Divadelní noviny > Blogy

Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 6)

V moravském Zlíně v první části června letošního roku se konal 26. Festival Setkání-Stretnutie, festival věnovaný českým a slovenským divadlům. Letos se zase po přestávce způsobené pandemií konal v řádném jarním termínu. Tentokrát byl zasvěcený regionům, jak v Čechách, tak i na Slovensku.

Festival zahájila přesunutá hra zlínského souboru pod titulem Válka Roseových nebude v hereckém podání dosavadního ředitele divadla Petra Michálka a jeho ženy herečky Kateřiny Liďákové. Hru si napsal sám ředitel, sám si ji také režíroval. Jde o spor manželů, kteří se nakonec pro hádky nedostanou k inscenaci hry o hře Roseových, kterou si připravili. Je to docela vtipné, dynamické, relativně zbytečně dlouhé.

Na to navázalo představení Manželská historie. V podání spolku JEDL. Pochopitelně v režii Jana Nebeského a v rolích s Davidem Prachařem /Strindberg/, Lucií Trmíkovou /Sirrie/ a Annou Fialovovou /Marie/. Jde o divoké manželství Strindbergových, její špatné herectví, lesbické sklony až po rozchod. V představení je plno originálních nápadů, které hru ozvláštňují a podporují analýzu rozpadu vztahu.

Dále se hrála hra Vina? z Dejvického divadla, kterou jsem už viděl v Plzni. Autorem je Daniel Majling, režii měl Ivan Trojan. Octli jsme se v divadle, které nastudovalo Goetheho Werthera. Úvodní scéna byla statická, ale divadelně velmi působivá. Následoval divadelní klub, herci se bavili, herec /Tomáš Jeřábek/ kritizoval hru, přicmrdovala mu Simona Babčáková jako jedna z hereček. Představitel Alberta /Václav Neužil/ sdělil představitelce Lotte /Martha Issová/, s kterou chodil, že se zamiloval do herečky hrající Kristýnu /Lenka Krobotová/. Ester-Lotte je v šoku. Následovala ukázka z představení, v kterém se v pozadí Lotte oběsila. Byla zde také vsunutá zdánlivě nesouvisející scéna z narozenin starce. Potom následoval návrat ke generálce, všichni žijí a úvahy co by bylo, kdyby Albert svoji nevěru nesdělil. Rafinované psychologické drama si hraje s časem a pravděpodobností.

Divadlo A.Bagara z Nitry přivezlo původní hru s regionálním podtextem pod titulem Kutlochy. Ve hře šlo o ubytovnu divadla pod tím jménem, která fungovala od roku 1949 a byla v Nitře téměř legendární. Před pár léty se museli obyvatelé vystěhovat. Ve hře šlo o osudy herců v tomto prostředí na pozadí historických událostí, rok 1968, Charta, rok 1989, rozdělení státu /kritická asociace na Slovenský štát/. Až po vystěhování. Zajímavý průřez dějin. Doma to hrají na studiové scéně, zde se to v té ratejně, jakou místní divadlo je, trochu ztrácelo. Komornější prostor by tomu více pomohl. Hru podle skutečných událostí napsala Slávka Civáňová, režírovala ji česko-slovenská režisérka Natália Deáková.

Jedním z vrcholů přehlídky bylo představení ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti, Zetelova inscenace Čechovových Tří sester. Ještě jednou, tedy režie Michal Zetel, výprava Eva Jiřikovská, dramaturgie Iva Šulajová. Hráli: Jitka Hlaváčová /Olga/, Pavla Hejcmanová /Máša/, Mira Krajčová /Irina/, Josef Kubaník /Andrej/, Zdeněk Trčálek /Tuzenbach/, Pavel Hejcman /Solenyj; kongeniální výkon/, František Maňák /Veršinin/, Pavel Majkus /Čebutkin/, Petra Staňková /Nataša/, Pavel Hromádka /Kuligyn/.  Chyběla role Anfisy. První jednání byla jedna velká improvizace žvástů společnosti na večírku narozenin Iriny, lidé v sugestivních maskách zvířat. Druhé jednání byl nepodařený večírek, zde se herci už více drželi textu. Třetí jednání odvyprávěla epicky Olga, se vstupem herců. Čtvrté jednání se odehrávalo v tradičních ruských róbách, téměř němé, ale ztvárňující kostru příběhu a se závěrečnými klasickými replikami tří sester. Silný divadelní zážitek, který potvrzuje výbornou režijní kondici Michala Zetela.

Brněnské NdB přivezlo anglickou hru /autor Robert Icke/ Doktorka . Režie Lukáš Brutovský, scénu s četným videem vytvořil Pavel Borák. Jde o parafrázi hry Artura Schnitzlera Prof. Bernhardi. Ale zde je hlavní hrdinkou židovská lékařka Ruth /Hana Briešťanská/. Ta nepustila k umírající dívce katolického kněze /Petr Kubes/, to vyvolalo bouři protestů, které se obrátily proti lékařce. Ta kromě toho, že patří do národnostních menšin, je navíc lesbická, má přítelkyní trans. Někteří kolegové se postaví proti ní. Ona sama odstoupí. Je tahaná karikaturními novináři, které hrají její bývalí kolegové /Ivan Dejmal, Martin Siničák, Vladimír Krátký, Michal Bumbálek, Viktor Kuzík/ . Její přítelkyně nakonec spáchá sebevraždu. První půle je příliš užvaněná, autor se snažil do hry dodat příliš mnoho témat. Ale transformace původní hry do moderního hávu je velmi plastická.

