Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 14)

Ve starobylé Nitře se koncem září (22. – 27. září) konal 32. Mezinárodní divadelní festival Divadelná Nitra. Jako každý rok jej organizátoři charakterizovali mottem, které letos znělo Responses /Odezvy/.

Festival se v posledních letech markantně proměnil, což bylo patrné zejména letos. Z desíti představení osm patří k performančnímu, instalačnímu a různě experimentujícímu, vesměs nezávislému typu, postupům a formám divadla. Oproti minulým letům, kdy byly zastoupeny velké činoherní inscenace z Polska, Maďarska, Česka a Německa, letos převládaly dokumentární formy otevřeného, disputačního divadla.

Přemýšlím, co vedlo organizátory k těmto prudkým změnám, proč nepozvali významné evropské činoherní soubory a jejich produkce. Na jedné straně se vnucuje otázka nedostatku peněz, ale je možné, že se změnil názor vedení festivalu na podoby, smysl a charakter současného divadla. Podobně jako se změnil názor renomovaného kritika Karla Krále, donedávna šéfredaktora časopisu Svět a divadlo, který zavrhl inscenované divadlo a věnuje se téměř zcela pouze novému cirkusu. Tato verze se mi zdá nejpravděpodobnější. Pokud divák očekává „velké inscenace“, byl letos na festivalu permanentně zklamáván. Pokud však přistoupí na koncepci pořadatelů, mohl v programu nalézt řadu podnětů a aktuálních divadelních trendů. Pojďme se tedy sine ira et studio podívat na to, co přinesla letošní přehlídka.

…

Jako první se představila bratislavská Stoka. Toto nezávislé divadlo povstalo z mrtvých jak bájný pták Fénix a se starým vedením, ale mladým souborem připravuje ve svém novém působišti v budově YMCA v Bratislavě v Karpatské ulici (sídlí v ní od 8. května 2022) nové inscenace. Představení, které jsme zhlédli na festivalu jako první, mělo poněkud nesrozumitelný název Endokanabinoid, což je odborné pojmenování jakési biologické látky, která má relaxační a mírně euforický účinek /více zde/. Režii měl Blaho Uhlár, vystupovali tři mladíci a dvě dívky. Šlo o sled absurdních scének /příjezd Konstantina a Metoděje, hlášení místního rozhlasu, hra na brněnský hantec/, které tvořily záměrně trapnou koláž. Připomínalo mi to pražské Divadlo Rokoko z padesátých let a jeho kabarety. Uhlár je ovšem – jak je jeho zvykem – velmi vulgární, což se v textu projevovalo na můj vkus až příliš hojně. Představení nespadalo do čistě dokumentárního divadla, patřilo spíše k menšině na festivalu uvedených, výrazně stylizovaných forem divadla s pevným textem.

…

S další produkcí – Tichým hlasem – jsme se přesunuli z Divadla Andreja Bagara na schody Nitranské galerie. Navštívili jsme tam divadelní instalaci s pěti zastaveními. Stojíce na schodech poslouchali jsme z reproduktorů výpovědi lidí z Turecka, Ukrajiny, Indonésie, sibiřské vesnice, často anglicky. Jednalo se o utečence, kteří jsou na Slovensku v emigraci. Silné příběhy… Abychom jim rozuměli, bylo třeba u každého zastavení naskenovat digitální obrazec spjatý s danou instalací a do mobilu šel potom text se slovenským překladem z reproduktorů znějícího textu. Jednalo se tedy víceméně o audiovizuální – v zásadě rozhlasový – projekt, nikoliv o divadlo v pravém smyslu toho slova. Ovšem moderními technologiemi nevybavený návštěvník se dostal do dost tristní situace. Nebýt paní vedle mne, která mi nabídla druhé sluchátko, ve kterém zněl slovenský překlad, bych z produkce neměl zhola nic. Bez dotykového mobilního telefonu byl divák ztracený.

