Divadelní Montréal (No. 11)
Inscenace Josefína a dospělí původně míří k dětem, ale nejeden dospělý se v ní pozná. Frankofonní Kanada je pro mě dosud kulturně nevyčerpatelnou zónou, ať se za oceán zavítá v jakémkoli období. Tentokrát se moje pozornost upřela na scénická díla, která svým pojetím, a to volbou tématu, způsobem dramaturgicko-režijního zpracování či s očekáváním zajímavé herecké interpretace navodila pocit „must see“ čili zde „il faut voir“. První zastavení patří autorské hře adresované dětem mladšího školního věku, a to ve stylu performance lecture – performativní přednáška, uvedené v divadle La Maison Théâtre.
Foto: Louis Philippe Cusson
La Maison Théâtre je montrealská divadelní scéna zaměřená na mladého diváka. Hned úvodem je nutné poznamenat, že s pražským Minorem srovnávat v žádném z hledisek nelze, neboť by to nebylo ani spravedlivé, ani přínosné. Nedisponuje souborem a ani prostor samotný není jistotou dlouhodobé udržitelnosti, o to více jsou aktivity tohoto domu obdivuhodné. Podobný je však zápal, s jakým se zde programují tituly, zohledňující veškeré náležitosti korektní, nejen severoamerické, současnosti. Aktuálně nasazená hra Joséphine et les grandes personnes (Josefína a dospělí) souboru Carrousel (v koprodukci s Théâtre du Bic a Tréteaux de France) si vzala za své srozumitelnou a chvílemi i věcně nadlehčenou formou komunikovat nelehká témata dneška, například válku, smrt, generační a další rozdíly lidské populace. Autorkám textu, inscenace i hereckým postavám se ve výsledku podařilo vykreslit poměrně přirozený pohled dítěte na svět utrmácených dospělých, dokonce se dotknout i problému „sendvičové generace“.
Foto: Louis Philippe Cusson
Performativní počin, jenž směle snese označení akční jevištní přednáška, sestával z deseti důležitých lekcí životní koučky dětí – Josefíny, a to v pojetí profesionální herečky Émilie Dionne. Její jevištní partnerkou byla dáma v letech s příznačným jménem Madame Perdue v interpretaci skvělé Mireille Métellus, která autenticky přecházela ze své postavy opečovávané seniorky (těmi dospělými, na které měla Josefína spadeno) a kolektivní role dospělých. Díky kontrastu dětského rošťáctví s jemnou moudrostí stařenky se dařilo z jeviště vysílat nejen komentáře (dětem) a doporučení (i dospělým), ale také, a hlavně bez očekávaného patosu, předávat poselství (např. o důležitosti vzájemného respektu). Díky přímočarému projevu Josefíny, která si zcela otevřenou kritikou udělala z dospělých humorný terč, se brzy vytvořilo spiklenecké napětí mezi ní a dětským publikem. Mezi první zásahy patřila oblast neschopnosti dospělých cokoli říci jasně, věcně, srozumitelně a především, aby to mělo logiku. Jak má dítě spěchat, když nesmí běžet? Proč má jít dítě spát, když není unavené? Jak má být v klidu, když cítí vztek, který nezarazí žádný „mírový“ proslov, a současně když se hádají rodiče, anebo kolem děje tolik bezpráví, a dokonce války? Jak vlastně respektovat dospělé, když si vlastně neustále protiřečí, a hlavně ani děti příliš vážně neberou? Představitelka Josefíny si počínala až rebelsky sebevědomě, svou drobnou postavou, kostýmem i sestřihem vlasů působila jako revoltující dítě, a současně jako všeobecný hlas či jakýsi advokát dosud nedospělých, který na rozdíl od těch velkých, bez příkras vyjmenovává potřeby nejmenších včetně nutnosti být vyslyšen/a a přijat/a. V sále v zásadě nikdy nenastalo dlouhé ticho, herečka svou energií válcovala prostor a odvetou jí byl souhlasný smích diváků. Práce s tělem se u ní zcela podřizovala napínanému hlasovému projevu, který pevně držel tempo představení na uzdě.
Autorka textu Marie-Hélène Larose-Truchon a režisérka Marie-Eve Huot velmi prozíravě zvolily generačně široce rozepjaté obsazení a trefné „sebe“kritické postřehy zasadily do prudkého toku slovních, pohybových a několika vizuálních akcí zprostředkovávaných animovanou projekcí. Nechaly nahlas vyznít manifest dětí (sice psaný dospělými, naštěstí však vkusně), občas pronesených sice dospěláckým slovníkem, ale s jiskrou neposednosti. Zjemnění pak vnášela právě Madame Perdue, která trpělivě Josefíně naslouchala a zlehounka jí rozkrývala i svůj pohled na svět, více ukotvený v každodenních maličkostech. Inscenaci charakterizovala velmi úsporná výprava, která sestávala ze zadního menšího papírového paravánu, jenž sloužil jako projekční plocha, dále pracovního (patrně pro rukodělné činnosti) pojízdného stolečku seniorky a záhonku umělých květin a také dvou stupínků: pro jednu, aby byla vyšší a pro druhou, aby si mohla odpočinout. Průběžně se na jeviště vnášely i drobnosti jako pokrývky hlavy ozvláštňující dětskou hrdinku o papírové kudrlinky nebo symbolický doplněk v podobě vojenské čapky.
Foto: Louis Philippe Cusson
Úderné a emočně rozhoupané představení oscilovalo od výbuchů radosti a smíchu na základě nastavování zrcadla rodičům, na nichž autorky „nenechaly nit suchou“, až po smutek či nepochopení, proč se například v ozbrojených konfliktech ocitají i děti. Štafetová struktura díla umožňovala vracet se k důležitým myšlenkám. Předpokládám, že důvodem neúnavného opakování některých témat bylo, aby se v dětech ukotvily pojmy jako sebehodnota, nebát se projevit emoce, prostě plakat i se smát, aniž by bylo nutné neustále něco vysvětlovat a také se nenechat dospělými odbýt ve smyslu „to nic není“. Klíčovými prvky k porozumění se ukázaly humor, doslovnost a vcelku směle řízená obhajoba většinového osazenstva, kterému představení Josefína a dospělí mohlo dodat pocit uvědomělejší orientace ve světě velkých lidí, jehož laskavou tvář mu propůjčila babička. Generační střet se ohlazoval, jako když kameny omývá horská bystřina, aby se závěrem pomyslné zdi rozsypaly a vznikl prostor se obejmout.
///
Psáno z prvního představení v La Maison Théâtre dne 21.11.2024.
Výjezd byl realizován za finanční spoluúčasti Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze za účelem pedagogického hostování na Concordia University v Montréalu.
///
Joséphine a dospělí. Text: Marie-Hélène Larose-Truchon; režie: Marie-Eve Huot; interpretace: Émilie Dionne a Mireille Métellus. Inscenace Théâtre Le Carrousel vznikla v koprodukci s Théâtre du Bic a Les Tréteaux de France, National Drama Center (Francie). Uvedeno v Maison Théâtre od 21. listopadu do 1. prosince 2024.
Komentáře k článku: Divadelní Montréal (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
