Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly Zahraničí

    Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 2)

    Nabízím druhou část své opožděné reportáže z 24. ročníku mezinárodního divadelního festivalu Kontakt v Toruni, který se konal v druhé polovině května a o kterém do Divadelních novin 13/2018 referoval Josef Mlejnek (Za Odrou a za Bugem – 24. ročník festivalu Kontakt v Toruni). První část mé reportáže vyšla na i-DN před týdnem jako první díl mého, touto reportáží na i-DN otevíraného blogu Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 1).

    Smrt naživo II.

    /Kontakt Toruň 2018 – 2. část/

    Druhou část festivalu Kontakt v Toruni zahajoval závěrečný díl trilogie Po nás snad vesmír berlínského divadla Maxim Gorki Theater. Autorkou textu je Sibylle Berg, režii měl Sebastian Nüblig.

    Jde o chór čtyř žen a později čtyř mužů… Po nás snad vesmír. Foto Ute Langkafel

    Na jevišti je chór čtyř žen a později čtyř mužů, mluví voicebandem. Ztvárňují vždy jednu postavu, takto zmnoženou. Ženy se nerozhodnou na odjezd na Mars, hledají muže, koketují s nimi, nakonec muži uletí a ženy zůstanou na zemi. Postavy mají na sobě oranžové mundúry, jako by byly zaměstnanci městského úklidu, na hlavě helmy, brýle. Později se trochu svlékají. Tím, že sledujeme obě pohlaví, je inscenace zajímavá. Je to však forma, kterou tvůrci použili potřetí, z toho dvakrát jsme mohli vidět i v Praze.

    Mladá dívka stojí v různých koutech scény s nataženou paží… Situace s nataženou paží. Foto Andrea Kim Mariani

    Další inscenaci z Německa bychom opět mohli nazvat divadelním esejem. Přivezlo ji německé alternativní divadlo z Mnichova Hauptaktion GbR a jmenovala se Situace s nataženou paží. Mladá dívka stojí v různých koutech scény s nataženou paží a mužský hlas ze záznamu popisuje historii pozdravu, který se hlavně pojí s fašistickým Heil Hitler. Na závěr se dívce ruka už chvěje. I když šlo o víceméně dokumentární historizující projekt, představení na mne působilo z hlediska politického dost problematicky.

    Jde o hudební a pěvecký soubor, z velké části složený z černých umělců… Reqiem pro L. Foto Chris Van der Burght

    Závěr festivalu patřil Alanovi Platelovi a jeho souboru les ballets C de la B, který přivezl jevištní projekt – bráním se nazvat jej inscenací – Reqiem pro L. Na jevišti byl hudební a pěvecký soubor, z velké části složený z černých umělců, vpředu jsme viděli imitace hrobů, připomínající berlínský památník holocaustu. Postavy jsou v černém a na nohou mají gumáky. Nad podiem je video, kde ze záznamu umírá – velmi realisticky – žena. Nakonec zemře. Hudebníci hrají zjazzované Mozartovo Reqiem s prvky etnické africké hudby. Je to silně morbidní, zejména to umírání. Ještě dnes mne děsně straší.

    Jeviště bylo plně zastavěné různými věcmi… Reykjavik´74. Foto Wojtek Szabelski

    Polskou sekci na festivalu dvakrát zastupoval soubor z místního divadla Wilama Horzycy. Nejprve nabídl inscenaci současné hra Reykjavik´74 polské autorky Marty Sokolowské v režii Katarzyny Kalwat. Jeviště bylo plně zastavěné různými věcmi. Začíná se promítnutím portrétů dvou mladíků. Postavy hovoří o zmizení dvou mužů, kteří se nikdy nenašli. Obviněni z jejich zmizení jsou dva mladí lidé – pár, kteří se pod tlakem brutálních a sugestivních výslechů přiznávají k vraždě. Mladíka hraje Tomasz Mycan. Je bosý, jednu chvíli je zezadu zcela nahý, jeho výslech je fyzicky brutální. Dívka v podání Matyldy Podfilipské je vystavena spíše psychickému vydírání a sugesci. Nakonec se ukáže, že šlo o omyl. Vzhledem k dramatické zápletce se text i inscenace strašně vlečou, zejména závěr.

    Inscenace je – jak je v Polsku (a v současném divadle vůbec) zvykem – hodně stylizovaná… Tango. Foto Wojtek Szabelski

    Polskou klasiku zastoupilo druhé představení místního souboru, Tango Sławomira Mrożka v režii Piotra Ratajczaka. Hlavní role ztvárnili Tomasz Mycan /Edek/, Arkadiusz Walesiak /Artur/ a Joanna Rozkosz /Ala/. Inscenace je – jak je v Polsku (a v současném divadle vůbec) zvykem – hodně stylizovaná, čímž se z hry vytrácel politický a vztahový aspekt, což bylo zcela v rozporu s následnou diskusí, na které tvůrci zdůrazňovali o politický přesah jejich inscenace do dnešní doby, v níž mělo údajně jít o kritiku pravicově nacionalistických sil. Dost bych s tímto názorem polemizoval. podle men šlo spíše o formou exklusivní, „artové“ přečtení dnes již klasického, v Polsku víceméně všem známého textu.

    Děj je celkem logický: otec je pedofil.  Tajný život Friedmanů. Foto P. Sieraczyński

    Na festivalu se z polské produkce představila ještě jedna inscenace – událost posledního ročníku festivalu Božská komedie v Krakově ověnčená řadou cen – Tajný život Friedmanů v provedení krakovského divadla Teatr Ludowy. Psal jsem o ní ve své reportáži v Divadelních novinách 4/2018 (Divadlo v troskách – Mezinárodní divadelní festival Božská Komedie, Krakov).

    Byl jsem zvědavý, jak si tvůrci poradí s prostorem. A musím konstatovat, že to zvládli znamenitě. Všechny místnosti byly zachovány, známé foyer bylo přestaveno na soud. Znovu jsem obdivoval herce, zejména představitele nejmladšího syna. Ten měl dostat hereckou cenu festivalu!

    Děj je celkem logický. Otec je pedofil. Sice se oženil, ale představy pedofilního sexu má stále. Chodí na psychoterapii. Tam mu doporučili, že když se bude dívat na dětskou pornografii, tak to ovládne. To, že zneužil tolik dětí spolu se synem, je policií vykonstruované, i když se postavy přiznaly k vině. Nakonec – po letech – je revize případu. Celou kauzu sledujeme pohledem nejmladšího syna a skrze jeho sny.

    Letošní ročník toruńského festivalu Kontakt byl stejně jako před dvěma roky dramaturgicky i kvalitou produkcí skvělý. Nové vedení festivalu tak svůj nelehký úkol navázat na tradici festivalu nabízejícího aktuální trendy polského a evropského divadla zvládlo. Festival je soutěžní. Letos zvítězila belgická inscenace Alana Platela Reqiem pro L, ale dle mého soudu ne úplně právem. Jednak to nebylo, jak jsem již naznačil, v plném smyslu toho slova divadlo, ale spíše koncert. Jednak byly na festivalu myslím podstatnější divadelní práce. Důvodem, proč se porota rozhodla pro tento projekt, bylo patrně to, že šlo o silný emocionální zážitek z nahrávky přímého přenosu smrti a kvalita hudební produkce. Nejsem si ale jist, zda je to pro divadelní ocenění Platelovy práce dostatečný důvod.

    ///

    První část reportáže:

    Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 1)

    Více o festivalu v DN 13/2018:

    Za Odrou a za Bugem – 24. ročník festivalu Kontakt v Toruni


    Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,