Divadelní střípky Letní filmové školy
Letní filmová škola v Uherském Hradišti je sice především svátkem filmovým, přesto v jedné ze svých doprovodných sekcí nabídla i potěchu pro oko divadelního diváka. Každodenní večerní program probíhal pod organizační záštitou olomouckého Divadla Konvikt v putovním šapitó v těsném sousedství Sportovní haly a několik málo kroků od kina Hvězda. Nabídnul celkem sedm představení (včetně dvou repríz inscenace Mme Bovary „domácího“ Divadla na cucky). Během bohaté programové nabídky jsem do divadelního stanu zavítal čtyřikrát.
Počátek a Fagi
Hned první festivalový den, v pátek 23. července, se představilo Divadlo DNO s kabaretně rozvolněným sledem scének Svět podle Fagi. Nemocného Michala Daleckého, jenž se běžně stará o hudební doprovod a zároveň zastává pozici druhého herce, nahradila Jana Kalvodová. Příběhy ze „zapráskaně dětského pokojíčku“ třináctileté holčičky Fagi stojí sice především na talentu Jiřího Jelínka, hlavního loutkoherce a režiséra v jedné osobě, v přímém porovnání s představením na Divadelní Floře však alternace přinesla viditelnou změnu. Sehrané duo Jelínek – Dalecký v Olomouci předvedlo stěží uvěřitelné vystoupení s energií o intenzitě jaderné hlavice a dostalo se do takové ráže, že se přídavek natáhnul asi na třicet, či snad čtyřicet minut, bez sebemenšího náznaku nudy ze strany diváků. Toho, kdo zažil DNO v takové formě, nemohlo zdejší představení zcela uspokojit. Kromě plynulé souhry chyběly i Daleckého energické „ujeté“ songy. Ty v Hradišti nahradily šansony hrané na akordeon, které vzdor podobně absurdní textové náplni vytrhávaly představení z tempa.
Je ale třeba říci, že pozornost neznalého diváka upoutali oba účinkující kvalitním vystoupením (což jen podtrhuje jedinečnost každého představení divadla DNO). Člověk žasne, s jak minimalistickými prostředky – loutkami z papíru či z různých hraček – dokáže Jelínek nadchnout publikum. Srovnání však bylo užitečné i z toho důvodu, že se ukázalo, že jádro scének má mnohem pevnější strukturu, než by se mohlo zdát. Nicméně i tak vzniká velký prostor, v němž naplno vybuchuje gejzír Jelínkových nápadů. A komu se po Fagi v následujících dnech zastesklo, mohl si ji připomenout v podobě komiksu na titulní straně Filmových listů.
Hned první večer odhalil i jednu drobnou vadu na kráse: s děním v divadelním stanu se pravidelně kryla produkce na nedaleké music stage ve Smetanových sadech. Publikum si na to ovšem velmi rychle zvyklo a hudbu vnímalo snad jen ve chvílích úplného ticha. Na takto slibně započaté „Filmovce“ mi však bohužel hned první noc ztuhnul úsměv na rtech, když mě po průtrži mračen čekal v kempu vytopený stan a příšerná noc strávená v autě. Ale to už by byl námět na samostatnou etudu.
Zlé sny a úděl komika
Následující večer patřil divadlu Teatr Jednego Wiersza (což by se dalo přeložit jako Divadlo jedné básně) z polské Opole. Žánrově těžko zařaditelná inscenace Království v režii Krzysztofa Żylińského je rozkročena mezi pohybovým divadlem, činohrou a pantomimou, s důrazem kladeným na vizuálně výtvarnou stránku. Kolem scény, ponořené ve tmě, se za plentami začnou postupně zjevovat tři herci v podobě stínů, aby pak při plném světle, za doprovodu dynamické hudby a s líčením a v kostýmech cirkusových klaunů vtrhli na jeviště. Hektický chaos je však jen zdánlivý: během na první pohled nepřehledné situace účinkující dovezou na scénu tři šatní skříňky, poté se vrhnou mezi diváky a za stěží srozumitelného hlaholu je nutí k interakci. První (Paweł Warunek) nabízí medvídka nabodnutého na tyči, druhý (Paweł Siwek) svítící balónek v podobě penisu, před nenechavými a stále více se blížícími prsty třetího (Krzysztof Wodziński) musejí slečny na přední lavičce doslova uhýbat. Pak se vydají zpět ke svým skříňkám. Hudba utichne. Herci se začnou svlékat ze svých kostýmů. A je to neradostný pohled do šatny klauna po představení. Každý svým pohybem předvedl nějakou z tělesných deformací (zad, nohou), jež může během profesní dráhy performera potkat, ale která při samotném vystoupení být vidět nesmí.
