Divadelní noviny > Kontext

Divadelní obohacování duší

Z Městského divadla Zlín vysílá od 9. listopadu Hladový Kašpárek, podcastový pořad na sedm dní v týdnu, slyšitelný na www.hladovykasparek.com a na Soundcloud kanálu divadla. Název vychází z označení legendárního dávného klubu, který se nacházel v podzemí divadla, a z nedávného výroku prezidenta Miloše Zemana o hladových umělcích.

Na to nelze než reagovat kašpárkovským šklebem, vysvětlil ředitel divadla Petr Michálek. Pondělní špíl nabízí rozhlasovou hru na pokračování, začíná se Čapkovou Bílou nemocí, Kašpárkovy úterky se věnují rozhovorům, moderuje Petr Michálek, Středa z herečáku zůstala v gesci herců divadla, ve čtvrtek se vyráží s mikrofonem do zlínských ulic, Pátky z voleje jsou improvizované a plné nekorektního humoru, v sobotu natáčejí mladí. Týden zakončí Nedělní šlágvort vybrané osobnosti a první z nich zde se svolením divadla přetiskujeme. DN

Na jaře vypukla první morová rána čínského COVIDu. Tehdy ta parta šmíráků, která předstírá, že je vládou této země, přísahala, že je připravena a že máme dostatek ochranných pomůcek. Neměli jsme skoro nic. A myslím, že to bylo zlínské divadlo, které přišlo s nápadem na šití roušek. Pak se to rozběhlo po celé zemi. Lidé, hlupkavými označovaní jako kulturní fronta, šili roušky, organizovali síť záchranné pomoci pro zařízení, kde údajně připravený stát selhával. Zapojili se do rozvozu nákupů, vaření jídel pro seniory. V tu chvíli se z útrob ložnice v Lánech ozval prezident dolních deseti milionů. Jediný prezident v dějinách země, který si ani jednou nenašel čas navštívit Národní divadlo. Starý muž, vykonávající výkon prezidentské funkce jako neviditelné pyžámkové dny střídané s obhajobou zlodějin, vytunelovaných dotací a černých zabijaček svého kancléře bez prověrky a s urážením občanů, které nemá rád. Vzkázal divadelníkům, ať jdou bavit lidi. Dokonce i herci, z nichž si někteří stěžovali, že nemají práci, by udělali lépe, kdyby navštívili domovy důchodců a udělali jim radost. Co na tom, že vládním nařízením byl zakázán vstup do domovů pro seniory a v prvé řadě prezident by o tom měl něco vědět. V tu chvíli se na sociálních sítích mezi prezidentovými dolními deseti miliony rozpoutala neuvěřitelná debata, že přece nebudou živit komedianty, ať jdou konečně dělat něco pořádného. Zkoušel jsem chvíli přesvědčit členy sekty Svědci Zemanovi, že u divadla je dosti tvrdá práce a zoufale placená. Mnoho z těch, kteří jsou na volné noze, přišlo ze dne na den o příjmy. Přesto zdarma od rána do noci pomáhají státu a svým bližním spoluobčanům. Ale to už se mezi teatrology amatéry (většinou důchodkyně) přidali členové i voliči jistých stran (však vy víte kterých asi), vlastenci už podle fanglí. A já jsem jen zíral, kolik předsudků, závisti i nenávisti dřímá mezi námi. Kolik hnusu a špíny jsou naši spoluobčané schopni nakydat na lidi, kteří jim v životě neublížili. Jen se živí tím, k čemu byli obdařeni talentem. A musí na sobě celoživotně pracovat, aby nezakrněli a obstáli. Vzdal jsem to, protože bych se musel dopustit žalovatelných urážek na cti.

Připomněl jsem si spisovatele Jamese Hollise: Je zřejmé, že žijeme v duchovně velmi zbídačelé kultuře: návykový materialismus z nás činí otroky povrchnosti; volání fundamentalistů nás činí bázlivými a úzkostlivými; a rozptylující banální ideologie putování duše spíše bagatelizují, než obohacují.

