Inscenace roku 2013
V pořadí již 21. ročníku ankety Divadelních novin se účastnilo 118 přispěvatelů. Oslovujeme vždy nejen divadelní kritiky, ale i ostatní naše autory a vybrané kulturní osobnosti tak, abychom co nejplastičtěji pokryli významné inscenační události českého divadla za uplynulý rok. Každý účastník má jeden hlas a může vybrat jakoukoli u nás vzniklou inscenaci či divadelní akci. Uvede-li jich víc, jeho bod se jejich počtem dělí.
Matěj Antoš: Ludmila Ulická: Ruská zavařenina, r. Ivan Rajmont, Komorní scéna Aréna Ostrava.
Václav Bartoš: Plovárna režisérky Veroniky Riedlbauchové v podání (bra)Tři v tricku. Je rozvíjena milými a úsměvnými gagy v žánru nového cirkusu, z něhož režisérka vybrala pro své dílo jevištní akrobacii včetně chůze po laně a žonglování. Jednotlivá čísla jsou přirozeně propojena do lehce srozumitelného a vtipného příběhu mužské řevnivosti. To vše pojato s nadhledem a elegancí slušící nejlepším divadelním produkcím poslední doby tohoto žánru u nás.
Pavla Bergmannová: Jan Mikulášek: Zlatá šedesátá, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / Národní divadlo Brno. Pro nenápadný půvab elementárních částic rozehraných ve strhující divadelní výpověď o době, která je v nás stále hluboce zakořeněna. Boris Vian: Pěna dní, r. Anna Petrželková, Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Za zdařilé generační čtení Vianova románu a jeho „zreálnění“ skrze svět křehkých, ale působivých divadelních obrazů, které noří divákovu fantazii do pěny dní.
Martin Bernátek: Erich Kästner: Luisa a Lotka, dramatizace a r. Jan Kačena, Divadlo D21 Praha.
Jiří Borovička, zpravodaj ČTK: Jednoznačně volím inscenaci Divadla v Dlouhé O líné babičce podle stejnojmenné předlohy Aleny Kastnerové. Kvůli režii Jana Borny a Miroslava Hanuše, kteří vynikající Jarmile Vlčkové v titulní roli splnili veškerá přání, jež si střádala do starého škapulíře, i brilantní hudební stránce v provedení sehraného hereckého souboru. Kvůli poezii i fantazii – ocení ji i dospělý doprovod těch, jimž je inscenace určena.
Veronika Boušová: Všemi opěvovaného Opričníka teprve uvidím a nic extra velkolepého jsem loni nepotkala, takže můj tip patří tomu, co mě nejvíc pobavilo: Guy de Maupassant: Miláček, r. Daniel Špinar, Městské divadlo Kladno.
Josef Brož: Nic dobrého jsem neviděl.
Jan Burian (básník, publicista a hudebník): Pro mě bylo velké překvapení, když se Jaroslava Šiktancová a Martin Pacek spolu se studenty DAMU pustili do Vojny mého otce. A výsledek je obdivuhodný – je to nádherná inscenace plná energie, poezie, radosti z pohybu, humoru…
Jan Císař: Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Perníková chaloupka, r. Jakub Vašíček, Divadlo Minor Praha. Uvádím-li těch „šedesát minut rockovo-folklórních orgií“ jako svůj tip pro anketu DN na inscenaci roku 2013, ač měly premiéru na podzim 2012, je to ze dvou důvodů. Za prvé se podařilo ve všech komponentech toho nezvyklého scénování známé pohádky vystavět tvar, který je až překvapivě přitažlivým představením pro rodiče i děti. Za druhé je to vynikající příspěvek pro přemýšlení o funkci, vlivu a podobě adaptací v době „intertextuální“, kdy se potvrzuje, že „vyprávění příběhů je vždycky uměním opakování příběhů“, jak napsal Walter Benjamin.
Martina Černá, vedoucí Oddělení mezinárodní spolupráce a vnějších vztahů IU/DÚ: Dělím svůj hlas mezi inscenace ČEZko forever režiséra Petra Boháče (Spitfire Company v Divadle Akropolis v Praze) a Ibsenova Eyolfka (r. Jan Nebeský, Divadlo v Dlouhé Praha).
Kamila Černá: Václav Havel: Zahradní slavnost, r. Dušan D. Pařízek, Národní divadlo Praha.
Zbyněk Černík, překladatel, odb. prac. DÚ/IU Prha: Nenapadá mě jeden titul, ale hned dva: Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Buržoazie, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / Národní divadlo Brno. Premiéra se konala už v červnu 2012, ale dokud to byla Reduta, a ještě ne Divadlo Na zábradlí, chvíli trvalo, než jsme se o inscenaci dozvěděli i mimo Brno. Navíc v DNz měla na podzim 2013 premiéru její pražská verze. V každém případě skvělé autorské divadlo. Vít Peřina: Loutky hledají talent, r. Tomáš Dvořák, Naivní divadlo, Liberec. Ouha, i ty měly premiéru na konci roku 2012 (v říjnu). Snad mi to prominete. Opět mimopražská inscenace, takže stejný problém. Velmi zdařilá loutková hra pro děti i (nebo spíš hlavně) dospělé.
Soňa Červená: Nemohu se rozhodnout, nabízím tedy ze svých favoritů: J. Mikulášek: Zlatá šedesátá, r. J. Mikulášek, Divadlo Reduta/ND Brno, Miloš Orson Štědroň: Divadlo Gočár, r. Jan Nebeský, Omnimusa o. s. a Jiří Havelka, Karel František Tománek: Dechovka, r. Jiří Havelka, Divadlo Vosto5 v Baráčnické Rychtě v Praze. A samozřejmě Myslivečkova opera Olimpiade, dir. Václav Luks, r. Ursel Herrmannová ve Stavovském divadle v Praze.
Jan Dehner: Benjamin Britten: Sen noci svatojanské, dir. a sbormistr chlapeckého sboru Jakub Klecker, r. Roman Meluzín, Národní divadlo Brno. Ideální soulad díla, režijního konceptu a jeho scénického i hudebního provedení, bohužel v české operní praxi řídký úkaz.
Kateřina Dolenská: Hlasuji pro generační výpověď Divadla Športniki Simply Clever, r. Jakub Vašíček a kol. protože jde o generační výpověď, které bezezbytku rozumím, a je – jako ostatně všechny produkce Divadla Športniki – hrána s obdivuhodnou energií a nadšením pro divadlo.
