Divadelní svět Brno – den třetí / 9. červen
Zlá neděle
Zatímco první dva dny na Divadelním světě překvapovaly příjemně, v neděli přišel třetí krizový den. V rámci hlavního programu s tím začal belgický soubor Dam de Pic s incenací Lamali Lokta. Pohybové divadlo v té nejprotivnější možné poloze: pár nešťastníků se hodinu plazí v pološeru po zemi, tváří se přitom vážně a existenciálně, zní nabubřelá a jednotvárná hudba – a vám se z toho tak strašně moc chce spát. Představení tohoto typu má jedinou šanci, vyslat do publika takovou dávku energie, aby přebila nezřetelný smysl i vnucující se pocit, že něco velmi podobného jste už viděli nesčíslněkrát. Ke mně bohužel žádný záchvěv energie nedolehl, část diváků ale nakonec nadšeně aplaudovala, nejspíš tedy na tom byli v tomto ohledu podstatně lépe. Nebo uvěřili instatnímu progamovému prohlášení, ve kterém se bylo možné dočíst (jak už to tak v podobných případech obvykle bývá) hlubokomyslné věty typu: nekonečný horizont na dosah – krajina někdy plodná, jindy vyprahlá, nacházející se na pomezí reality a mýtu […] jediným nezaměnitelným skokem prochází námi všemi a otevírá vesmír.
Dylan. Časy se mění (Staatsschauspiel Dresden) FOTO KAREL CUDLÍN
A pak přišlo opravdické, Veliké zklamání: tak slibně vyhlížející inscenace Dylan. Časy se mění Stadttheateru Ingolstadt nebyla víc než jen provinciálně snaživým pokusem o kombinaci Dylanových hitů a biografie s divadelním kalendáriem. Jenomže kalendárium to bylo nenápadité a těžkopádně nevtipné (i když se všichni o legraci snažili, až to dunělo), a kapela prostá feelingu střídala polohu technicky zručného kavárenského orchestříku s dechovkově dusavým rockem. Titulní představitel byl sice Dylanovi docla podobný, ale možná ho vybrali i proto, aby se dotyčný herec necítil odstrčený, když je ze všech účinkujících nejhorší zpěvák a nejméně hraje na kytaru. Tu tak povětšinou třímal jen jako okrasný předmět, což je, přiznejme si, v roli Dylana poněkud nešťastné.
Celá incenace byla vizuálně stylizovaná jako volný ohlas Dylanovy Rolling Thunder Revue a objevila se v ní celá řada více či méně zřejmých dylanovských narážek. Počínaje slavným odhazováním papírů z klipu k písni Subterranean Homesick Blues až po obraz, který tvořil obal nechvalně proslulé propadákové desky Self Portrait ze začátku sedmdesátých let. Jenže to všechno byly jen jednotlivosti, izolované nápady, které se do žádného hlubšího celku neskládaly. O samotném Dylanovi řekla tahle inscenace zhruba tolik, co průměrný článek v bulvárním časopise, a o jeho době ani to (i když se o obé zjevně snažila). Nejsympatičtěji tak na celé dylanovské estrádě nakonec vyznělo to, že alespoň dvacítka písní byla vybraná podstatně invečněji než události do kalendária. Nikoli chronologicky, ale podle témat, jako doprovod k jednotlivým událostem Dylanova života.
Výsledkem byly v každém případě tři hodiny velmi únavné, vyplněné banálními divadelními scénkami a mizerně zahranými Dylanovými písněmi. A pak ovace ve stoje a několik přídavků. Jsou mezi nebem a zemí věci, kterým jednoduše nerozumím.
Mimo bylo lépe
Sváteční čest festivalové neděle nakonec alespoň částečně zachraňovaly inscenace, které do hlavního programu nepatřily.
V Radosti hráli Erbenovu Kytici napůl loutkářsky a napůl s živými herci; samozřejmě se u toho i hodně zpívalo. Když se zpívalo a hrálo, bylo to jasně nejlepší: Pavel Helebrand napsal hudbu, která si neuctivě a zábavně vypůjčovala i u nejváženějších klasiků, a účinkující (s principálem Peškou v čele) ji dokázali prodat ve formě sympatického a živého muzicírování. O něco horší to bylo s loutkami, které až příliš často plnily funkci jakési ozdobné rekvizity, tu a tam předvedné ve víceméně „normálních“ činoherních výstupech. A o tom, že se loutkáři stále častěji chtějí ukázat jako činoherci, a že se jim to ne vždy tak docela daří, už bylo napsáno mnoho; Kytice se v tomto ohledu bohužel nijak nevymykala.
Za zmínku stojí i to, že inscenace účinně pracovala s hororovou atmosférou, která vyznívala podstatně účinněji než občasné lyrizování nebo trochu těžkopádné ironické žertíky. Škoda, že v tomto ohledu nebyla Kytice ještě důslednější a režisér až příliš často cítil potřebu shodit temnou atmosféru názornou legráckou. Ale chápu, že dětské publikum to možná vidí trochu jinak.
Jednoznačně nejpříjemnějším nedělním zážitkem byla nakonec druhá polovina Carmen podle Fagi, kterou ve Zlíně nazkoušel Jiří Jelínek, jenž tak pokračuje ve svém svérázném divadelním franchisingu. Polovina pouze proto, že se onen nešťastný Dylan protáhnul, zlínští se kvůli dešti báli začít později a obě představení se tak prolnula (nezapršelo, ale to už bylo na tomto festivalu pravidlem).
Druhá (ale tuším, že i ta první) polovina Jelínkovy Carmen pojednává o Španělovi, který byl moc hodný a ošklivě na to dojel – protože Carmen může nějaká hodná bačkora, byť třeba sevillská, zaimponovat jen stěží. Což rozehrává dvojice herců v řadě víceméně samostatných kabaretně laděných výstupů, které se střídají s písníčkami, ve kterých pro změnu hraje prim dvojice hudebnic, zamaskovaných jako servírky. Dorazil jsem uprostřed šlehačkové bitvy, v níž soupeři sami sebe na znamení hlubokých ran bolestně poznamenávali šlehačkou ze sprejů. Na rozdíl od nezadržitlně vtipného brněnského primátora však každý šlehačkou opatlával pouze sám sebe (Roman Onderka při slavnostím zahájení festivalu rozverně nastříkal šampaňské do publika). A pak to bylo až do konce divadlo hravé, s řadou hezkých inscenačních nápadů a s chytlavými melodiemi. A hlavně úplně obyčejně, nenabubřele milé.
Komentáře k článku: Divadelní svět Brno – den třetí / 9. červen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
