Divadelní přitažlivost Franze Kafky

Čím přitahuje Franz Kafka divadelníky? Odpověď nebude jednoznačná, jako nejsou jednoznačné Kafkovy dokončené povídky i nedokončené romány. Lze však obecně předpokládat, že motivací bude Kafkova nezvyklost a nesnadnost, přitažlivá v době, kdy je divadlo unaveno dramatickými konvencemi, kdy vzorky stále se opakujících fabulačních řešení ztrácejí svou účinnost. Kafkovské situace, ať už je chápeme jakkoli, fascinují svou tajemností. Pod povrchem jejich zemité konkrétnosti tušíme propastné hloubky i těžko postižitelnou naději přesahu, transcendence.

Bankovní úředník i zeměměřič na českých jevištích

V Procesu je bankovní úředník Josef K. vržen do běhu záhadného dění, v němž se soukromí, zaměstnání a soud k nerozlišení prolínají. Mašinérie procesu je nepochopitelná a není z ní úniku.

V Zámku se povolaný-nepovolaný zeměměřič K. marně snaží vymotat ze sítě byrokratických instancí a praktik, pochopit jejich chod, aby mohl za pomoci žen proniknout na zámek a plnit své poslání.

Nepochopitelnost volá po interpretaci. Ta je vedle nedokončenosti obou románů znesnadněna zejména jejich zvláštní optikou. Události soudního i zámeckého dění nejsou podány s obvyklou dramatickou objektivitou, v níž se protínají různé subjektivní postoje a vztahy (dramatická objektivita=intersubjektivita), ale tak, jak se jeví protagonistům se společnou značkou K. Franz K. Stanzel, charakterizuje vyprávění založené na této optice jako nekomentované zrcadlení zobrazené skutečnosti ve vědomí románové postavy, kterou na rozdíl od vypravěče nazýváme reflektorem. Toto vidění ovšem nezaručuje, že mimo zachycené sektory zobrazeného světa neexistuje nebo neděje se něco, co by bylo významné pro to, co je vyprávěno.

Způsob, běžný v epice, se ovšem při dramatizaci problematizuje. Jan Grossman v poznámkách na okraj své vynikající inscenace Procesu v Divadle Na zábradlí (1966) zdůrazňuje, že nechce zahrát interpretaci románu, jenom text v jeho úhrnné výstavbě a s využitím a vhodným aplikováním jeho potenciálně divadelních kvalit. Nemá smysl namítat, že jakékoli ztělesnění textu na jevišti je určitou, byť minimální interpretací. Důležitý je polemický osten namířený proti ideologizujícímu domýšlení Kafkova otevřeného textu, jak se ho dopustil Max Brod ve své dramatizaci Zámku.

Kafkův přítel a editor přesadil podobenství o dveřníkovi z Procesu do Zámku a připsal závěrečný obraz, v němž je teprve zesnulému zeměměřiči K. uděleno právo pobytu. Tato posmrtná rehabilitace vzbudila námitky kritiků Lohniského inscenace Brodovy dramatizace (Divadlo S. K. Neumanna 1965) jako neorganický, významově i výrazově nekafkovský přídavek. Dle Katariny Hrabovské závěr znova Kafku velmi uzemňuje, přitahuje k banální společensko-kritické tezi. Zámek jenom mrtvému dává právo na život. (Kultúrny život 21. 5. 1965)

Dramatizace Jana Vedrala, poprvé uvedená roku 1991 v Divadle Ká, respektovala nedokončenost Kafkova románu. Jestliže děj Procesu tvoří i při údajné nehotovosti uzavřený celek, který má zřetelný začátek a konec (obvinění – exekuce), text Zámku je přerušen banálním rozhovorem o šatech paní hostinské. Vedral zakončil svou verzi scénou s K-ovou obdivovatelkou Pepinou.

Metoda reflektoru se stává problémem při přenosu do divadelních souřadnic. Jan Grossman ve své inscenaci Procesu důsledně respektoval kafkovskou optiku. Josef K. byl pojat jako postava zastupitelná, s níž divák sdílí vidění světa. Postavy kolem K. jsou viděny očima K. – jak se jemu jeví. Motivy jejich jednání a chování zůstávají utajeny, vidíme jen jejich vnější tvářnost.

O bezmála čtvrt století později inscenoval Arnošt Godflam svou dramatizaci Procesu v brněnském HaDivadle (1989). Goldflamův přístup je v zásadě odlišný, pokouší se zrušit subjektivní pohled Josefa K. a nahradit jej objektivizující perspektivou. Josef K. není z jevištního personálu vyjmut jako privilegovaná postava jiného řádu. Jeho ústřední pozice je pouze tematická: je dána soustředěním na jeho proces. Pro svůj postup nalezli inscenátoři oporu v jisté nedůslednosti Kafkovy vypravěčské metody. Vedle odrazu dění ve vědomí reflektora se v ní uplatňují i jiné pohledy – zejména tam, kde některá postava o něčem vypovídá a K. se stává pouhým posluchačem.