Lenka Dombrovská: Díky novému uměleckému týmu, který nyní sídlí v Divadle Na zábradlí, se Praha dočkala podzimní smršti pozoruhodných „obnovených premiér“. Za nejzdařilejší (v Brně i Praze) považuji inscenace v režii Jana Mikuláška – Zlatá šedesátá a Europeana. Svůj hlas však nechci dělit a dávám ho jiné skupině – Vosto5: Jiří Havelka, Karel František Tománek: Dechovka, r. Jiří Havelka, Divadlo Vosto5 v Baráčnické Rychtě v Praze. Diváci se během představení mohou u piva a vlezlé dechovky (kterou hraje Sto zvířat!) s pomocí téměř tří desítek herců a hudebníků pohádat o česko-německém soužití a vyrovnání či kolektivní vině, a když není zbytí – i servat. Je to trochu víc než divadlo…
Věra Drápelová: Josef Mysliveček: Olimpiade, dir. Václav Luks, r. Ursel Herrmannová, Collegium 1704 ve Stavovském divadle v Praze (koprodukce Národní divadlo Praha / Théâtre de Caen / Opéra de Dijon / Grand Théâtre de Luxembourg). Produkce vypracovaná hudebně i scénicky, což je v našich poměrech bohužel zcela výjimečná událost. Na první české scéně by to naopak měl být standard.
Jan Dvořák: Jiří Havelka, Marek Zákostelecký: Poslední trik Georgese Mélièse, r. Jiří Havelka, Divadlo Drak Hradec Králové.
Petr Dvořák: Pouze jediný titul jsem vybrat nemohl, tudíž budete muset můj hlas dělit: J. Mikulášek: Zlatá šedesátá, r. J. Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno. Jan Mikulášek: Šedá sedmdesátá, r. Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí Praha. V. Havel: Zahradní slavnost, r. D. D. Pařízek, ND Praha, N. V. Gogol: Hráči, r. Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna Ostrava. Henrik Ibsen: Eyolfek, r. Jan Nebeský, Divadlo v Dlouhé Praha. D. C. Jackson: Můj romantický příběh, r. Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče Ostrava.
Věra Eliášková: J. Havelka, M. Zákostelecký: Poslední trik Georgese Méliése, r. J. Havelka, Divadlo Drak Hradec Králové. Kouzla, iluse, humor i profesionalita.
Richard Erml: Vladimír Sorokin: Den opričníka, r. Kamila Polívková, Studio Hrdinů Praha.
Jaroslav Etlík: Václav Havel: Zahradní slavnost, r. Dušan D. Pařízek, Národní divadlo Praha. Nakonec jsem se rozhodl pro tuto Pařízkovu inscenaci. Důvod? Jednoduchý. Inspirovaná režie, kvalitní text a znamenité herecké výkony. Suma sumárum: výborné divadlo. V letošním roce bylo ale zajímavých počinů víc. Zmínit bych tu chtěl alespoň pozoruhodnou „pohyblivou“ site specific na motivy Meyrinkova Golema na pražské Štvanici. I tento (Kubákův a Novákové) pozoruhodný projekt patří k tomu nejlepšímu, co jsem v českém divadle během letošního roku viděl.
Barbora Etlíková: J. Mikulášek: Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho, r. J. Mikulášek, DNz Praha. Podstatně se dotýká současných problémů české společnosti, což nečiní prvoplánově, ale čistě uměleckými prostředky. Jedinečná je na ní právě vyváženost obojího.
Petr Feyfar: Václav Havel: Audience, r. Jiří Ondra, Divadlo D21 Praha. Tvůrcům se podařilo najít vlastní přístup k Havlovu textu, a tak prokázat jeho životnost bez závislosti na recyklaci známých interpretací.
Hana Frejková: William Shakespeare: Richard III., r. David Drábek, Klicperovo divadlo Hradec Králové. Naprosto přesná sonda do společnosti, groteskní smršť, podaná s humorem a apelativností.
Patrick Fridrichovský: Zážitkem roku pro mne byla poloamatérská inscenace muzikálu Jonathana Larsona Rent v režii Steve Josephsona v pražském Divadle Na Prádle. Mám pocit, že česká off-Broadway se za poslední roky usídlila právě tam. Říká se, že to v muzikálu nejde bez peněz. Jistě je to pravda, ale bez odvahy a touhy dokázat něco víc nelze muzikál dělat vůbec.
Arnošt Goldflam: Obecně vzato, více se mi toho nelíbilo, než líbilo – a to chodím do divadla docela pilně. Chtěl jsem i napsat – ale nenapíšu, protože bych nerad, aby z toho byla taková olympiáda, a ono to k tomu směřuje. Tak teda neřeknu nic. Můj tip by byl, kdyby se inscenace pořádně a kvalifikovaně a analyticky reflektovaly, což se děje málokdy, většinou jsou ty kritické reakce takové – jak se říká – o čem mluví ten nejblbější herec na první čtené… Nebo taky, že si dotyčný(á) naopak zas myslí, že je nade všechno a všechny nejchytřejší. A taky jsem mnohé neviděl…
Jan Grulich: L. Ulická: Ruská zavařenina, r. I. Rajmont, KSA Ostrava. Pro maximální nasazení sehraného souboru, který je nyní na vrcholu svých tvůrčích možností. Pro krásný text se silnými intertextuálními odkazy, který zpracovává konec starých časů a nástup nových krutých pořádků.
Dana Hábová: Karel a Josef Čapkové: Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná! r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno. Lucie Trmíková, Gert Hofmann: Pomocník Walser, r. Jan Nebeský, Studio Hrdinů Praha. Dle návodu DN k hodnocení: Jsou „nejzajímavější, nejpozoruhodnější, nejvýraznější…“
Jiří Hanák: Mezi víc než šedesáti zhlédnutými letošními činoherními inscenacemi bylo několik, jež byly natolik inspirativní, že by si zasloužily zmínit všechny. Nejsem ale schopen, vzhledem k nesrovnatelnosti jejich různorodého režijního přístupu, některou z nich jmenovat jako nejlepší. Proto si dovoluji jmenovat výjimečný čin z oblasti mně bližší, hereckou osobnost letošního roku. Podle mého názoru je jí Karel Dobrý. Naprosto různorodé výkony, jmenovitě Célina ve Studiu Hrdinů, Opričníka tamtéž či Van Gogha v Divadle Kolowrat, spojuje tak obdivuhodným způsobem, že si vysloužil mou úctu.
