Divadelní noviny > Blogy Burza

Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 5)

V Ostravě na konci května 2022 se konal už 14. ročník přehlídky alternativních divadel /nejen/, letos v řádném normálním jarním termínu. Vzhledem k tomu, že jsem se účastnil v té době Mezinárodního divadelního festivalu v polské Toruni, viděl jsem na Dream factory jen závěr, ale i to tak svědčilo o slušné úrovni ostravského festivalu.

Jako první jsem viděl představení pod titulem Sádlo. Představení bylo naštěstí krátké, jakási obézní žena předváděla své tělo. Bylo to dost hnusné, i když za cíl to měla zcela opačný význam, přijmout akceptaci těla, byť jakéhokoliv. Šlo o fyzickou performanci, kde se nemluvilo, ale jen ukazovalo kila nadbytečné váhy. Čím hůře, tím větší adjustace, cítím v tom jakousi zvrácenost, nemohu si pomoci. Představitelka měla cizokrajné jméno, Ridina Ahmedová. (pozn. redakce: Ridina Ahmedová je zpěvačka či hlasová umělkyně, hudebnice a performerka žijící a působící v Česku, po matce získala české a rusko-židovské kořeny, po otci súdánské.)

Jako další představení, autorské, byla one women show Baletky Miřenky Čechové. Hra byla adaptací stejnojmenné knihy autorky. Děj líčil defektní baletní dril, který přinesl pohled na všechny problémy spojené s touto profesí. Byla to taková krutá analýza této profese.

Hlavním programem dnešního dne byl Shakespearův Richard III. v režii SKUTRu a v podání slavného Dejvického divadla. Perfektní sugestivní scénu vytvořil Martin Chocholoušek, byla to taková  divná věc, sloučení reálií a abstrakcí. Hlavní roli hrál polonahý Lukáš Příkazský, dost akceptoval drzou psychopatičnost postavy. Dále vystoupila řada herců /Simona Babčáková, Lenka Krobotová, Denisa Barešová, Martha Issová, Václav Neužil, Tomáš Havlínek, Ondřej Malý, Vladimír Polívka, Tomáš Jeřábek, Pavel Šimčík/, všichni v nápaditých kostýmech a maskách. Herci hovořili potichu, takže textu nebylo moc rozumět. Lapal jsem jak se dalo, naštěstí kostru příběhu znám z četných minulých inscenací. V ději jsem se orientoval jen zběžně. Nakonec se to všechno vylouplo, jak má být. Scénicky je přestavení velmi působivé, ale bylo to jako vždy u této režijní dvojice, která dělá pěkné obrázky, ale nad hloubkou přestavení, jeho smyslem se moc nezamýšlí.

Závěr dne patřil Činohernímu studiu z Ústí nad Labem kdy se hrála Černá sanitka, kterou s kolektivem napsal a režíroval herec Adam Ernest. V příběhu šlo o večírek tří osob z Ústí, ztratil se malý bratr, byla zde zastoupena homoorientace jedné z postav, tajemný konec. Hráli Andrea Berecková, Lukáš Černoch, Petr Uhlík, Anetta Nesvadbová a Jan Huška. Přes jakési snaživé tajemství jde o povrchní slátaninu, nejslabší věc, kterou jsem v ČS viděl.

Další den se představilo představení z Prešova s hrou Kramerová versus Kramer. Podle stejnojmenného filmu. Jednoduchá scéna, plná kabelů, s kterými hlavní představitelé manipulovali. Běžely fragmenty ze stejnojmenného amerického filmu z osmdesátých let. Objevovali se na plátně oba hlavní představitelé titulních rolí, Meryl Streep a Dustin Hofmann. Prešovští herci trochu imitovali americké herce, ale naštěstí jen chvíli.  Potom proběhl spor manželů o děcko. Představitelé manželů hrají další různé postavy. Režii měla Julia Rufusová. Představení bylo zahlceno příliš technickými problémy, práce s kabely a podobně. Přesto hlavní představitelé byli dost přesvědčiví.

Další den a následný se představila tzv. studentská sekce. Hrála se Tancowaczka Sławomira Mrożka v podání pražské DAMU. Hra je v podstavě absurdní komedií pro tři osoby, v úvodu zaznívá polsky citát z Mrożka. Tentokrát vystoupili dva kluci a jedna holka, malá, dysplastická, silně přehrávající. Sama hříčka tu zaznívá nijako, nemá hlubší smysl, inscenace, která zde vyzněla velmi divně a prostomyslně. Moc zdařilé to nebylo.

Z Bánské Bystrice bylo náhradní představení za bratislavskou VŠMU. Šlo o hru Martina McDonagha Ujetá ruka. Hra je to pro čtyři osoby, hlavní hrdina bez ruky, recepční, dva rukojmí, on a ona. Hrdina hledá ruku, kterou mu nechali ujet vlakem Cikáni před 27 léty. Rukojmí tvrdí, že ruku mají, proto je uvězní. Do děje vstupuje recepční. Představení nebylo úplně srozumitelné, méně než v pražském ČK, kde se dlouhodobě hrálo. Herecky kupodivu však inscenace vyzněla dost přesvědčivě.

Jako poslední školní divadlo se představila brněnská JAMU. Hrála se hra Rolanda Schimmelpfeniga Říše zvířat. Jde o produkci katedry muzikálového herectví. Čtyři herečky, dva herci. Nejprve jde o vyprávění, jak zvířata volila svého krále, potom se to přenese do divadla, které toto představení hraje, aby nakonec vynikla hudební vložka se zpěvem. Je to celé dost zmatené, zaměřené povrchně na hudební divadlo.

Následný poslední den přehlídky se hrálo představení rovněž z brněnské JAMU pod titulem Michel, čili lístek snů.  Šlo o surrealistickou hru o Julietě, nebylo to moc zajímavé, s tím rozdílem, že hlavní roli hrál zajímavý charismatický mladík. Nakonec se ukázalo, že snad se mu to všechno jen zdálo.

Poslední představení festivalu bylo z Národního moravskoslezského divadla, šlo o Višňový sad v režii uměleckého šéfa divadla Vojtěcha Štěpánka, na scéně Milana Davida.  Šlo o velmi klasickou, ale solidní interpretaci hry ve stále funkčním překladu Leoše Suchařípy. V roli Raněvské vystoupila Renata Klemensová, v roli bratra František Večeřa, roli Péti hrál Vít Roleček, vystoupila řada dalších vynikajících herců, např. starší herec  Stanislav Šárský jako Firs. Stává se totiž pravidlem, že i klasická intepretace bez samoúčelných výstředních intepretací se stává silnou divadelní hodnotou.

Festival Dream Factory je důležitou složkou na seznamu festivalů, obohacuje divadelní život, tak tomu bylo koneckonců i letos. Některá představení /Richard III, Kramerová versus Kramer a Višňový sad/ přinesla dost silný divadelní zážitek.

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 16. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