…

V sobotu 23. září jsem nejprve navštívil dokumentární inscenaci Jsme krajina, příběh lidí, přehrady a času místního Divadla Andreja Bagara, již jsem viděl už na festivalu Divadlo v Plzni. Tehdy jsem byl kritický vůči výpovědím a rozhovorům v rozsvíceném hledišti. Nebylo jim rozumět, a pokud trochu ano, šlo o úřední, nudný jazyk, typický pro nekonečné schůze. Oproti tomu tentokrát daleko více vyniklo scénické řešení s točnou, které vyvolávalo obrazy plné divadelních metafor a prostorové magie. Dobře v Nitře působily i hojné dotáčky, jež v Plzni ve velkém prostoru zapadly. Pro připomínku těm, kteří inscenací neviděli: zabývá se dlouholetým (od poloviny padesátých let minulého století) procesem plánované stavby vodního díla Slatinka a chystaným zatopením osady stejného jména, který nakonec (v roce 2013) skončil zrušením stavby, takže ekologicky zvítězila „správná věc“. Velké téma zpracované dokumentárními, pro mnohé divadelně kontroverzními prostředky. Česko-slovenský projekt, neb na produkci se podílely i česká režisérka Petra Tejnorová a dramaturgyně Marta Ljubková. Na základě nitranské divácké zkušenosti jsem – oproti plzeňskému uvedení – inscenací částečně rehabilitoval.

…

S další produkcí, tentokrát z Belgie, přijelo do Studia DAB gentské umělecké centrum Campo. Šlo o čistě dokumentární inscenaci nazvanou Příjemný ostrov (Pleasant Island). Bez herců, naprosto technická věc. Muž a žena, autoři projektu /Silke Huysmans a Hannes Dereere/, stáli stranou, manipulovali s mobily a na plátně z nich byly promítány rozhovory z internetu, z chatu. Postavy v internetu hovořily o finanční situaci ostrova v Tichém oceáně, který nejdříve byl chudý, potom bohatý a nakonec je zase chudý. Obsahově to nebylo nezajímavé, ale chyběl tomu kousek divadla. Opět nešlo o divadlo v pravém slova smyslu, ale o videodokument. Nic víc, nic méně. Pro letošní festival nejtypičtější produkce. /Inscenace hostovala v listopadu 2019 v pražském Divadle Archa – zde, pozn. red./

…

Pražské alternativní divadlo Handa Gote vystoupilo od 22:30 hodin v rámci Off programu v místní synagoze se staročeskou loutkovou hrou Johan Doktor Faust zpracovanou ve stylu starých loutkových produkcí Matěje Kopeckého. Pouze tři herci – Tomáš Procházka, Veronika Švábová a Jan Dörnerinter – interpretovali všechny postavy, tedy Fausta, Mefista, Ďábla, Kašpárka, Wagnera, Markéty a dvou chasníků. Vizuálně to bylo půvabné, zejména loutky. Ovšem hercům nebylo téměř rozumět. Text huhlali a akustika sálu byla velmi špatná. Nevíme, jak přesně tomu bylo v 19. století, ale takto špatně snad tehdá herci ani loutkoherci při svých produkcích – ať je hráli kdekoli – nemluvili.

…

Další den – v neděli 24. září odpoledne – se za poměrně špatného počasí konala na malém písčitém ostrůvku místní, v této době mělké řeky Nitra akce dvou performerek – Evy Priečkové a Kataríny Poliačikové – nazvaná Držet řeku. Obě dívky hovořily na přilehlém svahu něco k lidem, ale bohužel jsem jim vůbec nic rozuměl. Poté se dole u řeky rozcvičovaly, stylizovaně pohybovaly a nakonec vstoupily do řeky. Byla to čirá performance – typický projekt letošní přehlídky – reagující na prostředí, čas a vznikající připravené i nepřipravené situace, ale provedením až moc amatérská.

…

V dalším projektu jsme se v podvečer (v 18 hodin) sešli u komplexu nitranských obchodních domů Mlýny. Herečky-performerky Monika Haasová a Heidi Šinková včetně režisérky Petry Fornayové nás vedly kolem Tesca a pěší zónou do Študia DAB, kde se od 18:15 konala divadelní část produkce. Svou performanci nazvaly Pouť M&H. Na scéně uspořádaly diváckou anketu, Petra Fornayová poté vedla rozhovor s dvěma „poutnicemi“, které údajně přišly ze Španělska na Slovensko pěšky a ve kterém zazněla řada bizarních otázek i odpovědí. Hrdinky se údajně jmenovaly Hildegard a Magdalena, ale zjevně šlo o mystifikaci, která mi trochu připomínala postupy Divadla Járy da Cimrmana. Kdo takové má rád, mohl se bavit. Jiný její smysl mi však unikal.