Jan Hančil: N. V. Gogol: Hráči, r. Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna Ostrava. Viděno na Festivalu v Hradci.
Tereza Harmatová, šéfredaktorka divadelního serveru Divá báze: N. V. Gogol: Hráči, r. I. Krejčí, KSA Ostrava. Inscenace se vymyká nápaditou režií, sehraností a dotáhnutím hereckého projevu.
Helena Havlíková: Gaetano Donizetti: Anna Bolena, hudební nastudování Oliver Dohnányi, r. Ivan Krejčí, Divadlo Antonína Dvořáka / NDM Ostrava. Ostravská kuráž uvést první z tudorovských operních dramat mistra belcanta Gaetana Donizettiho byla podložena oprávněnou důvěrou v celý tým s klíčovým významem sólistů a Janou Šrejmou Kačírkovou v titulní roli v čele. Historická událost z anglických dějin roku 1536 a pěvecká gymnastika belcanta v Ostravě nezůstaly odtažitou operní vykopávkou a brilantními tirádami pro pouhý efekt, ale staly se strhujícím psychologickým dramatem vášně, touhy, úzkosti, moci i ponížení vyjádřeného hudbou, z níž mrazí, která něžně dojímá i divoce burácí.
Helena Herbrychová: Mé srdce patří Nebeského a Trmíkové Kabaretu Shakespeare v Teatro Roxy/NoD Praha.
Josef Herman: J. Mysliveček: Olimpiade, dir. V. Luks, r. U. Herrmannová, Stavovské divadlo / ND Praha. Operní divadlo současnosti začíná špičkovým hudebním nastudováním Václava Lukse s orchestrem Collegium 1704 a s mezinárodním obsazením sestaveným podle potřeb partů i jevištního dění, které režisérka Ursel Herrmann odvíjí z hudby, prostoru, interpretů a příběhu k estetickému požitku, jaký jinde než v operním divadle prožít nelze.
Bohdan Holomíček: Henrik Ibsen: Eyolfek, r. Jan Nebeský, Divadlo v Dlouhé Praha. Skutečně až na krev…
Miloš Horanský: Strakonický dudák režiséra Jana A. Pitínského v činohře pražského národního divadla zdaleka není „nej“ – ale je studiahodný a vysílá tyto impulsy: 1) Nenásleduje Krejču, Krause, Svobodu ze 60. let a jejich intenzitu výkladu a výrazu. Ta inscenace byla magická a pohoršovala recenzenty režimního ražení. Spolu s Drahomírou to byla dvě navrcholvzetí české klasiky. 2) Tylův text není třeba zachraňovat obžernou a naivní intenzitou všech jevištních prostředků. 3) Tyl je prostoduchý a jen dobový?… Asi tak jako pořekadla, pohádky, úsloví, střelné modlitby, lidové písně… Tylova hra je moudrý a surreálný mýtus o podobách české nátury a záhybech lidské duše.
Zdeněk Hořínek: Patrik Ouředník: Europeana, r. Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí Praha. Originální pohled nazírající v groteskní zkratce vysoké i nízké dějiny podivného století.
Saša Hrbotický: David Seidler: Králova řeč, režie P. Kracik, Divadlo pod Palmovkou, Praha. Nádherná tečka režiséra Petra Kracika za jeho dlouholetým vedením libeňské scény. Výjimečná inscenace, která se obejde bez postmoderních vycpávek, zato se pyšní excelentním výkonem Martina Stránského v ústřední roli a nevšední emotivností.
Radmila Hrdinová: Emil František Burian: Vojna, r. Jaroslava Šiktancová, Divadlo DISK / DAMU Praha. Studenti DAMU se chopili Burianovy Vojny nikoli jako archivního kousku, ale vzali ji zcela za svou s velkým pochopením a respektem k její emotivní výpovědi o životě a smrti. Vznikla jevištní báseň dokonalé kolektivní souhry, strhujícího tempa a precizní pohybové, hudební i slovní kultury. Pro mě zážitek roku a radost z propojení „starého“ a „mladého“ divadla.
Jiří Hromada, prezident Herecké asociace: Christopher Hampton: Úplné zatmění, r. Pavel Khek, Městské divadlo Mladá Boleslav. Režisér protrpěl, probásnil a promiloval Jinakost za sounáležitosti sugestivních bytostí Verlaina (Petr Mikeska) a Rimbauda (Matouš Ruml).
Vladimír Hulec: Rozpětí současného divadelního dění je tak široké, že nedokážu určit jedinou inscenaci či projekt. Volím proto čtyři vrcholy čím dál pestřejšího českého divadelního mnohoúhelníku: Václav Havel: Zahradní slavnost, r. Dušan D. Pařízek, Národní divadlo Praha. Havel konečně našel u nás současné herecké a režijní zpracování a soudobý výklad. Hana Voříšková: Pohyblivé obrázky. Performance solitérky české nezávislé scény, tentokrát nejen (opět) precizní a poeticky křehká po obsahové a formální stránce, ale i hudební (Helena a Jiří Vedralovi). Zážitek z absolutna. A do třetice dva divadelně rovnocenné projekty: Golem čerstvých absolventů DAMU Ivana Kristiána Kubáka a Marie Novákové inscenovaný v opuštěném domě na pražské Štvanici. Grupa mladých divadelníků oživila objekt nejen multižánrovou a multidisciplinární, ale současně i multiplikační akcí, jež odkrývá u nás dosud nevyužívané možnosti divadla v nedivadelních prostorech. A Naučená bezmoc, taneční site-specific projekt skupiny VerTeDance Company vzniklý v prostoru bývalých lázní DP Praha pro festival 4+4 dny v pohybu ve spolupráci s mezinárodním týmem umělců v režii Jiřího Havelky. Syrovost opuštěných lázní, téma předlohy Dagmar Šimkové o ženách v pracovních lágrech 50. let a zpracování se setkaly mírou umělecky i divácky eruptivní.