Za takto nastolené změny nálady se účinkující ukládají ke spánku, každý do své skříňky nasvícené jediným bodovým světlem. Levému je milejší pohodlí jeho medvídka, prostřední se nasouká do skříňky ve stoje a náměsíčně fouká na harmoniku, pravý je skrčený uvnitř. Následují dvě snové pasáže. V první si herci nasazují svařovací brýle a za pomoci dlouhých trubek animují zvuky hmyzu s obřími sosáky, ve druhé představují běžce v závěru ověnčeného medailemi, rozhodčího a samurajského šermíře. Kolektivní sen vystřídaly sny individuální, jež připomínají vše možné, jen ne klidný odpočinek. Po probuzení si opět oblékají kostýmy, tak jako bychom „pustili“ scénu vysvlékání pozpátku, a znovu se vrhají mezi diváky. Tyto výstupy se opakují a čím dál více zintenzivňují se zoufalou snahou pobavit – což se má dařit čím dál méně. Každý vpád do publika je proložen samostatným výstupem každého z herců, jenž postupně zrychluje pohyb až do podoby šíleně zrychleného epileptického záchvatu.
V samotném závěru zůstává Paweł Siwek stát na položené skříňce a s pohledem upřeným do diváků zvolá: „Je mě vidět? Vidíte mě? … Teď mě bavte! Bavte mě vy!!“ … a publikum mlčí. Herec přechází k nasvícené hrací skříňce (v podobě „koupací“ kačenky) zavěšené v zadním plánu jeviště a odchází. Scéna zůstává prázdná a pomalu se noří do tmy. S posledním tónem melodie se ozve výstřel.
Teatr Jednego Wiersza nabídlo výrazný zážitek, v němž náročné herecké výkony doplňovala hra světla a stínu i výrazná atmosférická hudba. Metafora prázdného nitra herce, cirkusáka, klauna po skončeném představení přenesená na jeviště. Kdo teď bude bavit jeho, když show skončila? Příznačné téma vzhledem ke každodenním afterparty, jež v divadelním stanu probíhaly až do brzkých ranních hodin.
Zmáčkněte A, popř. B
Pražské Divadlo Vosto5 se v Hradišti představilo ve dvou dnech. Improvizaci nazvanou Stan’d’artní kabaret jsem viděl již během Divadelní Flory, zatímco Teatromat (v režii Ondřeje Cihláře) mi tehdy jako jedna z mála inscenací olomoucké přehlídky unikl. Zvědavých bylo kromě mne i nemálo účastníků LFŠ: zatímco se majitelé vstupenek usadili na „privilegovaná“ místa na lavicích, venku se utvořila dlouhá řada zájemců snažících se dostat ještě na poslední chvíli dovnitř. Výsledkem byl absolutní přetlak a vzduch na hranici dýchatelnosti. Naštěstí byl středeční večer chladný.
Inspirací pro vznik Teatromatu se stal Kinoautomat autora Radúze Činčery a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka. Systém experimentálně interaktivního filmu, ve kterém se diváci v určitých okamžicích mohli rozhodnout ze dvou různých variant, a tím také do jisté míry ovlivnit následující děj, přebral Ondřej Cihlář do divadelní inscenace. Scénu tvoří kruhové plátno se zadní projekcí, na které jsou během představení promítány animace výtvarnice Kateřiny Bažantové (např. vlakové kupé, panoráma Hradčan), kterými prochází naivní dívka Alena (Petra Nesvačilová) při své cestě na herecký konkurz do Prahy. Zde se setkává s „konceptuálním umělcem“ Morísem (Ondřej Bauer), čímž se jí původně naplánovaný program výrazně zkomplikuje.
Za pomoci „uvaděčů“ Petra Prokopa a Ondřeje Cihláře měli diváci možnost několikrát zasáhnout do děje a rozhodnout intenzitou potlesku o dalších Aleniných krocích. Představení končí jakousi výslednou bezvýchodností, kdy ani jedna z voleb není „správná“ a neudrží Petru Nesvačilovou na pódiu. Možnost volby je však spíše iluzivní: předkládané situace jsou banální a pracují s většinovým očekáváním ze strany diváků, jejichž rozhodování je často „nenápadně“ podpořeno samotnými herci. Zůstává tedy otázka, zda má Divadlo Vosto5 skutečně připravené dvě plnohodnotné dějové linky.
Samotná inscenace přistupuje s ironií k tématu „naivní“ dívky ve „velkém světě“. Nejpříznačnějším příkladem humoru Divadla Vosto5 je parodovaný herecký konkurz, v němž účinkující vtiskli svým postavám co nejroztodivnější vrtochy a také plně popustili uzdu improvizaci. Koho neoslovil Stan’d’artní kabaret (mně víceméně „sednul“) a kdo nepřišel na chuť „lidové“ poetice Vostopětky, stěží se u této scény a nejspíš i u celého Teatromatu skutečně bavil. Zaplněný stan však přijal představení opravdu vřele. Zapojení filmového média do divadelní inscenace a práce s ním (zde kupříkladu měnící se vertikální a horizontální rovina, jíž se herci pohybově přizpůsobovali), by se klidně mohla stát jedním z témat (minimálně diskusním) příštího ročníku LFŠ. Kdo na Teatromat reagoval vlažněji, mohl se bavit odhadováním, kde končí předem nacvičená scéna a kde začíná improvizace. Za sebe říkám, že jsem ten druhý případ. Po šesti strávených dnech v Hradišti jsem si napůl jako protiváhu a napůl v intencích zhlédnutého odpoledního Tarrova Damnation, pustil v zájmu přežití a spánku v hluku ranního kempu Deliverance od Opeth.