Zkoušel jsem v té debatě připomenout, že divadlo už v antice, několik set let před Kristem, bylo symbolem kulturnosti společnosti. Amfiteátr mělo každé pořádné město, herci a divadelní autoři se v klasickém období řeckého dramatu těšili velké úctě. S kulturností Řeků šla do světa ruku v ruce vzdělanost, filozofie, věda, vynálezy, architektura, výtvarné umění. Včetně vynálezu první demokracie. Ale vysvětlujte to někomu, kdo se přizná, že do divadel nechodí, nemusí chodit, ale nic mu nebrání jazykem neandrtálců šířit veřejným prostorem pandemii vulgarit a sprostot k umělcům. Vědomí, že někdo pochopí, že národ je mimo jiné definován svojí kulturou a ne množstvím trikolor na facebookovém profilu či vytetovaných dvouocasých lvů na bicepsu z posilovny, to je nad lidské síly. Ono římské: Přežije-li kultura, přežije národ! I ten kromaňonec v paleolitu vytvářel kolem sebe prostředí, které nemělo praktický užitek, sošky, malby v jeskyních. Měl potřebu ztvárnit, vyjádřit něco, co se mu v duši odehrávalo, co ho přesahovalo. Však ani ti naši lovci mamutů nezaostávali. Chlubíme se světu úchvatnou Věstonickou Venuší, že, milí Moravané? Navíc naše kmeny zde, všichni Valaši, Laši, Horňáci, Dolňáci, Podlužáci, Nadlužáci, zdědily a uchovávají tradiční lidovou duchovní kulturu, kterou nás obklopují od lidových staveb po muziku. Mám na Horňácku v chalupě na Kopánkách, kde žili nejchudší lidé z dědiny, nábytek, kroje, výšivky. Všecko úchvatně s citem a talentem vyzdobené. Duše předků putovaly obohacené kulturností svého žití, aby dodnes uváděly v úžas nás, otroky návykového materialismu. Vzpomenu si vždycky na výrok Ludvíka Vaculíka, že lidská ruka když dělá něco pro sebe, nedá jí to, aby si to neudělala pěkné. To je ta bytostná potřeba kulturnosti života. A krásy.

Vím, že to, abychom zvládli život v této loterii nemoci a smrti, zmraženého a vykolejeného života a času, vyžaduje od všech velkou zkoušku. Mnoho lidí bojuje a bude bojovat o přežití. Ale lezou po mně slimáci, když slyším přirovnávání našeho dnešního koronavirového stavu k válce. Ocitoval jsem před lety na stránkách Divadelních novin úryvky z dopisu své přítelkyně, režisérky a dramaturgyně Brigity Hertlové. Popisuje v něm strhujícím způsobem bombardování Emauz. Pamatuju ten den. Byla tehdy Popeleční středa. Můj otec byl v epicentru náletu – v paláci Charitas na Karláku měli redakční poradu v nejvyšší přístavbě baráku, skleněná střecha (Brigitin otec byl ředitelem nakladatelství Vyšehrad). Do krytu nešli – houkání poplachu bylo tehdy časté… A tu najednou prolítla skleněnou střechou kamenná ruka s napřaženým prstem a dopadla na stůl – letěli již beze slova. V krytech peklo. Byla to ruka Libuše z Palackého mostu z Myslbekova sousoší „Libuše věští slávu Praze“. Strašlivé memento. Celé to líčení končí smrtí sedmnáctileté dcery Josefa Lady, které tlaková vlna roztrhla plíce. Jistě, vše se dá vydržet, píše Brigita, jen ne válku…

Jistě, vše se dá vydržet. Tak vydržíme i tuto morovou ránu. Navzdory mnohým nemorálním politickým šíbrům, kteří jsou i teď před zraky národa schopni krást do vlastních kapes, obelhávat, beze studu hrát šmírácké divadélko na téma starostí o občany. Až to pomine, nastane chvíle k usebrání a přemýšlení nad smyslem života, nad naším budoucím jednáním na této Zemi. Pak předstoupí zase před svoje publikum profesionálové, nadaní a odpovědní herci. Ano, ti komedianti. Aby nasytili naše duše společným setkáváním v divadlech i byli, slovy Václava Havla, dalekohledem do budoucnosti a konkrétním strůjcem naděje, svobodným rozhovorem svobodných lidí. Vždyť zrovna divadlo ve Zlíně, jako v sousedním Uherském Hradišti, vzniklo po té strašlivé válce z žízně lidí tohoto regionu po kultuře, po umění, po tom obohacujícím putování lidských duší. Věřím, že naši diváci divadelníkům, muzikantům darují největší odměnu, kterou mohou mít: potlesk. K překonání toho čekání mohu pomoci výrokem legendárního romského primáše z Horňácka, Majstra Jožky Kubíka III. (1907–1978), který charakterizoval svým typickým filozofováním vzácnou a dlouho nezpívanou písničku: Víš jaká je to pěsnička? Tajak když děvčica nevidí dúho chłapca.

• Autor: Břetislav Rychlík
• Publikováno: 23. listopadu 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní obohacování duší

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