Dušan Hübl: Viděl jsem téměř pouze díla různých obskurních spolků, kamennou sféru jsem buď stíhal se zpožděním, které již vylučuje účast v anketě, nebo se mi to zas až tak moc nelíbilo. Nakonec jsem váhal mezi Výhledem na řeku Labe pražského Divadla Kámen a Romeem a Julií od Geisslerů. Tato dvě díla pro mne letos byla asi největším zážitkem. Nakonec volím druhý titul, Romeo a Julie (ve)dle Romia und Juliety, r. Petr Hašek, Geisslers Hofcomoedianten Kuks/Praha. Pro dost otřepané téma inscenátoři našli velmi neotřepaný textový zdroj s multikulturním původem a dokázali se na obé podívat novým pohledem, takže tématu našli neotřepaný výklad. A dokázali jej podat zábavným, sdělným a přitom silným způsobem.
Tereza Hýsková: Gustav Meyrink, Ivo Kristián Kubák, Marie Nováková: Golem, r. Ivo Kristián Kubák. V řadě site-specific projektů se jedná o interaktivní událost svého druhu u nás zatím ojedinělou.
Petr Christov: Karel Jaromír Erben: Kytice, r. Jan Holec, DS Korek. Inscenace studentů právnické fakulty režírovaná studentem DAMU je zjevením: podmanivé scénické obrazy, výtečné čtení předlohy, energie; a taky návrat ke kořenům Erbenových balad, který přináší tragično aktuálnější, než bychom čekali.
Olga Janáčková: J. Mysliveček: Olimpiade, dir. V. Luks, r. U. Herrmannová, Stavovské divadlo Praha. K tipu není třeba nic dodávat, protože inscenace byla ve všem všudy perfektní.
Zuzana Jindrová, vedoucí dokumentace DÚ/IU v Praze: L. Ulická: Ruská zavařenina, r. I. Rajmont, KSA Ostrava.
Kateřina Jírová: V. Sorokin: Den opričníka, r. K. Polívková, Studio Hrdinů Praha.
Vladimír Just: L. Ulická: Ruská zavařenina, r. I. Rajmont, KSA Ostrava. Nedovtipa v nás (i já jsem mu prvních 20 minut popřával sluchu) by zbrkle soudil, že je to „o Rusku“, maximálně z toho bude jak labužník z ústřice znalecky vycucávat „aluze na Čechova“: to všechno tam taky je, ale hraje se tu hlavně a především o nás, o našem „podtunelovaném“ průšvihu a neschopnosti se z něj vyhrabat. Nemám s čím to srovnat – snad jen pražský Činoherák v době své největší slávy!
Jan Kerbr: I letos se objevilo na našich jevištích několik nadprůměrných inscenací. Nechci ale svůj hlas drobit do zlomků, proto uvedu jenom jednu: Ivan Martin Jirous, Františka Jirousová: Magor, scénář a r. Ivo Krobot, Divadlo U stolu Brno.
Petr KlariN Klár: Billy Roche: Slož mě něžně, r. Janusz Klimsza, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Nenápadný půvab dokonalosti.
Jan Kolář: J. Mikulášek: Šedá sedmdesátá, r. J. Mikulášek, DNz Praha. Ne inscenace bezchybná, nicméně zatím jediná „komplexní“ umělecká reflexe tzv. normalizace, která má smysl a váhu. Podobně jako se teprve němečtí mladí historici 60. let vyrovnali bez předsudků s nacismem, i s naší pozdní totalitou patrně smysluplně zúčtuje až generace, která ji neprožila.
Karel Král: Neumím dát letos hlas jedné jediné inscenaci, mám jich na svém osobním seznamu hned sedm. Proto si dovolím poslat hlas SKUTRu. Režírujícímu duu Kukučka-Trpišovský se podle mého soudu letos povedla celá škála inscenací: balet Čarodějův učeň v Národním divadle, Sen noci svatojánské na Letních shakespearovských slavnostech i muzikálový Mauglí v Kalichu. A to jsem z jejich inscenací roku 2013 zatím neviděl Lišku Bystroušku v brněnském Národním divadle a Labutí jezero v Klicperově divadle Hradec Králové.
Yvona Kreuzmannová: Petr Boháč, Lenka Dusilová: One Step Before the Fall, chor. Markéta Vacovská, r. Petr Boháč, Spitfire Company & DAMÚZA. Inscenace je pro mne mimořádným zážitkem roku, a to hned ze dvou důvodů: tím prvním je dokonalá souhra dvou ženských osobností, Lenky Dusilové a Markéty Vacovské, dlouho jsem neviděla umělkyně, které mají tak silné charisma, jsou naprosto odlišné a dokážou se navzájem „poslouchat“, vnímat výrazové možnosti pohybu, divadla a hudby v naprostém souznění. Tím druhým je dynamický vývoj Spitfire Comp. a režijní i manažerský vliv Petra Boháče. Tak vysoké mezinárodní uznání, jakým je souběh Herald Angel Award na Edinburgh Fringe a první místo z více než pěti set děl na Aerowaves, můžeme (nejen) pro Čechy hledat jen těžko. Důležité bude, kam se toto seskupení a česká tanečně-pohybová scéna budou posouvat dál. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale tady se jich urodilo víc. Včetně Miřenky Čechové…
Eva Kröschlová: Lenka Bartůňková, Michal Záhora: Orbis Pictus, chor. Lenka Bartůňková/Michal Záhora, Nanohach Praha. Inscenace mne potěšila svou tanečností, která neomezila její filosofickou výpověď.
Jiří P. Kříž: Jednoznačně Ruská zavařenina Ludmily Ulické a Ivana Rajmonta v ostravské Aréně! Nejenom Rusko, ale i svět na konci civilizace. Huxley to viděl ještě optimisticky. My už nemáme vidět co. Lidská kultura se přírodě nepovedla. Ti, co kradou, nás možná o chvilku přežijí. Ruská zavařenina není sladká. Zplesnivěla. Jen sto let po Čechovovi. Beznaděj mne při každém zhlédnutí utápí…
Tatjana Lazorčáková: Inscenace režiséra Ivana Krejčího Hráči v Komorní scéně Aréna v Ostravě – fascinující herectví všech interpretů a hráčů (!) v detailně vystavěných situacích.
