Divadelní svět Brno – den sedmý / 13. červen
Festivalu tváří v tvář
Brno je město divadelní, o tom není pochyb. Od jednoho divadla k druhému je tu krok či dva. Během roku si obyvatelé města užívají jedinečného divadelního komplexu, pulsujícího „tout ensemble“ v rytmu živého města. Tento dar byl jihomoravské metropoli velkoryse darován božskou Thalií. Ale Brno a jeho divadelní svět zatím není totéž co Divadelní svět Brno. Festival naplněný programem, tu lepším a zajímavým, tu méně lákavým. Hledá se ideální tvář, jsou kladeny otázky, jestli má být festival přehlídkou více domácí, nebo spíš mezinárodní. Kritici se přou, jestli má představovat Brno a jeho kulturu hostům, či spíše naopak.
Pokrevní sestry (JAMU) FOTO KAREL CUDLÍN
Festivalová přehlídka byla letos zaměřena na divadlo hudební a hudbou inspirované. Také inscenací, ve kterých byl hudbě věnován dostatečný prostor, bylo víc než dost. Ne vždy bylo ovšem možné chápat jednotlivá představení za skutečné reprezentanty v oblasti hudebního divadla. Snad chyběla vyložená senzace, ale nejvíc festivalu chyběli jeho diváci. Takoví, kteří by s festivalem dýchali, žili a měli ho za svůj. Tak, jak je známe z podobných akcí u nás i ve světě. Publikum, z něhož po pár dnech vystupují konkrétní tváře, jež se potkávají nejen v divadelních sálech, ale také v kavárnách či na ulici. Vždy nadšení a živě diskutující nad zhlédnutým programem.
Na domácím poli byl příjemným zjištěním mini-profil nového školního divadla Na Orlí, sídla muzikálového atelieru brněnské JAMU. Více než objevnou sondou do nitra muzikálové školy proto byla představení titulů Taneční maraton na Steel Pier a Pokrevní sestry. Byl to důkaz, proč se v Brně daří pěstovat konkurenceschopné adepty hudebního divadla. Oproti jiným školám zkrátka v Brně dávno pochopili, že muzikál potřebuje především rozvíjet základy řemesla po všech stránkách. Tedy nejen herce připravené k interpretaci díla, ale také péči o výchovu dalších profesí nutných k hudební a scénické podobě hudebně-dramatického díla. Experimentální scénická laboratoř k muzikálu patří i na akademické půdě plným právem.
Hlavní sekce festivalu nabídla výběr, složený z notně odlišných pohledů na hudbou inspirované divadlo. Maďarské Divadlo Jószefa Katony předvedlo retro-iluzivní travestii Musik, Musikk, Musique. Cestovalo se v čase, využívalo nostalgie po hudebních šlágrech první poloviny 20. století a prováděla se kouzla herecká i scénická. Efektní, ale uměřeně stylizované kabaretní výstupy byly ukázkou rafinované podoby divadelní zábavnosti. Šestice herců ve scénických klauniádách přeskakovala od francouzského šansonu k portugalskému tangu i šlágrům výmarské republiky. Hudební kabaret, který se na palubě divadelního parníčku plavil zdánlivě bezstarostnou předválečnou Evropou. Jako by snad minulost chtěla nenápadně připomenout, že u každého stolu jednou dojde šampaňské a každá legrace něco stojí.
Naproti tomu Městské divadlo Ingolstadt lákalo zdánlivě životopisným tvarem muzikálu Dylan. Časy se mění. Dramatického bylo v této dylanovské inscenaci méně než více. Namísto pohledu do zajímavých a básnicky vybroušených dylanovských textů to byl zjednodušující středoškolsky-kalendářní přehled ze života slavného písničkáře. Kdo však chtěl, dostal k němu nádavkem slušný dylanovský revival „made in Germany“.
Krakovský soubor Narodowy Stary Teatr nabídl do programu další humorně laděný titul Opera mleczana. Kabaretní buffo opera se k hudebnímu divadlu hodila velice, ale i zde byly patrné obvyklé rezervy, kterými tradičně trpí také domácí činoherní soubory. „Jev zvaný činoherní zpěv“ není pokaždé tím nejlepším prostředkem k hudebnímu vyjádření. Poláci však měli v sobě něco podstatnějšího, co podobným produkcím u nás v současnosti chybí – zdravou drzost a jistotu.
Zdaleka nejucelenějším dramaturgickým činem byl oslavný program Slávy den pánů Uhdeho a Štědroně. V tento moment bylo snad možné, i když na chvíli, spatřit jednu z budoucích tváří festivalu. Děkovat tvůrcům, kteří jsou s Brnem bytostně spjati, to k takovému festivalu patří.
Z osobního hlediska bylo cenné vystoupení jihoafrického souboru Handspring Puppet Company – skupiny loutkoherců, kteří se aktuálně proslavili účinkováním v jednom ze současných světových divadelních hitů War Horse. Představení Woyzeck on the Highveld působilo jako zpráva z jiného festivalu. Dvě desítky let stará inscenace byla totiž spojením několika zvláštně nesourodých a pro nás nesrozumitelných světů. Ocenit srážku expresivního německého dramatu s naivním koloritem, čistotou naivní africké duše a chápáním přírodní mytologie tak dokázal málokdo. Nízká návštěvnost a přece jen vykročení mimo tematický rámec festivalu zmátlo i některé odborné kritiky. Možná lze tentokrát říci, že k jejich škodě.
Divadelní svět Brno hledá tvář, zatím leckdy tam, kde není. Na každém rohu tohoto města však lze najít mnoho divadelně atraktivního a lákavého. A téměř vždy při tom hraje hudba. Ať už je to muzikál v Městském divadle, ale také všestranná tvořivost Husy na Provázku a dalších divadel. Divadelnímu Brnu lze v mnoha smyslech závidět jeho ambici i smysl pro muzikálnost a vůbec múzickost. Prosím vás, milí Brňané – věnujte svůj Divadelní svět hudebnímu divadlu v tom nejširším slova smyslu. To je totiž jeho skutečná a jedinečná tvář.
Komentáře k článku: Divadelní svět Brno – den sedmý / 13. červen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