Muž, žena a tango
Po zoufalém pohledu do čtvrtečního přecpaného programu a nemožnosti se rozhodnout, jsem se nakonec pokusil roztrhnout a zvládnout toho během večera co nejvíce. Po třech hodinách, strávených na unikátní projekci Tarrova sedmi a půl hodinového opusu magnum Satanského tanga, jsem se skoro s lítostí vydal ze Slováckého divadla směrem k divadelnímu stanu v naději, že se mi tento krok vyplatí a že oběť vyváží Tarrovi maďarští krajané Artus – Goda Gábor Company kvalitním vystoupením.
V programové brožuře proklamovaný koncept divadelní hospody, ve které si účinkující a publikum neformálně povídají u stolu a v průběhu rozpravy se zapojují rozličné vizuální a divadelní prvky, byl pravdivý jen částečně. Návštěvníky šapitó skutečně čekaly připravené stoly a lavice a z mobilního baru se také po celou dobu představení obsluhovalo, namísto otevřeného tvaru však diváci sledovali pečlivě připravené pohybově‑vizuální představení Ephemer Works (přeložitelné snad jako Jepičí dílo) pod taktovkou budapešťského choreografa Gody Gábora.
V úvodu přichází mezi diváky dva muži. Jeden z nich má hlavu zabalenou v dárkovém balíčku a společně hledají ženu, jíž je určen. Ta si svého muže rozbalí a vydává se na pódium tvořené úzkými praktikábly uprostřed stanu. Muž ji následuje a společně tančí – dva elementy, které se navzájem přitahují. Maketa domu, stavěná dalším z herců, je symbolem společného obydlí. Kvůli druhému muži však dojde mezi dvojicí k rozkolu. Na stůl – přímo mezi diváky – si stoupá jeden z herců a do zavěšeného jablka sváru zapichuje hřebíky. Partner se snaží ženu udržet. Přebírá ze stále hrajícího magnetofonu pásku, bere ženu do náručí a sebe i ji obtáčí. Jsou doslova omotáni slovy. Iniciativu však přebírá onen druhý muž a vášeň mezi touto novou dvojicí nabírá podobu souboje. Ten řídí jako rozhodčí tři herci rozesazení na stolech mezi diváky.
Rozbití této dějové linky přichází v okamžiku, kdy dva z herců vytvoří jakési moderátorské duo. Jeden trousí absurdní průpovídky, které druhý simultánně tlumočí do angličtiny (například „Můj otec mi říkal: Synu, pravý muž musí milovat všechny ženy“). Zraky diváků se plynule přenášejí na druhou mužskou dvojici, jež sedí s rukama zabořenýma do rašeliny a za hudebního doprovodu songu Toma Waitse God’s Away on Business jaksi symbolicky povstává z hlíny. Pozornost se stáčí zpět na ženu. Ta stojí do půl těla nahá, v pozici sochy. Její první muž přichází s hořícími svíčkami na očích, po tvářích mu stéká horký vosk – je slepý vůči okolnímu dění a zůstává sám stát nehybně v rohu. Druhý muž – také do půl těla nahý – si na ruku zavěšuje zvonkohru tvořenou dlouhými hřeby a odvádí ženu na pódium. Zastavují se nad rámem obrazu. Žena postupně odstřihne hřebíky, které se zaboří do plátna. Všechny překážky byly odstraněny a dvojice se sobě navzájem zcela otevřela.
Namísto předeslaného „povídání herců s diváky“ spočíval koncept inscenace spíše v setření pojmu hlediště a jeviště. V prostoru, který herci i diváci sdíleli společně, nabídnul maďarský soubor metaforu vztahu muže a ženy ve všech jeho možných proměnách, podobách a obměnách.
Ephemer Works bylo posledním divadelním představením „Filmovky“. Stan sice neosiřel, ale v dalších dvou dnech hostil koncerty a projekci němého snímku s živým hudebním doprovodem. Celkově divadelní program LFŠ nabídnul žánrově různorodou směsici a Divadlo Konvikt potvrdilo svou snahu zprostředkovávat českému publiku vystoupení nejen domácích divadel, ale zejména zahraničních souborů z oblasti tzv. performing arts. A čím do budoucna více, tím lépe!
Komentáře k článku: Divadelní střípky Letní filmové školy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