René Levínský: Pozoruhodných divadelních inscenací jsem v roce 2013 viděl mnoho, ať už tu O líné babičce v Divadle v Dlouhé či Dechovku v Baráčnické rychtě. Svůj hlas ale dávám nedělitelně a cele spolku Tygr v tísni za jeho projekt Golem (námět Gustav Meyrink, divadelní adaptace Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák, r. Ivo Kristián Kubák). Je to detailně promyšlené a přesto živé představení, plné výjimečně soustředěných hereckých výkonů i čisté výtvarné krásy.
Otto Linhart: L. Ulická: Ruská zavařenina, r. I. Rajmont, KSA Ostrava. Výjimečný dramatický náhled na čechovovská témata v excelentním provedení ansámblu KS Aréna. Rovněž by stála za to zmínit podruhé obnovená premiéra inscenace Betlém z pera J. A. Pitínského, r. Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku Brno, obzvláště co se týče využití exteriérů, ať už v Brně v nově pojmenované Uličce Václava Havla a jejím okolí, nebo v pražské Nerudově ulici a prostorech před Matyášovou bránou.
Marcela Magdová: Svůj tip dělím mezi tři inscenace: Gogolovy Hráče v Komorní scéně Aréna v režii Ivana Krejčího, Višňový sad Jana Mikuláška v Divadle Husa na provázku, který měl sice premiéru v listopadu 2012 roku, ale širšího povšimnutí si vydobyl až v loňském roce, a hlavně Pařízkovu Zahradní slavnost ve Stavovském divadle v Praze. Všechny se zásadním způsobem vyrovnávají s tradicí a jistou pietou, s nimiž je na českých jevištích k těmto textům přistupováno. Anebo – chcete-li trochu podrobněji – za hbité prsty falešného hráče Alberta Čuby, koncentrovanou chladnost režijního designéra a buchtičky ve zlaceném hledišti.
Martin Macháček: Dora Viceníková, Jan Mikulášek: Ende gut, alles gut, r. Jan Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno. Mimořádná inscenace uvedená za mimořádných okolností v Divadle Reduta nebyla pouhou besídkou na rozloučenou, ale sofistikovaným pásmem bizarních skečů. Z původně zamýšleného projektu Gurmáni zůstaly pouze gigantické modely ovoce a zeleniny. Tu a tam se objevovaly mezi kulisami z Europeany a rekvizitami z dalších inscenací roztroušených po celé budově.
Karel Makonj: J. Havelka, K. F. Tománek: Dechovka, r. J. Havelka, Divadlo Vosto5 v Baráčnické Rychtě v Praze. Inspirativní využití prostoru, umožňující téměř konceptuální divadelní tvar.
Nina Malíková: J. Havelka, M. Zákostelecký: Poslední trik Georgese Mélièse, r. J. Havelka, Divadlo Drak Hradec Králové. Důmyslná kombinace loutkové rakvičkárny a filmové grotesky, a to vše ryze divadelními, zdánlivě jednoduchými prostředky. Je to pocta filmovému mágovi, ale také hravosti, fantazii a umělecké tvrdošíjnosti. Rozhodně zážitek!
Lubomír Mareček: A. P. Čechov: Sežereš sám sebe (Platonov), r. úprava, scéna a kostýmy M. Amsler, HaDivadlo Brno. Verdikt: Režijně i herecky mimořádně propracovaná Čechovova prvotina, kterou Marián Amsler podivuhodně a nenásilně sklenul s dneškem přes cynismus, sebestřednost a bezohledost zúčastněných.
Zdena D. Mejzlíková: Pavel Juráček, Dora Viceníková, Jan Mikulášek: Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., r. J. Mikulášek, Divadlo Reduta / / ND Brno. Originální režie, působivé výtvarné pojetí.
Dominik Melichar: Hlasuji pro Den opričníka režisérky Kamily Polívkové v pražském Studiu Hrdinů. A to především pro opravdu sugestivní výkon Karla Dobrého v ústřední roli a pro pozoruhodné režijní zpracování, zejména stran ovládnutí prostoru divadla a zapojení vedlejších postav.
Petr Minařík, majitel nakladatelství Větrné mlýny, redaktor ČT Brno: Mikuláškova Šedá sedmdesátá v DNz. Skoro normalizovaná divadelnost, kterou by si s chutí divák zopakoval i jindy a jinde, ale jaké zklamaní z celostátní normy českého divadla: obvyklá šeď. Dobře, že Zábrana zůstal jen v programu a Hepnarovou je třeba vnímat jen jako obraz v pohybu.
Josef Mlejnek: Eugène Ionesco: Král umírá, r. František Derfler, Divadlo U stolu Brno. Odůvodnění viz recenze v DN 15/2013 Ionescovo mysterium mortis.
Alena Morávková, překladatelka: Gerhart Hauptmann: Před západem slunce, r. Ladislav Smoček, Činoherní klub Praha. Vynikající hra, promyšlená režie a zejména skvělý výkon Petra Nárožného v hlavní roli. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči, r. Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna Ostrava. Vynikající Gogolova groteska, která neztrácí v naší době podvodů a korupce aktuálnost, přesné portréty hráčů v čele s Albertem Čubou v roli Utěšitelného. Martin Walser: Všemocný pan Krott, r. Hana Burešová, Městské divadlo Brno. Objevný dramaturgický tip, expresivní režie a výtečné výkony herců, především Jana Mazáka v titulní roli.
Iva Najďonovová: H. Ibsen: Eyolfek, r. J. Nebeský, DvD Praha. N. V. Gogol: Hráči, r. I. Krejčí, KSA Ostrava. J. Mikulášek: Zlatá šedesátá, r. J. Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno.
Jana Návratová: Jan Kodet, Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský: Čarodějův učeň, r. Skutr, chor. Jan Kodet, Národní divadlo Praha. Kdybych mohla dvě inscenace, tak by to byl ještě site specific projekt VerTeDance Company v prostoru bývalých lázní DP Praha Naučená bezmoc inspirovaný knihou Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, r. Jiří Havelka, chor. Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Lucia Kašiarová a Lally Ayguado Farro.
Bohumil Nekolný: Josef Mysliveček: Olimpiade, dir. V. Luks, r. U. Herrmannová, ND Praha. Především pro perfekcionistické hudební nastudování Václava Lukse. Václav Havel: Žebrácká opera, r. Daniel Špinar, Klicperovo divadlo Hradec Králové. Neb až zde jsem pochopil, o čem Václav Havel tuhle variaci psal.
