Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 7)

Do souboru inscenací určených pro nejmenší diváky přispěla premiérou 9. prosince i činohra DJKT v Plzni. Uvedla dramatizaci uznávaného románu Tobiáš Lolness od současného francouzského spisovatele a divadelníka Timothéeho de Fombella.

Autorkou dramatizace a režisérkou inscenace je Lucie Ferenzová. Dramaturgii měla na starosti Klára Špičková, scénu a kostýmy navrhla Jana Huskrechtová. Hudbu a texty písní složil Ondřej Rychlý, který zároveň ztvárňuje titulní roli.

Hlavním hrdinou díla, které vyšlo v českém překladu v roce 2009 a získalo si velký ohlas čtenářů, je milimetr velký chlapec Tobiáš, který spolu se svými rodiči a celým národem takto malých lidiček žije v koruně stromu mezi městy větví, lesy lišejníků a mechů a údolími kůry ve stromě s tajemnými dutinami, otvory vyhloubenými hmyzem, s opuštěnými ptačími hnízdy… Jeho otec Sim zasvětil celý život zkoumání světa stromu. Je autorem vynálezu, který však život stromu ohrožuje. Sim nechce vyzradit jeho tajemství za žádnou cenu, a tak se rodina dostává do vyhnanství spodních větví, je terčem pronásledování tajemných pochopů, je odsouzena uzurpátorským kšeftsmanem Jo Mitchem, který strom začne ovládat, drancovat. Mezi obyvateli vládne strach, udavačství a pokřivené charaktery jako v každé totalitní společnosti či pospolitosti, kde se podřízení bojí o ztrátu svého živobytí a cele se podřizují a podlézají nadřízenému za cenu ztráty své důstojnosti a cti.

Příběh o křehkosti světa i lidské statečnosti je v dvoudílné literární předloze originální, přehledný, s jasně vymezenými tématy, mezi nimiž je nejen obžaloba pokřivených charakterů a patolízalství, ale také poměrně jasně a velmi citlivě hraje na ekologickou strunu. A kouzelným způsobem podněcuje fantazii. Na Malé scéně DJKT však příběh takto jasný a inspirující není. Především pro dětského diváka.

Náznaky dějových odboček jsou nejasné, inscenace je plná velmi abstraktních vyjádření událostí a myšlenek a pro malé dítě (inscenace je zařazena do abonmá J 1-3 pro nejmenší diváky) relativně složitých úvah. Navíc je děj doslova rozsekán na skečovité výstupy, mezi nimiž se obtížně hledá souvislost a dějová linka. Sdělení se často zcela zbytečně opakují v písních, což vše ještě více děj rozmělňuje a znepřehledňuje. Nejasná je časová následnost příběhů. Něco se odehrává retrospektivně, jiné v reálném čase. Během akcí se objevují zcela nečekaně a nelogicky nové postavy a zápletky, které nejsou dostatečně objasněny a začleněny do celkového schematu, nevyúsťují v jasný závěr. Ať se jedná o návaznost příběhu lidí stromu a trávového lidu, takzvaných Sloupaných, jen tak mimochodem zmíněnou násilnou smrt, či nejasnou zápletku s kamenem stromu – to vše a mnohé další přispívá k zmatení všeho dění. Navíc každý herec ztvárňuje několik rolí, jejichž maskování není nijak výrazně odlišené. Chaos je tak dokonán.

Velmi nedětská inscenace o kšeftsmanovi, jenž deptá lidi a jehož se všichni bojí, končí velmi dětinsky – publikum udělá na Tobiášovo vyzvání na kšeftsmana velké Baf!, maskovaná postava padá a hurá – dobro zvítězilo nad zlem! Zvídavější dítě se možná optá, proč jsme se takto jednouduše nezbavili zloducha hned…

Inscenace se odehrává na velmi prosté scéně. Iluze stromu a přírody je navozena promítáním obrázků, zvětšených záběrů travin (které jsou na scéně umístěny v malém akváriu) a v průběhu inscenace vznikajících náčrtků na meotaru. Kostýmy jen minimálně evokují přírodu a těch několik dekorací, které využívají přírodniny, žádoucí atmosféru také nenavodí. Nápadité jsou sice elektronické podoby hmyzu vznášející se v několika málo okamžicích v závěru inscenace nad hlavami publika, ale je to bohužel jen krátké osvěžení. Celkově inscenace ani po výtvarné stránce zdaleka nevyužila to, co se jí v literární předloze nabízí.

Ondřej Rychlý je velmi dobrý klavírista a svůj hudební talent již prokázal v řadě jiných inscenací. Hudba, kterou složil k Tobiáši Lolnessovi, je však spíše zvukovou kulisou sestávající se ze zvuků a jednodušších, těžko zapamatovatelných nápěvů, celek nemá jednotný charakter ani melodickou linku, a tak je po této stránce nejpůsobivější hit Já na to mám vypůjčený od skupiny Natural, jehož část Rychlý do své hudební kompozice zapracoval.

Devizou celé inscenace je nasazení herců a jejich herecké výkony, které jsou po všech stránkách výborné. Ondřej Rychlý je tahounem představení a o jeho hereckém talentu není pochyb. Výborně se po komediální stránce blýskl Jaroslav Matějka, který dokázal postavě otce dát kromě citlivé komiky i charakter nezlomného a ve své skromnosti a boji s větrnými mlýny dojemného otce Sima. Ztvárňoval – stejně jako Kamila Šmejkalová (mimo jiné ztvárňující Tobiášovu matku i přítelkyni Elíšu) a Ondřej Vacke – několik rolí. Velké nároky, které sloučení jednoho herce do více postav představuje, splnili všichni obdivuhodně.

Co je to však platné. Inscenace v sobě nese sice mnohá poselství, která jsou zakotvena v literární předloze, v takto nečitelné podobě je ale, obávám se, dešifruje především dospělý divák. Pokud k tomu ovšem bude mít chuť. Dítě na krátké okamžiky zaujmou vedle létajících hraček snad skeče, zdařilé pády, fackovací scénky…

Ale zaujmou je vůbec? A pakliže ano, je to to, co rodiče očekávají od představení pro nejmenší diváky? Odpověď na poslední otázku ukážou až příští reprízy.

DJKT Plzeň – Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness. Překlad: Drahoslava Janderová, režie: Lucie Ferenzová, dramaturgie: Klára Špičková, výprava: Jana Hauskrechtová, hudba a texty písní: Ondřej Rychlý, inspice: Veronika Brankov, nápověda: Petr Kotora. Premiéra 9. 12. 2017 na Malé scéně DJKT v Plzni.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 13. ledna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