…

Následovalo opět gentské „divadlo“ Campo, jehož produkci jsme viděli den předtím. Ve velkém sále DAB uvedlo druhý díl svého, na festival dovezeného dokumentárního cyklu nazvaný Z mořského dna (původní anglický název zní Out of Blue). Průběh byl podobný jako u předchozí performance. Promítací plátno, dole dva počítače, za které usedli tvůrci Silke Huysmans a Hannes Dereere. Zase slyšíme z internetu rozhovory, tentokrát o škodlivosti těžby z mořského dna. Zajímavé ekologické téma, ale interpretované zmateně a nekonsistentně. Formou a přístupem stejná produkce jako předchozí. Nechápu, proč byla na festival pozvaná. A to měla v pondělí přijít ještě třetí! /Inscenace – s českým překladem Zčistajasna – byla součástí festivalu Akcent 2022 v Divadle Archa /zde/ a psali jsme o ní v Dn 21/2022 – zde, pozn. red./

…

Dosud byla všechna představení festivalu dokumentární, nezávislá, alternativní. Spíše než o inscenace šlo vesměs o performance nebo instalace. Až v pondělí přišla první tradičnější, moderně pojatá divadelní inscenace s pevným textem. Slovenské komorní divadlo z Martina, které příští rok oslaví osmdesát let existence, přivezlo Hekubu, inscenaci soudobé hry irské dramatičky Mariny Carr v režii Lukáše Brutovského. Hrálo se na invenční scéně Pavla Boráka, jejímž hlavním znakem byla šikma, po níž se herci většinu času pohybovali, s jakýmsi – řekněme Pantheonem – na jejím vrcholu, kde se odehrávaly obřadní, mytické scény. Sledovali jsme osud trojské královny Hekuby (Lucie Jašková), její utrpení jako matky i vladařky, její rozhovory s Agamemnonem (Marek Geišberg), Odyseem (Ján Dobrík) a jejími dcerami Kasandrou (Zuzana Rohoňová) a Polyxenou (Barbora Palčíková). Nechyběl ani chór ve stylizovaném podání všech aktérů. Hra i sama inscenace asociují válečné stavy všech dob a utrpení lidí v nich. Představení se odehrávalo v polotmě, výtvarně, pohybově i mluvním podáním bylo velice stylizované, místy hodně expresivní. Z dramaturgie letošního festivalového programu se až příliš vyčleňovalo, jako by tam ani nepatřilo. Nicméně jako zastánce tradičnějších inscenačních postupů a forem divadla jsem byl – konečně – trochu saturován. /Inscenace hostovala 8. října v pražském Divadle Komedie – zde, pozn. red./

…

A do třetice belgické kulturní centrum Campo… Hornické příběhy (Mining Stories). Opět forma dokumentárního „divadla“, kterou jsme již dvakrát na festivalu viděli. Koncepce podobná jako v předcházejících projektech s tím rozdílem, že tentokrát vystupuje jenom Silke Huysmans. Ale princip je stejný: sledujeme rozhovory o katastrofě v Brazílii, kde bahno z dolů zaplavilo řeku a město… /Inscenace hostovala v roce 2019 na festivalu 4+4 dny v pohybu v Divadle Archa – zde, pozn. red./

…

V úterý jsem až večer navštívil představení hry Ján Chalupka Kocúrkovo v podání SND z Bratislavy v režii Rasti Balleka. Šlo o výtvarně sugestivní divadlo v podání jedné herečky a sedmi herců (ovšem dva z nich hráli ženy). Pro diváka neznalého předlohy bylo velmi složité se v ději vyznat, navíc když do textu byly přidané další zdroje (např. žena Chalupky četla jeho dopisy) a celé to bylo zpracované formou zpívané estrády. Vedle slovenštiny zněla staročeština a maďarština, což vytvářelo poměrně nepřehledný jazykový Babylon. Opět představení vymykající se z koncepce letošního festivalu zaměřeného na dokumentární divadlo (četbu z několika dokumentů těžko lze za formu dokumentárního divadla považovat), na mě však až příliš ztřeštěné.

…

V závěrečný den festivalu, ve středu 27. září, jsem navštívil dvě představení. Domácí divadlo DAB uvedlo ve svém Studiu současnou hru na historické téma nazvanou Pribina (Making of) v režii Rastislava Balleka. Příběh Pribiny, prvního historicky známého nitranského knížete, zpracovali autoři textu Rastislav Ballek a Miklóe Forgáscs na základě knihy profesora Martina Homzy Murices Novae alebo Nové ostne: Dialógy o starších slovenských dejinách. V podání pětice nitranských herců/hereček – Branislav Matuščin, Vladena Škorvagová, Otto Culka, Lukáš Herc a Ivana Kološová – jsme sledovali brechtovskými postupy zcizovanou inscenaci s velmi zajímavým scénickým řešením líčící vzestup a pád slavného Pribiny. Nejednalo se však – jak by se dalo v rámci koncepce letošního ročníku festivalu očekávat – o dokumentární divadlo, nýbrž o pevné scénické dílo, moderně pojaté činoherní divadlo. Nepříliš dramatický text však neodpovídal ambicím tak náročného scénického tvaru. Efektní forma převažovala nad popisným obsahem a nejasným sdělením, o co vlastně tvůrcům šlo.