Další vrcholné představení pod titulem Šikmý kostel bylo z ostravského DPB. Režii měla Janka Ryšánek Schmidtová, scénu vytvořil David Janošek. Tvořili ji makety malých domečků. Příběh ze staré Karviné rámcoval duch doby v podání Norberta Lichého. Ve hře jde o příběh dvou žen v centru dění, Barbory /Barbora Křupková/, které zahynuli na šachtě muž a syn a Julky /Markéta Matulová/, jenž odešla od muže a zase se znovu vdala za pivovarského dělníka /Vojtěch Johaník/. Jde o rozsáhlou dobu od konce devatenáctého století až po rok 1945, kdy stará Karviná byla zlikvidovaná. Představení je ve stylu psychologického realismu. Scénicky velmi sugestivní inscenace povstala podle stejnojmenného románu Karin Lednické.

Za prohru pokládám představení z Nitry Futbal alebo bílý anděl v pekle. Režii měl Ján Luterán, scénář vytvořil opět Daniel Majling podle autentických nahrávek výroků hráčů a trenéru. Jde o tzv. regionální téma. V Trnavě se dělal špičkový fotbal, ale družstvo bylo poraženo Košicemi, zápas byl prohrán a došlo k soumraku trnavské sportovní slávy. Vyprávění je velmi zmatené. Scéna Juraje Kucharíka vytvořila jakési peklo. Představení je prolínáno kabaretními výstupy. Kdo se nezajímá o fotbal, je zcela ztracený v ději. Hovory jsou velmi sprosté a jasně signalizují primitivní slovenštinu fotbalistů. Z herců poznávám jen Braňa Mošného jako jednoho z hráčů.

Soubor Vejmínek, což je pohrobek Buranteatru, hrál romantickou komedii Čarodky aneb Žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii. Napsal to Jan Šotkovský, režii měl Mikoláš Tyc, který vytvořil též jednoduchou scénu. Hrála čtveřice herců: Kateřina Veselá, Miroslav Ondra, Barbora Goldmanová a Petr Tlustý. První z nich hráli mileneckou dvojici, která po různých peripetiích, jako to bývá v romantických komediích, spolu zůstane. Další dvojice vytvářela celou řadu postav, drobných figurek. Dost sprostě se mluvilo, jinak celé představení mělo poetiku podbízivých komedií bývalého Buranu. Není to příliš divadlo mého srdce. V pozadí hry byly zajímavé brněnská reálie.

Místní zlínské divadlo uvedlo svoji profilovou inscenaci ságy rodiny Jelínků z Vizovic /výrobců slivovice/ pod titulem Trnky a hvězdy. Napsal to Martin Františák, režíroval Petr Štindl. Představení začalo příchodem Zikmunda Jelínka /Radoslav Šopík/s dvěma malými syny a ženou /Eva Daňková/ z Luhačovic, kdy koupil ve Vizovicích pozemky. Předtím byla scéna trhání švestek /trnek/ místními lidmi, z nichž vynikal hysterický Valach v podání Gustava Řezníčka. Herec velmi přeháněl a jen hystericky křičel. Jeho těhotnou ženu hrála Marta Bačíková. Po jistém čase, kdy synové jsou už dospělí, odehrává se slavnost křtění hasičské stříkačky a s amatérským představením Jiráskovy Lucerny. Propuká válka, synové Jelínka Rudolf /Zdeněk Lambor/ a Vladimír /Marek Příkazský/ jdou do první světové války. Umírá žena Jelínka, ozvěny války v dopisech, které doručuje pošťák /Josef Koller/. Ten prostupuje děj a postupně se stává důležitou negativní postavou. Otec Jelínek odstupuje synům podnik, je rozpor mezi lehkomyslným Rudolfem a jeho praktickým bratrem Vladimírem. Rudolf v Americe se snaží obchodovat se slivovicí. Vrací se domů, oba bratři se nechají pokřtít, ale záhy odcházejí do koncentráků. Pošťák kolaboruje. Je po válce, vracejí se mrtví, postavy jsou v bílém a bosé. Nikdo nezůstal. Podnik dostává pod národní správu pošťák. Představení jsem už viděl v Praze, dnes se mi líbilo v kontextu města, kde vzniklo, daleko více.

Zlínské divadlo uvedlo v premiéře představení pod titulem Baťa III. Režii měl Dodo Gombár, který si také napsal scénář. Hráli Radovan Král, Pavel Vacek, Marie Vojtěchová a Štěpán Princ. Ten poslední hrál na kytaru. Jde o příběh posledního Bati, který žil po válce v Kanadě. Další herci hrají více postav, architekta, Jana Josefa Baťu, Marie Vojtěchová potom sekretářku, matku, ženu. Postavy také hrály loutkové divadlo, které ve zkratce vyprávělo děj. Nahoře nad schody stály dvě sochy mrtvých Baťů, ke kterým nakonec přibyl Baťa III.  Velkým problémem bylo echo zvuků, hercům bylo sotva rozumět, hrálo se totiž v Baťově památníku.

Jako poslední propozice byla hra Pán Strom v podání Radošínského naivního divadla. Jde o jakousi férii o stromech, zasazenou do různých historických období. Hodně se zpívá, v komické roli vystupuje principál divadla Stanislav Štěpko. Trochu to už připomínalo kdysi slavný styl divadla, dnes už vyšeptalý.

Regionální téma /Zlín, Ostrava, Nitra/ bylo velmi zajímavé, i když ne vždy dobře vyznělo. Letošní účast slovenských divadel proti českým byla evidentně slabší. Je dobře, že festival ve Zlíně stále pokračuje, protože mapuje vztahy dvou stále si velmi blízkých zemí.

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 27. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