Divadelní svět Brno – den čtvrtý / 10. červen
Loutky z kufru, normalizační rytmy a kreslená opera
Loutky z koktejlových brček, rukavic, čajové konvice a bot, konferenciérem je vycpaná punčocha. Dvojici anglických herců – tedy skupině Folded Feather – se podařilo navázat bezprostřední kontakt s dětmi i dospělými. Představení tvořil sled jednoduchých, dobře vypointovaných situací převzatých z cirkusových a varietních čísel. Jejich protagonisty se staly figurky vytvořené z předmětů běžných v každé domácnosti. Líbí se vám představení? Tak s tím bude brzo konec! – kromě radosti byl v divadle cítit duch skupiny Monty Python.
Suitcase Circus (Folded Feather) FOTO MICHAL RŮŽIČKA
Rytmus normalizačního živoření
Mestské divadlo Žilina mělo původně přijet s představením Janošík 007, které bylo pro zranění v souboru nahrazeno hrou Viliama Klimáčka Beat (Každý má svoj rytmus). Příběh jedné rodiny z osmdesátých let minulého století je předložen formou epického divadla. Dobu normalizace přímo charakterizují realistické kostýmy, nepřímo holá, pustá scéna bílého pokoje a stojící hodiny. Všichni členové rodiny jsou neustále přítomni na jevišti, každý má jen svou židli a vnitřní svět, do nějž emigroval. Starší bratr je jediný, kdo se odhodlá emigrovat doopravdy – nevrátí se z Mnichova, kam se dostal s barovou kapelou. Život ve svobodné společnosti ale nezvládne a spáchá sebevraždu.
Beat se dívá do naší minulosti velmi krutým způsobem a nesnaží se ji vůbec ničím omluvit, zkrášlit nebo zjemnit. Není to žádná „hořká komedie“, žádný „laskavý humor“, který vede diváka k pocitu úlevy. Tak trochu se přece hrbil každý, každý si něco jiného myslel a něco jiného říkal, každý občas musel zajít na nějakou schůzi, ale salátek mu na zahrádce pěkně rostl a když se máma včas postavila do fronty u řezníka, tak byly v neděli řízky. Beat tvrdě připomíná, že normalizace byla morální pustina a pokrytecké svinstvo a že jsme v něm namočení všichni. Stejně tvrdě ale říká, že na režim se všechno svádět nedá, stejná část neštěstí je v lidech. Rozčarováním pro mě byl závěr hry, v němž se starší bratr dostane do muzikantského nebe. Měl jsem pocit, jako by se autor mrazivé atmosféry Beatu nakonec přece jen polekal. Aspoň ji tedy trochu rozmělnil, když už ji zcela správně nezlehčoval.
V pohledu na inscenaci jsem se neshodl se ostatními kolegy, kteří ji vesměs odmítli. Za pravdu jim dávám v tom, že herecké výkony nestály za mnoho, ale hra samotná mi rozhodně nepřišla zbytečná, ani téma mrtvé. Atributy festivalové výjimečnosti by se také hledaly těžko.
Já bych chtěl operu ze samých bonmotů
Opera mleczana je hudební komedie, s níž přijel Narodowy Stary Teatr z Krakova. Série skečů je postavena na karikaturách a kreslených vtipech Andrzeje Mleczka, s nimiž úroveň celé hry stojí a padá – během představení se střídaly obě varianty.
Hra začala velmi slibně. Čtyři herci sehráli – a zazpívali – dva krátké rodinné příběhy. Pauzu mezi scénkami na rychlý převlek účinkujících vyplnila projekce mírně animovaných Mleczkových vtipů a takový byl formát celého večera, který trval něco přes hodinu. Slibný začátek se ale překlopil z příběhů do rychlého přehrávání jednotlivých vtipů – na publikum se snesla záplava vtipných hlášek. Publikum se dobře bavilo, ale když se na to podíváme poctivě, jednalo se o podobný formát jako Kameňák Zdeňka Trošky. Je pravda, že se tu nepracovalo s nejvulgárnějším lidovým humorem, řada vtipů byla i dobrých, ale bylo jich až příliš. Od divadelního textu i jeho jevištního ztvárnění bych čekal přece jen něco víc než spršku bonmotů. Dobře vyznívala místa, kde se Stanisław Radwan od jednotlivých vtipů oprostil a vytvářel zmíněné příběhy. V nich se také projevilo, jak šikovně je vytvořená hudba – představení bylo opravdu téměř celé zpívané s doprovodem tria klavír – kontrabas – bicí.
Stanisław Radwan používal různorodé stylové prostředky a množství citací z vážné hudby. Když se to všechno prohnalo filtrem swingu, šansonu, folkloru atd., vznikla směs, jejímž výsledkem je sice písnička pro divadlo, ale pokud jí sám autor nechal dostatek prostoru, tak se dramaturgicky přenesla k operním konvencím. Parodovala árie, ansámbly a zároveň nenutila činoherce do pěveckých výkonů, kterých by nebyli v žádném případě schopni. Nehnala účinkující do operního zpěvu ani jeho nepodařených parodií. Intonační nejistota a vůbec absence techniky se buď ztrácela, nebo se alespoň dala vydržet.
Otázka celkové koncepce a podoby Divadelního světa se mi zdá momentálně mnohem důležitější než úroveň jednotlivých představení. Festival prochází městem bez povšimnutí, v divadelních kruzích je přijímán s různými pocity od lhostejnosti po nenávist. Roli v tom hraje vztah nezávislé divadelní scény i aktivnější části občanské veřejnosti k pořádajícímu TICu a jeho ředitelce Petře Kačírkové, a nakonec i k magistrátu v čele s Romanem Onderkou. Oba se objevili na slavnostním křtu festivalu, který proběhl až třetí den, když už nemohl proběhnout před trapně přeloženými Příhodami lišky Bystroušky na Moravském náměstí (prý kvůli špatnému počasí – rozhodnuto tři dny předem). Roman Onderka otevřel na jevišti láhev sektu, s křupanskou bodrostí polil kdekoho v předních řadách a prohlásil, že odchází slavit sto let fotbalového klubu Zbrojovka Brno. Byla to jediná příležitost, kdy jsme ředitelku pořádající organizace viděli. Pan primátor se objevil ještě na odložené a hanebně proškrtané Bystroušce. Je těžké chtít po lidech, aby vzali festival za svůj, když se k němu jeho reprezentace staví jen jako k příležitosti pro pitomé vtipy nebo rovnou zády. Divadelní svět ale potřebuje najít také svůj vnitřní smysl a zřetelně se vyprofilovat dramaturgicky i směrem k publiku. Zatím se zdá, že si sám není jistý, pro koho tu chce vlastně být.
Komentáře k článku: Divadelní svět Brno – den čtvrtý / 10. červen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
