Divadelní svět Brno – den pátý / 11. červen
Nikola Šuhaj na provázku Vladimíra Morávka
16. srpna 1921 byl podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj zabit spolu s bratrem Jurajem svými druhy. Fotografie pořízená pro dokumentární účely krátce poté je jedinou Šuhajovou fotkou, která se dochovala. Lupiči se fotí až po smrti. Nikola za života unikal nejen kulkám československých a před tím uherských a rumunských četníků, ale i objektivům fotografů. Dívám se na tu strohou černobílou fotku, asi jako se na ni kdysi díval Ivan Olbracht, než se pustil do jejího kolorování. Legendy potřebují barvičky. Uprostřed hlučné Morávkovy inscenace Balady pro banditu, plné velkých gest, rozpoutané tělesnosti a rozlitých věder mi vytanulo na mysli, jak jsou si všechny ty zbojnické příběhy podobné, ať jsou o Robinu Hoodovi či o Bonnie a Clydovi. Přesněji a lépe: jak si je vždycky podobné to, kam je dotlačila legenda. Prý bohatým bral a chudým dával. Zde barvičky zapracovaly ostošest.
Balada pro banditu (Divadlo Husa na provázku) FOTO KAREL CUDLÍN
Legendou je i provázkovská inscenace Zdeňka Pospíšila, který snesl zbojnickou hru Milana Uhdeho a Miloše Štědroně na provázkovská prkna v roce 1975. Morávek zaťal své sekyry do těchže prken o třicet let později. Předznamenávají silný příběh, ať už je jeho vypravěčem kdokoli. Kdyby příběh o Nikolkovi a Eržice nebyl silný, tak už by to s divadlem bylo hodně špatné. Morávkovi vycepovaní herci zatínají své sekyry, až třísky lítají. Ale to by ta prkna, jež znamenají svět, měla snad vydržet. Bez obav. Ona to vydrží. Ona při tom jen maličko úpí. Maličko, leč nepřeslechnutelně. Ale zoufale předimenzovaná hudba v aranžmá Petra Hromádky, jež sice není schopna artikulovat ani sama sebe, spolehlivě převálcuje jakékoliv tiché úpění. Proč je zde violoncello? Do rockového soundu, jenž ovládá veškerý zpěvní projev, vůbec nezapadá. Ale uznávám, že to zas příliš nevadí, protože především není v celkové vřavě skoro slyšet – ledaže by hrálo sólo. Pokud očekáváme od scénické hudby (a Štědroňova původní hudba je jistě víc než jen scénický podkres), že dodá nějaký strukturovaný zvuk, a ne jen beztvarou hmotu, zahuhlanou pomocí mikroportů, v tomto miniprostoru zhola zbytečných, pak nutno říci, že ozvučení, byť na něm tato inscenace nestojí, ji přesto značně poškozuje. A to se hraje na domácí, tisíckrát vyzkoušené půdě! Představuji si, že by náhle nastal výpadek proudu a mixážní pulty by se odporoučely a s nimi všechen ten balast zbytečně amplifikovaného zvuku. A bylo by rozumět, hudbě i slovu, jež by k nám přicházelo i se směrovou informací, tak jak to činilo po dva tisíce let. A bylo by to dobré. Ale to je hudba zašlé minulosti. Vyřadit porty se dnes nikdo neodváží: nebylo by to trendy. Je to inscenace stále pozoruhodná, stavící na odiv hypertrofii morávkovské muskulatury, zda však patří na festival, jenž by měl být prezentací nejčerstvějších počinů, i po osmi letech – toť velká otázka.
Den slávy pánů Uhdeho a Štědroně pak pokračoval Kabinetem Janáček, jímž se uzavřela série přednášek Miloše Štědroně o moravském mistrovi. Toto vydání bylo věnováno 2. smyčcovému kvartetu, jenž v Mozartově sále Reduty zazněl v kompletní podobě, byť přerušován neobyčejně faktograficky hutným muzikologickým výkladem. Jako divadlo to lze věru jen těžko hodnotit, ledaže bychom vnímali reakce Milana Uhdeho, druhého oslavence, či Morávkovu introdukci nebo občasné houslové a hlasové interjekce Gabriely Vermelho jako součást inscenace. Pozornost se tedy až příliš musela soustředit na provedení vrcholného Janáčkova díla Graffovým kvartetem. Nebylo nikterak špatné, jen tu byla přesnost snad až příliš obětována ve prospěch spontaneity. Jako doklad „moravského čtení“ však tato produkce posloužila znamenitě.
Drážďanská státní činohra přivezla na festival hru o rozkladu rodinných vztahů, nazvanou Familienbande. Kdo čekal, podle deklarací v programu, hnití a dekonstrukci na způsob O’Neilla či Williamse, musel být ovšem zklamán. Je to zábavná revue, s velkým podílem svižně a nápaditě aranžované hudby, takže vše je podáno v lehčím stylu, jemuž nelze upřít vtip i cit pro rytmus. Zato je pozoruhodná role hudby jako vehikula a vypravěče příběhu. Lutz Hübner dodal poněkud řídký, rudimentárně nahozený děj, jenž se odehrává na rodinném setkání u příležitosti dědečkových osmdesátin, a Franz Wittenbrink si pohrává se situacemi, jež tato zahradní party přináší, se šarmem a invencí inspirovaného hudebníka, obstarávajícího i roli jednoho ze dvou muzikantů, pozvaných na slavnost. Stylový záběr je velmi pestrý a hudba prochází svými proměnami, jako by se nechumelilo. Boogie-woogie, ragtime, barokní opera, jazz. Dokonce je jedna dramaticky vypjatější scéna konfrontace hudebně komponována jako recitativo accompagnato. Půvabné a vkusně zazpívané jsou i odskoky do Dona Giovanniho či Únosu ze serailu, svižně střídané citáty z Dona Carlose, Lohengrina či Netopýra. Mihne se tu dokonce i Beethovenova píseň. Rockový zpěvák zvládne Purcella jakoby nic a než se vzpamatujete, už je zas zpátky tam, kde je doma. Mírou autorského nadhledu a vyspělostí použitých hudebně dramaturgických prostředků se Familienbande blížily vystoupení souboru divadla Jozsefa Katony z úvodního dne, i když se Maďarům nemohly rovnat v čistotě stylu. Přesto jsem litoval, že jsem nemohl kvůli kolizi zhlédnout další janáčkovský kousek dvojice Uhde/Morávek, Leoš aneb Tvá nejvěrnější, jímž Den slávy gradoval.
Alespoň jsem mohl být odškodněn Hodinou krasoduchů v Janáčkově památníku, kde Milan Uhde četl ze svého nejnovějšího připravovaného textu na téma Mozart a Brno. Půvabně zveršované epizody vrhající trochu ironických pablesků na vztah Mozarta a jeho žačky Magdaleny Hofdemel zakončily tak pestrý festivalový den, věnovaný pánům Uhdemu a Štědroňovi.
Komentáře k článku: Divadelní svět Brno – den pátý / 11. červen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