Jana Paterová: Guy de Maupassant, Daniel Špinar: Miláček, r. Daniel Špinar, Městské divadlo Kladno.
Petr Pavlovský: Jsem sice už půl roku v depresi a do divadla nechodím, ale přesto bych rád tipoval Plovárnu na motivy Vančurova Rozmarného léta autorky a režisérky Veroniky Riedlbauchové, o které jsem psal na internet Divadelních novin ve svém blogu z hradeckých Regionů. Soubor se jmenoval (bra)Tři v tricku.
Radmila Petrmichlová, odb. pracovník DÚ/IU Praha: William Shakespeare, Lucie Trmíková: Kabaret Shakespeare, Studio Damůza / Teatro Roxy/Nod Praha. Inscenace bizarní, leč úchvatná. Kreativní ve všech svých složkách – skvělé herecké (i pěvecké) výkony, nesmírně působivá vizuální složka (především kostýmy), o hudbě nemluvě.
Pavla Petrová: J. Havelka, M. Zákostelecký: Poslední trik Georgese Mélièse, r. J. Havelka, Divadlo Drak Hradec Králové.
Jana Pilátová: Mám dva tipy – Letní projekt Divadla Continuo Ve sklepě – site specific v písecké sladovně v režii Pavla Štourače Vojna. E. F. Burian: Vojna, r. Jaroslava Šiktancová, Divadlo Disk / DAMU Praha.
Vojtěch Poláček, vedoucí divadelního oddělení Národního muzea Praha: Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad, r. Jan Frič, Divadlo Na zábradlí Praha. Hravost, drzost, nápaditost, vtip, výsměch, hysterie, recyklace… strukturovaný chaos.
Martin Porubjak: Zde jest můj rozsudek (žel zdvojený, ale jinak jsem to neuměl) – Martin Walser: Všemocný pan Krott, r. Hana Burešová, Městské divadlo Brno. Nevídaně skvělá groteskní inscenace od začátku až do konce! Valerij Sorokin: Den opričníka, r. Kamila Polívková, Studio Hrdinů Praha. Famózny, nemilosrdný, dokonalý Karel Dobrý – můj největší zážitek na festivalu v Plzni.
Zdeněk Potužil: Je třeba vybrat nějakou inscenaci nového Zábradlí. A tak volím Europeanu! Snad pro tu iniciační předlohu, která mne již tak dlouho fascinuje. Bravo, konečně je tady „chytré“ divadlo, nejen pro divadelníky, ale i pro zvídavé diváky!
Bronislav Pražan: Vladislav Vančura: Markéta Lazarová, r. Pavel Khek, Divadlo ABC / MDP Praha. Dramaturgyně Věra Mašková spolu s režisérem a interprety dokázali vyhmátnout a působivě evokovat (dle mého mínění lépe než Vláčil ve svém přeslavném filmu) jádro Vančurova sdělení: Láska je mystérium, jež dokáže vykoupit i lotry.
Josef Ptáček: J. Mikulášek: Šedá sedmdesátá, r. J. Mikulášek, DNz Praha. Celá asi ne, ale větší část ano.
Kateřina Rathouská: J. Havelka, K. F. Tománek: Dechovka, r. J. Havelka, Divadlo Vosto5 v Baráčnické Rychtě v Praze.
Jiří Bilbo Reidinger: H. Ibsen: Eyolfek, r. J. Nebeský, DvD Praha. Uhrančivé rodinné trýznění… Jinak to nejde, když láska vyhasne! Nezbývá než se radostně mučit vlastní vinou. V Dlouhé hrají moderní divadlo s blízkým pohledem na zoufalý svět nás lidí. O nelásce, o odvanutých snech/plánech… Jak už zpíval Karel Plíhal …Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány, kde jsou, kdepak jsou – na hřbitově zakopány…
Jan Rejžek: Má volba je letos jasná – Eva Rysová, Ondřej Novotný a kol.: Šest milard Sluncí, r. Eva Rysová, D’EPOG v Teatro Roxy/NoD Praha Projekt Evy Rysové s hrajícím Ondřejem Novotným a skvělým souborem pojednává téma Alzheimerovy nemoci citlivě a zároveň se vší obnaženou tragikomičností vlastně krutě. V podtextu jsem si našel varování před zatím zdánlivě klinicky zdravými spoluobčany, kteří zvolili toho, koho máme na Hradě.
Marie Reslová: Těžké rozhodování – nakonec V. Sorokin: Den opričníka, r. K. Polívková ze Studia Hrdinů Praha.
Simona Rybáková: Autorský projekt Marthy Issové a Anny Polívkové Krasavice interkontinentální s animovanými projekcemi Michaely Pavlátové v pražské La Fabrice. Je důkazem toho, že kvalitní ženské komické duo může existovat. A Čarodějův učeň (chor. Jan Kodet, r. SKUTR) v Národním divadle v Praze. Současné nonverbální divadlo, kde všechny složky tvoří vyvážený a přesvědčivý celek.
Kari Senius: Sergej Prokofjev: Romeo a Julie, chor. a r. Petr Zuska, Národní divadlo Praha.
Zuzana Sílová: Opravdovým zážitkem pro mne byla inscenace hry Lenky Lagronové Z prachu hvězd v Divadle Kolowrat (ND Praha): pro nebývalé porozumění autorce a pro vynikající spolupráci citlivého režiséra Štěpána Pácla s hereckým ansámblem činohry Národního divadla – Janou Bouškovou, Petrou Špalkovou, Janou Preissovou, Taťánou Medveckou a Janem Hartlem.
Marcel Sladkowski: P. Juráček, D. Viceníková, J. Mikulášek: Zlatá šedesátá, r. J. Mikulášek. Divadlo Reduta / NDB. Vrchol Štědroňovy éry v brněnské Redutě a jedna z nepronikavějších prací Jana Mikuláška.
Vítězslav Sladký, šéfredaktor magazínu Musical-opereta.cz: John Kander, Fred Ebb, Terrence McNally: Polibek pavoučí ženy, r. Roman Meluzín, Divadlo J. K. Tyla Plzeň. Strhující a napínavý muzikál o zneužití moci přináší zásadní poselství: Stojí přátelství a láska za sebeobětování? Drsné vězeňské scény střídají brilantní kabaretní výstupy, inscenační čistota společně s neotřelým námětem nabízejí zajímavou alternativu ke komerčním produkcím mnohdy nevalné úrovně.
