Divadelní svět Brno – den první / 7. červen
Ende gut, alles gut Divadlo Reduta
Rozloučení souboru s prostorem Reduty v podobě regulérní produkce nastudované pro několik představení. Trochu připomíná původní princip revue coby přehledu událostí za sezonu, tady některých inscenací za léta, v nichž Petr Štědroň s Dorou Viceníkovou a režisérem Janem Mikuláškem stvořili uznávaný umělecký program. Představení tak deklaruje zatím poslední podobu jevištní poetiky, v níž bude soubor pokračovat v pražském Divadle Na zábradlí. Čtyři samostatné části inscenace jsou rozhozené po celé budově. Začíná se na jevišti, oboustranně se skrz jevištní stavbu z Europeany hraje zacyklená situace, v níž se dvě skupiny divadelníků přetahují o pořádání tiskové konference, až banální spor vyhřezne do vzájemného vraždění. Druhá část rozehrála vstupní foyer, výtahy, záchodky a připomněla další podobu Mikuláškova divadla infantilní hrou na vzteklé králíčky a agenty z béčkové střílečky. Kolem obrazu idylického mořského pobřeží se prošlo do Mozartova sálu sehrát číšnickou grotesku o přípravě rautu, obraz fachidiotského konání, metafora zmechanizované moderní společnosti, která se řídí konvencemi, a ne prostým lidským rozumem. Pro mě rozhodně nejzajímavější část inscenace, protože nejlépe a přece jen s nějakým smyslem provedená klauniáda odkazující k Christophu Marthalerovi. Stejně jako k němu ukazuje poněkud mechanicky poskládaná poslední část večera už v běžné dispozici divadelního sálu. Vidím v tom jen vnějškové napodobování marthalerovské poetiky, bez jejího vnitřního smyslu, ochuzené i o důležitý hudební rozměr Marthalerova vyjadřování. Hlavně však pro Mikuláškovo „marthalerování“ postrádám opravdu silný důvod, podstatné téma uchopené právě takovou poetikou. A to mě hrozně nebaví. I když herecké jednání, nenapodobivé, ale sdělující, je mi velmi sympatické – jen kdyby bylo co říct! Rozloučení nesentimentální, i když samotný závěr inscenace se neobešel bez zjihnutí. Na rautu v Mozartově sále se symbolicky podávaly věnečky a rakvičky – vlastně jakýsi dovětek, coda inscenace. Opravdu však platí, že konec dobrý – všechno dobré? Jak pro koho, brněnský kolega ukončení Štědroňovy Reduty věru za nic dobrého nepovažoval, a bude takových brněnských diváků určitě víc.
Ende gut, alles gut (Národní divadlo Brno, Reduta) FOTO KAREL CUDLÍN
Shake, Shake, Shake! Paki Paya, Belgie, Moravské náměstí
Visutá hrazda, amplifikovaná reprodukovaná hudba, dva umolousaní muži odněkud z maringotky. Připomíná staré i současné komedianty, co se živí na návsích vesnic a městeček cvičením na napnutém laně nebo na hrazdě, jako v tomto případě, a vystoupení vylepšují dryáčnickým humorem a lacinými kouzelnickými triky. A co neomaleně zatahují do své hry diváky. Odtud se nečekaně vyloupne to podstatné produkce, v níž artistické a kouzelnické výkony nejsou nic moc a ukáže se, že jde opravdu víc o divadelní představení, o dokonale věrohodnou hru na náhodně vybranou divačku, na pocity, které asi prožívá, a přihlížející prožívají s ní a skrze ni. Nejprve úsměvně, čím dál je manipulování nebohé dívky trapnější, a když ji artista Adrià Mascarell donutí vystoupat až na vrchol visuté hrazdy, kde se chvěje a křečovitě chytá všeho, čeho může, nelze se zbavit tísnivých obav, jestli ta krutá hra neskončí špatně a nestanu se svědkem ošklivého konce. Nemá někdo z nás zasáhnout? Bránit ji? Všechny indicie sice upozorňují na to, že nemůže jít o dívku vytaženou z publika, jenže Noemí Díaz jedná tak věrohodně, je tak bezbranná a poddajná! Když při prvním saltu rozzáří tvář cirkusovým úsměvem, úleva z dobrého konce vyvolá radostný pocit a blíží se divadelní katarzi. Nakonec se z pouliční artistiky vyklubala podivně konstituovaná, ale velmi účinná psychologická hra.
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky opera ND Brno, Moravské náměstí
Operní představení mělo festival zahájit, pro špatnou předpověď počasí bylo odloženo o týden (přitom se nad Brnem klenula modrá obloha) a festival zakončilo. Soubor mezitím stihl hostovat v Turecku. Ale nebylo zase tolik co studovat, představení vycházelo ze skoro pět let hrané brněnské inscenace ještě dirigenta Tomáše Hanuse s britským režisérem Jamesem Conwayem, tehdy intendantem English Touring Opera, a jeho výtvarníkem Neilem Irishem. Na malém přírodním plácku uprostřed Moravského náměstí před pro tuto příležitost postavenou tribunou upravil jednoduchou popisnou dekoraci Jaroslav Milfajt a operu s použitím Irishových řešení v novém prostoru a šikovném působivém light designu Arnošta Janěka sestavil Tomáš Pilař. Už divadelní verze je na současné poměry nadmíru popisná, tak na symbolickou operu zvláště v Evropě dávno nepohlížejí, kdežto na brněnském jevišti Lapák ňafá pěkně po čtyřech a Bystrouška veritábl užírá klukovi lýtko. Paloukem na Moravském náměstí navíc pobíhaly dětské světlušky a vůbec zvířátka všeho druhu pro roztomilou podívanou, na jakou se u nás, a zvláště v Brně, Janáčkova filosofická opera degraduje – možná právě proto se na ni diváci běžně nehrnou. U nás. Sem ovšem přišli a pro tuto příležitost lze nakonec zamhouřit kritické oko. Zvláště když dobře nazvučený orchestr vedl dirigent Jakub Klecker v přesných tempech a udržel v komplikovaných podmínkách souhru i výraz. A když aktéři zpívali parádně technicky i výrazově, když bylo na mikroporty rozumět každé slovo. Šikovný mladý režisér Tomáš Pilař domyslel některé detaily a v závěru opery originálně vizualizoval její ústřední sdělení o koloběhu života: Revírník sice nechal starého Lapáčka doma, kterého „bolijú nožky“ a „polehává“, ale do lesa ho doprovází nevycválané štěně a také všechna ta lesní havěť, co kolem něho poskakuje a co v úvodu sestávala z dětí i dospělých, už je jen mladá…
Komentáře k článku: Divadelní svět Brno – den první / 7. červen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
