana Tomsová), v druhé části večera jsou portréty nahrazeny plexisklovými krabicemi. Kostýmy oscilují mezi dobovým ukotvením v 19. století (dámy) a současností (Pavel a archivář). Kníže je oděn kombinací obou stylů.
Vystupování pěvců na jevišti je srozumitelné, ale jistá míra schematičnosti a režijní stylizace celkovému projevu dominovala. Pěvecké výkony jistě mohly být přesvědčivější, tím spíše, že režie neklade na pěvce neúměrné pohybové nároky; zpěv byl spíše velkooperní, ne konverzační, srozumitelnost textu malá. Pro Marju Alexandrovnu má Lucie Hilšerová velmi dobré předpoklady, především plný barevný mezzosoprán, avšak absence textu způsobila bezbarvost postavy. Sytý soprán Veroniky Rovné jako Ziny zněl nejlépe v Belliniho árii (v níž také dokázala překonat předepsanou strnulost), kdy však poslech rušil zbytečně přezvučený klavír. Pavol Kubáň charakterizoval Knížete především barevností svého znělého hlasu. Jorge Garza jako Pavel se prosadil spíše herecky. Zcela nevyrovnaný byl po technické stránce pěvecký výkon Ireny Parlov jako Nastasji. Jako Archivář města Mordasova zaujal svým barytonem Roman Vlkovič. V menších postavách se dobře uvedly Anita Jirovská jako poselkyně zpráv Barbara a Hana Dobešová jako obyvatelka Mordasova. Ženský sbor NDM (sbormistr Jurij Galatenko) zněl vyváženě, byl však někdy v nástupech nepřesný.
Znovuuvedení Zásnub ve snu je záslužný počin, který upozorňuje na mimořádnou osobnost Hanse Krásy, jehož velký talent krutě přervalo válečné běsnění. Věřme, že ostravské provedení bude podnětem k dalším inscenacím opery a k uvádění jiných Krásových děl.
Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 44)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