Jitka Sloupová: Letos dělím svůj hlas na třetiny: V. Havel: Zahradní slavnost, r. D. D. Pařízek, ND Praha. W. Shakespeare, L. Trmíková: Kabaret Shakespeare, Studio Damůza / Teatro Roxy/NoD Praha. Keith Huff: Deštivé dny, r. Janusz Klimsza, Divadlo Ungelt Praha.
Vlasta Smoláková: A. P. Čechov: Višňový sad, r. J. Frič, DNz Praha. Ve všech ohledech excelentní koncovka jedné etapy DNz. Divadlo žije!
Jana Soprová: Navzdory názorům, že je české divadlo v útlumu, našla jsem tipů více. „Vítězí“ inscenace Daniela Špinara, a to Maupassantův Miláček v Městském divadle Kladno a Shakespearův Hamlet ve Švandově divadle v Praze. Překvapivá, nápaditá koncepce, s aktuálním přesahem, dokonalá práce s herci.
Michael Soukup: Jednoznačně Ibsenův, u nás zcela výjimečně uváděný Rosmersholm v Divadle na Vinohradech. Strhující psychologické drama – zde uváděné pod názvem Rebeka (dle hlavní ženské postavy) – je mimořádným dramaturgickým počinem v precizní citlivé režii Juraje Deáka bez lacině samoúčelné aktualizace s filigránsky vypracovanými postavami. O všech hereckých výkonech lze psát jen v superlativech. Opravdu „velepíseň skepse“, jak toto drama nazval F. X. Šalda.
Jana Soukupová, kulturní redaktorka MF DNES: V Brně jsem viděla víceméně vše, jinak je to horší… Ale mohu-li z tohoto omezeného portfolia vybírat, pak volím – Ivan Wernisch, Arnošt Goldflam: Kominické lodě? Ó kdežpak! aneb Kabaret Wernisch, r. Arnošt Goldflam, Divadlo Husa na provázku Brno. Režie brakovou literaturou políbených „drsných a krvavých“ minipříběhů a mikrooper se ujal Arnošt Goldflam, jenž se patrně stejně zálibně jako básník Wernisch zhlíží v kramářských písních a kalendářové četbě. Za podpory nadšených herců stvořil představení roztomile praštěné, balancující skvěle na hraně kýče s totální profesionalitou.
Milan Strotzer: Jako obvykle z oblasti amatérského divadla: Petr Macháček: Výhled na řeku Labe, r. Martin J. Švejda j. h., Divadlo Kámen Praha. Andrzej Saramonowitz: Testosteron, r. Jakub Hyndrich, Divadlo Point Prostějov.
Jiří Svoboda, kulturní redaktor ČT: Anton Pavlovič Čechov: Racek, r. Michal Vajdička, Dejvické divadlo Praha. Inscenace opět potvrzuje osobitost režiséra Vajdičky a hereckou vyzrálost dejvického souboru. Jejich společný tři a půl hodinový Racek je skvěle vypointovaným představením, balancujícím přesně na hraně tragiky a komiky.
Lenka Šaldová: D. C. Jackson: Můj romantický příběh, r. Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Režisér Špinar s herci DPB nastudoval Jacksonovu hru jako grotesku. Ideální klíč, jak odemknout rafinovaně napsaný text, který zdaleka není jen o singles – i když o těch vypovídá se značným pochopením. Neméně výmluvně ovšem vystihuje, jak nesmírně odlišně mohou lidé vnímat jednu situaci, jedno gesto, jednu větu. Jak si jsme vzdáleni, byť se dotýkáme jeden druhého. Jak je těžké najít k tomu druhému cestu. Velmi zábavné divadlo. A velmi depresivní.
Michal Šanda: Vladimir Sorokin, Kamila Polívková: Den opričníka, r. Kamila Polívková, Studio Hrdinů Praha. Hrdinové musí být šílení.
Jakub Škorpil: Zlatá šedesátá režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyně Dory Viceníkové, Divadlo Reduta / ND Brno. Považuji je za inscenaci výsostně divadelní, imaginativní, obrazivou, a přitom dramatickou, napínavou, aktuální i bolestnou.
Jiří Štefanides: L. Ulická: Ruská zavařenina, r. I. Rajmont, DS Aréna Ostrava. Inscenace je strhujícím satirickým obrazem života ve světě opuštěných hodnot, který se ovšem neuzavírá jen do hranic čechovovského Ruska.
Pavel Štorek: J. Havelka, K. F. Tománek: Dechovka – Lidé se mění, dechovka zůstává, r. Jiří Havelka, Divadlo Vosto5 v Baráčnické Rychtě v Praze. Pobavil mne termín kritičky Lenky Dombrovské hospodský site-specific, ale musím jí dát za pravdu; toto označení je trefné. Na české poměry nevídaný projekt vzdáleně připomínající estetiku a výrazové prostředky kdysi legendárních Dogtroep. Aktuální téma zpracované s citem, vážností i humorem.
Martin J. Švejda: H. Ibsen: Eyolfek, r. J. Nebeský, DvD Praha.
Zdeněk A. Tichý: Jiří Jelínek, Anežka Kubátová: Dášeňka aneb Psí kusy – Haf!, r. Jiří Jelínek, Anežka Kubátová, Divadlo Husa na provázku Brno.
Jaroslav Tuček: 1/ Den extáze v Brně (režie Vladimír Morávek), happening k 45. výročí vzniku Divadla Husa na provázku. Pro odvahu a úchvatnou realizaci koláže vzpomínek, dokumentů, hudebních i jevištních vstupů mapující v průběhu 24 hodin historii 45. let aktivit a tvorby Divadla Husa na provázku ve dvou brněnských stáncích kultury – v Domu umění a Centru experimentálního divadla. 2/ Pavel Trtílek: Sestřičky, r. Juraj Augustín, Divadlo Krajiny, Brno. Startovací představení nové brněnské scény sdružující absolventy a studenty JAMU. Pro originalitu vidění reality problému českých seniorů, režijní novátorství i kvalitu hereckých výkonů.
