Divadelní svět bez hranic (No. 6)
Tvůrci na diskusi následující po festivalovém představení Mrzutí prohlásili, že se Studio Я berlínského Maxim Gorki Theater sice primárně soustředí na politickou tvorbu, avšak zůstává divadlem, které chce vyprávět příběhy. A proto dramatizace stejnojmenného románu mladého spisovatele Denize Utlu neukazuje jenom život tureckých přistěhovalců – nad aktuálně ožehavým tématem se tyčí putování mladíka za svými kořeny a vlastní identitou.
Mrzutí vypráví o putování a hledání mladého Turka FOTO UTE LANGKAFEL
Sedmadvacetiletý Elyas (Mehmet Ateşçi) patří ke generaci imigrantů, kteří se už narodili v Berlíně. Lidé, s nimiž se setkává ovšem nevěří, že se mohl narodit v Německu. Doma se zase snoubí zvyky přivezené z Turecka a očekávání od „zaslíbené“ země, plné možností. Elyas sice situaci vidí s neustálým trochu absudrním a trochu chlapeckým nadhledem, ale ani před sebou samým se mu nakonec nedaří skrýt, že jí hlavně nerozumí. Ateşçiho projev nejčastěji směřuje k hektičnosti, k slovnímu proudu, jenž ani sám hrdina nedokáže zastavit, ač pozoruje, jak se řítí do nesmyslných rovin. Chaos a těkání v sobě mají i momenty ztišení a zklidnění, kdy se mluví o tématech intimních a pocitových. Jasně tak dává najevo, že právě onen klid leží zatím pouze na povrchu. K celkové ustrnutí dochází až v poslední scéně, kdy Elyas sedí v Turecku u hrobu svého otce.
Hrdinovo putování na pomezí Evropy a Asie doprovázejí projekce a časté živé hudební výstupy. Dohromady vytvářejí pro mne nejpůsobivější moment inscenace, kdy za zvuku tklivé písně Istanbul běží mírně zpomalená projekce procházejících Istanbulčanů. Ostatní projekce už bez hudby a často i beze slov sugerují téměř nekonečnou cestu a svou jednoduchostí a záběry v rozsahu výhledu z okénka jedoucího auta připomínají člověku ten zvláštní pocit, když se při jízdě nočním městem nemůže rozhodnout, jestli je to tu jiné, nebo vlastně úplně stejné jako doma.
Mrzutí pro mne představují inspiraci hlavně v jemném, ale přesném spojení konkrétního a aktuálního s obecným a nadčasovým, protože to se v našich luzích a hájích vídá zřídka. A ruku v ruce s tím mne inspiruje i to, že Maxim Gorki Theater ono prolínání dodává v balení oplývajícím kvalitami ve všech složkách. A navíc to v jejich podání působí tak přirozeně!
Maxim Gorki Theater – Deniz Utlu: Mrzutí. Scénář Deniz Utlu, Hakan Savaş Mican a Necati Öziri, režie Hakan Savaş Mican, dramaturgie Necati Öziri, kostýmy a scéna Sylvia Rieger, video Benjamin Krieg, hudba Volkan Türeli. Psáno z reprízy 29. května na festivalu Divadelní svět Brno.
///
Více na i-DN: Divadelní akcent na uprchlictví a dokument
…
Ostatní díly denních zpravodajství:
Divadelní svět bez hranic (No. 1)
Divadelní svět bez hranic (No. 2)
Divadelní svět bez hranic (No. 3)
Divadelní svět bez hranic (No. 4)
Divadelní svět bez hranic (No. 5)
Divadelní svět bez hranic (No. 7)
Divadelní svět bez hranic (No. 8)
Komentáře k článku: Divadelní svět bez hranic (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