Kritické ohlasy inscenace Zámku v Divadle Ká (režie Petr Palouš, dramaturgická úprava režisér a Martin Urban) byly rozporné. Vytýkáno bylo zejména nevhodné obsazení hlavní role (Lukáš Vaculík), přílišná délka představení, únavně dlouhé monology. Vedral ve své dramatizaci důsledně respektoval Kafkovu předlohu, inscenátoři se odchýlili některými spornými aktualizacemi a překvapivou lokalizací do světa českého folkloru.

Kompromis mezi
Grossmanem a Goldflamem

Současná inscenace hostující režisérky Natálie Deákové v Divadle na Vinohradech se dokázala většině těchto úskalí vyvarovat: Jiří Dvořák svou přirozenou civilností je s to přesvědčivě plnit roli zastupitelného „everymana“ (kohokoli z nás v obdobné životní situaci); text inscenace vychází z Vedralovy pozdější rozhlasové verze a zakládá časově přijatelnou délku představení (dvě a půl hodiny včetně přestávky); monology byly vesměs zkráceny na únosnou míru, vymyká se pouze důležitá postelová promluva tajemníka Bürgela (Jiří Čapka), uspávající nejen unaveného zeměměřiče; režijní pojetí se vyhnulo nápadné aktualizaci a soustředilo se tak na to podstatné a svým způsobem nadčasové.

Pojednání postav vesnice-zámku, protínajících a obkružujících pohyb protagonisty, umožňuje uchovat důsledně jeho centrální pozici, aniž se zdůrazňuje jeho subjektivní optika (jde tedy o jakýsi kompromis mezi metodou Grossmanovou a Goldflamovou). Zachovává se přirozená hierarchie, vyplývající ze vztahu ke K.: některé postavy vystupují z temnot, figurují ve stínohře nebo se ztrácejí ve sborové anonymitě, jiné získávají dočasnou důležitost v epizodních setkáních se zeměměřičem (bodře zakulacený hostinský Jaroslava Satoranského, střídavě rozpačitý a výhružný, Momus Pavla Rímského, jehož sebevědomí kontrastuje s pochybnou funkcí vesnického tajemníka nebo tajemný Bruncvík Ilji Racka, který skýtá vzorný příklad, co dokáže velký herec vytěžit z minima slov) a konečně K-ovi dobrovolní i nedobrovolní spoluhráči a protihráči. Hierarchii postav odpovídá i jejich diferencovaná stylizace od hyperbolické karikatury (Starosta Jiřího Plachého, hlučně sténající na obrovských kamnech) přes redukci na jeden základní rys (povýšená strnulost Hostinského II – Ladislava Freje, komisní přísnost Učitele – Daniela Bambase, dychtivá pobíhavost posla Barnabáše – Pavla Baťka) po trapně rozpustilé klauniády zeměměřičových pomocníků (Michal Novotný a Jan Holík).

Dominantní roli hrají v K-ově osudu ženy. Vztah s číšnicí Frídou (Jana Stryková) je nazřen ve své ambivalenci. Pod bouřlivými citovými projevy tušíme zištnou motivaci: Frída se chce vysvobodit ze své vázanosti Klammovy milenky, K. v ní vidí prostředek, jak se dostat k všemocnému přednostovi kanceláře. Hostinská Daniely Kolářové odhaluje pod dobrotivostí starostlivé matinky pošetilou věrnost dávnému příležitostnému milenci, ovšem opět Klammovi. Ke Klammovi se nelze přiblížit, ani se od něho vzdálit – není hmatatelnou skutečností, pouze hlasem, obrazem, klamem. Frída má nesmiřitelné soupeřky ve splašené milostné i profesionální konkurentce Pepině (Lucie Štěpánková) i v Olze ze zavržené rodiny Barnabášů (Lucie Juřičková se snaží spoutat zeměměřiče uhrančivým pohledem i kouzlícími gesty).

Promyšlenou práci s herci si režisérka zkomplikovala vnějškovým obalem inscenace: rušivými šumy při klíčových dialozích, nesmyslným, protože atmosféře děje odporujícím duněním mezi jednotlivými obrazy, těžkopádnou manipulací s četnými (leč málo využitými) projekčními plátny. V náporech vnějškovosti se vytrácí i kafkovská komika. Kafkovi se zřejmě lépe daří na malé scéně.

Poslední slovo má – jak se patří – K., Jiří Dvořák citlivě vyjadřuje K-ovy rozpaky a rozpory. Nenápadnými prostředky postihuje jeho sestupný vývoj: počáteční ironický nadhled přechází postupně do zmatení v zámeckém bludišti a bezradnosti v intimní sféře. Posléze se K. stává obětí nejmladší z žen, naivně vitální a energické Pepiny, která ho láká, aby se uchýlil do teplého bezpečí a přečkal s ní dlouhou zimu „tam dole“, v pokoji služek. Vyznění nepůsobí jednoznačně – K-ova rezignace neplyne z volby, ale z únavy, z vyčerpání marným bojem. Spíše než jako odpověď chápeme toto (dočasné?) řešení v duchu zcela kafkovském – jako otázku i výzvu.

Divadlo na Vinohradech Praha – Franz Kafka: Zámek. Překlad Vladimír Kafka, dramatizace Jan Vedral. Režie Natália Deáková, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 8. října 2010.