Kateřina Tučková: Za minulý rok se mi nejvíc vryly do paměti dvě – dle premiéry ale starší – inscenace, obě shodou okolností zhlédnuté v pražském Činoherním klubu: díky hereckým výkonům Tramvaj do stanice Touha Tennessee Williamse (r. Ladislav Smoček) a pak v září uvedený Hodinový hoteliér Pavla Landovského v provedení Kytlického ochotnického spolku (r. Helena Albertová). Jako divačku mě potěšila bezvadně provedená hra a jako čtenářku souborné vydání autorova dramatického díla péčí editorky Lenky Jungmannové, které vyšlo v nakladatelství Akropolis.
Milan Uhde: Vlastní vinou jsem toho viděl tak málo, a většinou jen okrajové věci, že inscenaci roku z toho neumím vybrat. Až v březnu skončím v televizní radě, zkusím se polepšit.
Roman Vašek: Attila Egerházi: Kauza Kafka, chor. a r. Attila Egerházi, Jihočeské divadlo České Budějovice.
Jaroslav Vostrý: Největším zážitkem pro mě byla inscenace Schubertovy Zimní cesty režiséra Jiřího Heřmana v barrandovském ateliéru č. 4 – i jako originální příspěvek k obnově české burianovsko-radokovské tradice hudebně scénického Gesamtkunstwerku.
Ladislav Vrchovský: L. Ulická: Ruská zavařenina, r. I. Rajmont, KSA Ostrava. Vynikající text ruské autorky vzdáleně parafrázující Čechovův Višňový sad je v této inscenaci základem pro projevy vrcholného herectví všech účinkujících v Rajmontově do detailů propracované režii.
David Zábranský: K. a J. Čapkové: Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná!, r. V. Morávek, DHnP Brno. Doteď jsem neviděl jiné představení, které by tím věčným bojem o aktualizaci prošlo tak suverénně, že nad tím aktualizovaným tvarem ani žádná debata o aktualizaci nemusí proběhnout.
Michal Zahálka: Vidím to optimisticky do té míry, že se mi těžko vybírá. Nedávám svůj hlas výtečné Františákově Noře z Uherského Hradiště, ale jen proto, že by to byl bohužel hlas ztracený. Raději tedy svým tipem zaznamenám, že Heřmanova barrandovská inscenace Schubertova písňového cyklu Winterreise / Zimní cesty (festival Struny podzimu v koprodukci s ND) byla co do práce s prostorem (ale i jinak) v mých očích vskutku reprezentativním divadlem, jež snese mezinárodní srovnání.
Vít Závodský: P. Juráček, D. Viceníková, J. Mikulášek: Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., r. J. Mikulášek, Divadlo Reduta / ND Brno. Tehdy ještě brněnský tým v jedné ze svých výrazných českých premiér vytěžil z rozsáhlého konvolutu filmařových zápisků velmi subjektivní pohled na roky 1958–1974. Depresivní mozaika intimních i společenských faktů jevištně „materializovala“ stupňující se pocit sebedestruktivní vykořeněné odcizenosti do působivých asociativních metaforických sekvencí. K. a J. Čapkové: Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná!, r. V. Morávek, DHnP Brno. Prolog rozmáchlého čtyřdílného cyklu předlohu úpravou režiséra Morávka „rozstříhal“ do důsledného prolínání epizod poživačných motýlů, cynických kořistníků i agresivních mravenců. Dynamické, expresivní a diváky zahlušující balábile s akrobatickými simultánními akcemi bylo možno vyložit jako protagonistův opilecký sen.
Marie Zdeňková: Lucie Trmíková, Gert Hofmann: Pomocník Walser, r. Jan Nebeský, Studio Hrdinů Praha. Zázrak překračující hranice divadla. Nedostižný výkon Saši Rašilova obsahuje svatost, krásu i to důsledně posrané lidství… a ještě k tomu humor. No, zkrátka zázrak.
Alena Zemančíková: E. F. Burian: Vojna, r. J. Šiktancová, Divadlo Disk Praha. Prostá a soustředěná inscenace předkládá základní situace lidského chování v okamžiku ohrožení. Člověk odcházející z divadla mohl mít pocit, jako bychom se chystali na válku. A nechystáme se na ni?
Klára Zindulková: Vždycky jsem o rok pozadu. Takže v předloňských premiérách mám jasno – v paměti mi zůstaly zakousnuté tři výjimečné kousky, kterým bych ocenění bývala ráda rozdělila. Za rok 2013 hlasuji jen pro jediný – pro novocirkusové představení Cirku La Putyka Risk režiséra a principála souboru Rosti Nováka jr. Za úžasně stylovou scénografii a neprvoplánové propojení tématu tělesného handicapu a akrobacie.
Ivan Žáček: V. Havel: Zahradní slavnost, r. D. D. Pařízek, ND Praha. Pařízkova úprava je diskutabilním, ale krutě přesným updatem.
(Zpracoval hul)
Komentáře k článku: Inscenace roku 2013
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Veronika Boušová
Můj komentář
byl především povzdechem nad tím, jak bleskově a v časové tísni rychle vybrat jeden tip, takže si dovolím svoji volbu dodatečně odůvodnit: z mnoha výborných inscenací, které jsem zhlédla (Kabaret Shakespeare, Pomocník Walser, Zlatá šedesátá, Šedá sedmdesátá, Ze života hmyzu – Oh, jaká podívaná, Betlém aneb Převeliké klanění a Špinarův skvělý Hamlet) jsem vybrala kladenského Miláčka proto, že se jedná nejen o inteligentní, progresivní a po všech stránkách precizně připravenou a provedenou inscenaci, ale nadto také o inscenaci pro široké divácké spektrum. V tom vidím její přesah.
15.01.2014 (8.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Feyfar
Zřejmě krácením
vypadla má poznámka, že se tvůrcům podařilo prokázat životnost textu bez závislosti na autorovi. Pokládám to za dosti důležité, neboť většina inscenací, které jsem obzvl. v tuzemsku viděl, nám předváděla Vaňka jako Havla, a hru tedy jako životopisný pomník. Což svádělo k tomu pozorovat ji s posvátnou soustředěností. V D21 si ale Panznera s Havlem rozhodně nespleteme, hra si žije vlastním životem a je úplně jedno, zda ji napsal disident, prezident, nebo úplně někdo jiný, totálně neznámý. A to je právě to, co dělá představení zajímavým a pozoruhodným.
09.02.2014 (21.28), , Trvalý odkaz komentáře,