…

Jako poslední se na festivalu (v DAB) představil dívčí ukrajinský soubor Dakh Daughters, jenž je součástí slavné skupiny Dakh Theatre s inscenací Danse Macabre. Šest žen se v ní zpovídalo – slovy, hudbou i pohybem – ze současných válečných útrap Ukrajinců. Opět silné příběhy, navíc osobitý hudebně-dramatický scénický tvar, formálně originální, ve všech směrech dotažený. Představení myslím jako jediné splnilo smysl a poslání letošního festivalu – divadelně osobitě podávat autentická svědectví o současném světě, reflektovat „odezvy/responses“ jeho dějů. Nehledě na formu, nehledě na žánr či styl. Z mého pohledu nejlepší – spolu s martinskou Hekubou – představení letošního ročníku. /Inscenace hostovala 14. března 2023 v Divadle Komedie v Praze – zde, pozn. red./

…

32. ročník Divadelní Nitry ukazál specifickou tvář tohoto největšího slovenského divadelního festivalu, který se svým zacílením na soudobé trendy netradičního (letos především dokumentárního) divadla výrazně liší od podobných středoevropských festivalů /Toruň, Plzeň/. Škoda, že byly zrušeny ranní diskuse, které vždy shrnovaly předcházející den. Často zmatená, málo připravená veřejná setkání po představeních je nenahradila. Rovněž chyběl prodej odborných knih a časopisů bratislavského Divadelního ústavu a v neposlední řadě jsem postrádal tištěný programový bulletin, ve kterém bych se mohl orientovat, aniž bych si otevíral internet. Organizátoři – a týká se to i jiných festivalů a akcí – jako by zapomínali na tradiční komunikační prostředky a spoléhají se jen na virtuální. Nemyslím, že je to dobře. Třeba i proto, že virtuální realita snadno mizí v nenávratnu, zatímco tištěná podoba se může léta uchovat. Nemluvě o tom, že jistě nejen mě by tištěný bulletin velmi pomohl orientovat se v programu i v takových místech a situacích, kdy internet není k dispozici.

No a co se týká programu letošního ročníku, srovnání tradičnějších forem divadla s těmi, jež používá současné tzv. performativní divadlo (aspoň to na festivalu prezentované, zde tedy vesměs dokumentární) podle mne vyznělo ve prospěch prvních. Efektní postupy a přímočaré komunikace odhalovaly – nezávisle na technologických vymoženostech – povrchnost tvůrců a prvoplánovost, někdy až banalitu, obsahu jejich inscenací/performancí.

Třeba příště bude líp…

Říjen 2023

///

Více o letošním festivalu Divadelná Nitra  na i-DN:

Odezvy Divadelní Nitry (No. 1)

Odezvy Divadelní Nitry (No. 2)

Odezvy Divadelní Nitry (No. 3)

…

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 14. října 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 14)

1. Vladimír Hulec

   

   Ač je pan Grulich
   k výběru inscenací/performancí – tedy k dramaturgii nitranského festivalu – kritický, myslím, že právě toto by mohla být cesta pro plzeňský festival Divadlo. A nemyslím ani tak výběr večerních zahraničních produkcí, na to je pět dnů asi málo (byť v Nitře uvedená přehlídka inscenací/performancí Campo byla dle mého soudu výborně volená a i v Plzni by mě obdobné profily nějakého směru či souboru zajímaly) a významné velké produkce z jakékoli části Evropy či světa jsou pro české návštěvníky vždy přitažlivé, ale spíše dramaturgický (kurátorský) výběr českých produkcí. Nemá myslím valný smysl vozit „vše“, od Bacha po Vlacha, ale pro divadelníky, kterých je na festivalu mezi diváky většina, (a to i zahraniční) by daleko přitažlivější bylo každoročně jedním či dvěma konkrétními, nejlépe esteticky/názorově vyhraněnými kurátory (dramaturgy) vybrané jedno či dvě témata, osobnosti či směry, které by se na festivalu prezentovaly především.

   14.10.2023 (14.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